Článek
Už jsem stará, už chci odejít
Hoď kamenem, kdo tohle od svých prarodičů a starších příbuzných nikdy neslyšel. Bolí vás to, trhá vám to srdce, chcete je mít u sebe co nejdéle to půjde, chcete s nimi prožívat radosti i starosti svého života. Jenže oni můžou mít úplně jiný názor. Ano, dožili se vysokého věku, takže ještě vidí, co všechno vzniká za novinky, jsou svědky vzestupu digitalizace, se kterou si někteří příliš nerozumí a nechtějí rozumět. Vy byste jim to přáli, oni by se obešli bez toho. Daleko víc než si pořídit nějakou elektro novinku nebo někam jet do zahraničí na dovolenou by si přáli jediné – aby už jejich život skončil. A není to proto, že by je život nebavil. Je to proto, že stáří je výrazně omezí na způsobu života, na který byli zvyklí. Není to žádná rychlá chůze jako před x lety, kdy mohli dojít kam chtěli, volně se pohybovat a zajistit se. Ne, je to o tom, že postupné stárnutí jim vzalo to, co je drželo kromě rodiny nad vodou – možnost pohybu a volnosti. Bolesti v ramenou, v kyčlích a všude jinde je omezují, nemůžou si dojít na procházku, nemůžou si dojít na nákup, jsou uvězněni ve svém životním prostředí, odkázáni na pomoc druhých. Spousta z nich si to nechce připustit, odmítají pomoc, protože by si museli přiznat, že už nezvládají vše tak perfektně jako kdysi. Nečekali, že se toho dožijí. A dožít se toho ani nechtěli. A přesto je to tu. I když se rodina snaží pomoct, pro ně je to znamení toho, že se blíží konec. A radši by ten konec urychlili, protože vědí, že lépe už nebude. Bude jen hůř.
Paní Ivana navštěvuje svou prababičku a pradědu v pobytovém zařízení pro seniory. Návštěvy měla dříve moc ráda, hrála s nimi společenské hry, pomohla jim v domácnosti, užila si s nimi společný čas. Ovšem s přibývajícím věkem prarodiče neměli moc sil, naopak jim pochopitelně ubývaly, takže i návštěvy se začínaly zkracovat. Oba byli častěji unavení, rozbolavělí, obyčejná chůze pro ně byla náročnější. Příležitostně si zahráli hry, ale už u toho nebyli tak nadšení, zavládl stereotyp. Ven už moc nechodili, sociální kontakty se postupně vytratily. Ačkoliv Ivana se je snažila rozveselit a ukazovala třeba i fotky z míst, kde byla na výletech, viděla, že už je tolik nezaujme. Občas se na něco zeptali, ale po krátké ukázce fotek už ani nic nedodali, jen chvíli seděli, nebo si šli lehnout. Ivana začala slýchávat věty typu ,,Já už tu nechci být, já už chci konec“. Chápala, že kvůli čím dál více omezenějšímu pohybu a nemožnosti si někam jen tak sám vyjít a kvůli bolestem už prarodiče ten život nebaví. Strávit celý den v bytě, vymýšlet, čím se zabaví, protože neustále opakované činnosti je samozřejmě časem také přestaly bavit, pro ně bylo deprimující. Nosila jim časopisy, aby se mohli alespoň u něčeho trochu vzpružit, nebo i knížky, ale nebylo to ono. Ivana nerada poslouchala ty řeči o ,,konci života“, na druhou stranu chápala, že člověk, který má vysoký věk a nemůže se moc hýbat nebo pro bolest nikam nedojde, asi nebude mít moc elánu do života. Často se jich ptala, jestli se nechtějí někam podívat, že by je mohla vyvézt, aby to pro ně nebylo fyzicky tak náročné, ale tuto možnost oba odmítali, báli se, aby se něco nestalo. Časem začali být také podráždění, vyčítali si navzájem nejrůznější maličkosti a neměli pochopení jeden pro druhého. Stáří se na nich hodně podepsalo. Bylo to něco, čeho se nechtěli dožít. Kor, když později postupně zjišťovali, že lidé, které znali, již nežijí, nebo jsou na tom zdravotně hodně špatně.
I když si to nechceme připouštět, svým způsobem je chápeme
Hodně často slýchávám babičku, jak říká, že už ji to nebaví, že už chce konec. I když se snaží být aktivní, luští, háčkuje, čte si, tak příležitostně opakuje, že jsou to stereotypní činnosti, které ji časem omrzí. Ale zkoušet něco nového nechce, protože se na to už necítí a nemyslí, že by jí to k něčemu bylo. Snaží se ale co nejvíc odvést pozornost od faktu, jak na tom vlastně je. Padá, takže má modřiny nebo rány, ze kterých jí teče krev, což jí naštěstí domácí péče ošetří. Ovšem ona sama ví, že se to už nezlepší, že to bude jen horší. A vždy říká ,,co to je za život, když nic a nikam nemůžeš?“. Připomene mi, že mám štěstí, že chodím do práce a mám čím ten den naplnit a rychle mi to uteče. Ona se snaží všelijak zabavit, ale někdy se třeba jen dívá do zdi, nechce dělat nic, nebaví jí to.
Člověk řeči o konci života nechce poslouchat, ale když si představím sebe v jejím nebo dědově věku, že bych si nemohla nikam dojít, že při každém pohybu by mě všechno bolelo, že bych už byla v hodně věcech omezená, a i když bych měla zajištěnou péči a vše okolo, tak je oba chápu, že takový život je nebaví. A není, jak by se jim dalo pomoci. I když vím, že třeba fotky z nových míst moc nevnímají, sem tam jim občas ukazuji fotky z druhého konce republiky, nebo dokumentaci ze zájezdu, abych je rozptýlila. Ovšem snažím se to vždy zkrátit tak, aby nemuseli vynakládat moc úsilí na udržení pozornosti. Jsou přeci jen rádi za svůj klid, když už nic jiného.
Zdroje:
Příběh známé, převyprávěn s jejím souhlasem
