Krokodýl ji trhal a opakovaně táhl ke dnu. Val Plumwoodová přežila a všechny překvapila reakcí

V únoru 1985 se Val Plumwoodová vydala na kánoi do australského národního parku Kakadu. Byla sama, ale to jí nijak zvlášť nevadilo. Podobné výpravy měla ráda a v australské přírodě se pohybovala už řadu let. Jenže tentokrát narazila na krokodýla. A nebylo to jen nějaké letmé setkání, kdy člověk zahlédne zvíře ve vodě a raději se mu vyhne. Krokodýl na její kánoi zaútočil a Val nakonec skončila přímo v jeho čelistech. Třikrát ji stáhl pod hladinu, třikrát s ní ve vodě prudce otáčel. Přesto se jí podařilo přežít. A co je na celém příběhu dost zvláštní, později se krokodýla dokonce zastávala. Ne snad proto, že by mu odpustila nějakou křivdu. Podle ní totiž žádnou nespáchal.

Val Plumwoodová se narodila v roce 1939. Byla filozofkou, ale nepatřila k lidem, kteří o přírodě jen píšou a sami ji znají hlavně z knih nebo dokumentárních filmů. Žila v australské buši, ráda vyrážela do divočiny a její ochrana pro ni byla důležitá. A nebylo to jen nějaké hobby, kterému se věnovala ve volném čase.

Hodně se zabývala tím, jak člověk vnímá svoje místo na Zemi. Proč si vlastně myslíme, že jsme důležitější než ostatní živí tvorové? A odkud se bere naše přesvědčení, že příroda je tu především pro nás? Právě podobným otázkám věnovala značnou část své práce.

Val se zabývala také ekofeminismem. Pod tímhle názvem se skrývá docela široký okruh myšlenek, ale zjednodušeně jde třeba o to, že lidé mají sklon ovládat nejen přírodu, ale i jeden druhého. A že to spolu může souviset. Val se dlouhodobě zabývala hlavně tím, proč se člověk považuje za něco výjimečného, za tvora, který má právo rozhodovat o všem ostatním. S tímhle pohledem na svět měla problém. Psala o něm, přednášela a její práce si postupně získaly uznání i mimo Austrálii.

V únoru 1985 se vydala do Kakadu, národního parku na severu Austrálie. Tam už je to opravdu divočina. Rozsáhlé mokřady, řeky, kusy lesa, místy skály. A v únoru navíc prší. Hodně. Je tam totiž období dešťů a voda se rozlévá do krajiny, zaplavuje nížiny a propojuje různá říční ramena. Kde se člověk jindy projde, tam může mít v tu dobu vodu klidně nad hlavou. Val chtěla část téhle krajiny prozkoumat na kánoi.

Jenže Kakadu je také územím krokodýlů. A žije tam i ten největší ze všech, krokodýl mořský. Ten název je trochu nešťastný, protože zvíře se vůbec nemusí držet moře. Klidně žije v řece nebo ve sladkovodním mokřadu, daleko ve vnitrozemí. Největší samci mohou mít přes šest metrů a vážit více než tunu. Takoví obři jsou sice vzácní, jenže i krokodýl o dva metry kratší je pořád obrovské a nebezpečné zvíře. Zvlášť ve vodě, kde je doma a člověk proti němu prakticky nic nezmůže.

Val o krokodýlech věděla. Nebyla v Austrálii poprvé a s místní přírodou měla zkušenosti. Přesto se rozhodla vyrazit na kánoi sama. Původně chtěla prozkoumat oblast East Alligator River, ale počasí její plány změnilo. Vydatný déšť zvedl hladiny a ona se nakonec vydala na jinou vodní cestu, do oblasti známé jako Red Lily Lagoon.

Val pádlovala mezi zaplavenou vegetací, když si všimla něčeho na hladině. Zpočátku nebylo jasné, co to vlastně je. Pak poznala krokodýla. Velkého krokodýla, který se pohyboval směrem k její kánoi. Pokusila se od něj vzdálit. Jenže zvíře ji následovalo.

To už bylo znepokojivé. Krokodýli totiž mohou na vodě působit docela nenápadně. Nad hladinou jim často vyčnívají jen oči a nozdry, zatímco většina mohutného těla zůstává skrytá. A pokud se rozhodnou zaútočit, dokážou být překvapivě rychlí.

Val se snažila dostat ke břehu. Krokodýl však náhle vyrazil z vody a udeřil do kánoe. Loď se prudce otřásla. Přišel další útok. Val se ještě pokoušela udržet rovnováhu a odrazit se pádlem, ale krokodýl zaútočil znovu. Tentokrát se mu podařilo ji dostat do vody. A tam už neměla téměř žádnou výhodu.

Krokodýl ji sevřel čelistmi a stáhl pod vodu. To, co následovalo, později sama popsala ve svých vzpomínkách. Zvíře s ní začalo rotovat. Šlo o takzvaný smrtící válec, anglicky death roll, při kterém krokodýl otáčí celým tělem kolem vlastní osy. Používá jej mimo jiné k přemožení kořisti a trhání masa.

Pro člověka je takový útok strašlivý. Nejde jen o samotné zuby, které se zarývají do těla. Oběť ztrácí orientaci, nemůže se pořádně nadechnout a prudké otáčení může způsobit těžká poranění. Val později vzpomínala na zvláštní okamžik, kdy si uvědomila, že se skutečně stala kořistí. Že už není pozorovatelkou přírody, ale něčím, co se jiný tvor pokouší zabít a sežrat.

Krokodýl ji nakonec pustil. Dostala se k hladině a zoufale se snažila zachytit větví převislé vegetace. Jenže zvíře se vrátilo. Znovu ji sevřelo a stáhlo dolů. Následoval další smrtící válec. A potom ještě jeden útok.

Celkem ji krokodýl třikrát stáhl pod hladinu. Při jednom z pokusů o obranu se Val snažila zasáhnout jeho oči, protože věděla, že právě tam by mohl být zranitelný. Zda to skutečně rozhodlo o jejím přežití, se samozřejmě nedá říct. Nakonec ji krokodýl pustil. Tentokrát už se nevrátil.

Val zůstala ve vodě těžce zraněná, vyčerpaná a v šoku. Měla hluboké rány na těle, především na noze, a nebylo vůbec jisté, jestli se dokáže dostat ven. Navíc stále hrozilo, že krokodýl zaútočí znovu. Přesto se jí podařilo doplazit ke břehu. Tím ale její boj ještě zdaleka neskončil.

Kdyby se útok odehrál někde poblíž turistického střediska, mohla by alespoň doufat, že ji někdo uslyší. Jenže Val byla sama, daleko od pomoci a uprostřed rozvodněné australské krajiny. Zraněná noha ji téměř neposlouchala. Každý pohyb bolel a ztrácela krev. Přesto se musela dostat zpátky k místu, odkud by mohla přivolat pomoc. Čekala ji dlouhá cesta bahnem a zaplaveným terénem.

Později popisovala, jak se opakovaně pokoušela postavit, ale zranění jí to nedovolovalo. Chvílemi se musela plazit. Bahno jí cestu ještě ztěžovalo a déšť nepřestával. Zvláštní bylo, že ani v této chvíli nedokázala úplně přestat přemýšlet o tom, co se stalo. Ještě před několika hodinami byla zdravá žena na výletě. Teď se snažila udržet při životě s tělem roztrhaným krokodýlími zuby. Nakonec se jí podařilo dostat na místo, kde ji mohli najít lidé.

Pomoc přišla, ale její stav byl vážný. Byla převezena k lékařskému ošetření a následovala dlouhá léčba. Rány se hojily obtížně, hrozily infekce a její tělo si neslo následky útoku ještě dlouho poté. Ale přežila. Už to samo o sobě bylo mimořádné. Jenže na celém příběhu je ještě něco, co jej odlišuje od většiny podobných setkání člověka s nebezpečným zvířetem. Val Plumwoodová totiž krokodýla nezačala nenávidět.

Člověk by možná čekal, že po takovém zážitku bude Val krokodýly nenávidět. Že bude chtít, aby toho konkrétního někdo našel a zastřelil. Vždyť ji málem zabil. Ona se na to ale dívala jinak.

Neznamená to, že by útok omlouvala nebo že by najednou považovala krokodýly za neškodná zvířata. Moc dobře věděla, čeho jsou schopní. Ostatně měla na vlastním těle dost důkazů. Jenže krokodýl podle ní neudělal nic, co by odporovalo jeho přirozenosti. Byl to predátor, který se pokusil ulovit kořist. A tou kořistí se tentokrát stal člověk. Právě to jí připadalo důležité.

Lidé si totiž zvykli přemýšlet o přírodě především ze svého pohledu. Zvířata chráníme, lovíme, chováme, někdy je obdivujeme a jindy zabíjíme. Jen málokdy ale připouštíme, že bychom sami mohli být potravou pro někoho jiného.

Val si během útoku uvědomila, jak hluboce je v nás zakořeněná představa, že člověk do potravního řetězce patří tak nějak jinak. Jako by měl zvláštní právo nebýt sežrán. Krokodýl o žádných podobných pravidlech samozřejmě nevěděl. V jeho světě byla Val prostě živým tvorem, kterého mohl ulovit.

A přestože pro ni bylo tohle poznání děsivé, později se k němu opakovaně vracela. Dokonce začala přemýšlet i o smrti jako o přirozené součásti koloběhu života. Vždyť ostatní organismy se po smrti stávají potravou pro další. Proč by měl být člověk výjimkou?

O svém zážitku napsala několik textů. K nejznámějším patří esej Being Prey, tedy něco jako Být kořistí, vydaná v roce 1996. Později se k útoku vracela i v dalších úvahách. Její příběh začal přitahovat pozornost novinářů a veřejnosti. Není divu. Žena, která přežila tři smrtící válce krokodýla, byla mimořádně zajímavá.

Val to ovšem časem začalo trochu rozčilovat. Celý život se věnovala filozofii, napsala významné knihy, zabývala se ochranou australské přírody a snažila se změnit způsob, jakým lidé přemýšlejí o ostatních živých tvorech. A najednou ji někteří znali hlavně jako tu ženu od krokodýla. Nechtěla, aby se celý její život smrskl na jedinou událost.

Ve své práci proto pokračovala. Až do smrti v roce 2008 se věnovala ekologické filozofii a vztahu člověka k přírodě. Nedokončené texty, v nichž se zabývala také predátory a smrtí, vyšly posmrtně v knize The Eye of the Crocodile.

Zajímavý osud měla i samotná kánoe. Ta, ve které se Val tehdy plavila, se dochovala a v roce 2012 ji získalo australské Národní muzeum. Obyčejná loď, která se jednoho deštivého dne stala součástí neobyčejného příběhu.

A krokodýl? Ten zůstal především krokodýlem. Nebyl žádným zlým monstrem, které by se rozhodlo pronásledovat člověka ze zášti. Byl nebezpečným divokým zvířetem ve svém přirozeném prostředí.

Val Plumwoodová měla obrovské štěstí, že setkání přežila. Sama si to uvědomovala. Jenže z toho, co ji málem připravilo o život, si nakonec odnesla ještě jedno poznání. Příroda není povinna chovat se k člověku laskavě. A člověk, ať už si o svém postavení myslí cokoliv, nikdy nepřestal být její součástí.

Zdroje:

https://www.aislingmagazine.com/aislingmagazine/articles/TAM30/ValPlumwood.html

https://www.nma.gov.au/explore/collection/highlights/val-plumwood-canoe

https://www.utne.com/arts/being-prey/

https://www.abc.net.au/news/2022-09-15/philosopher-val-plumwood-recounts-near-death/14049638

https://finance.biggo.com/news/202507281352_Crocodile_Attack_Sparks_Human_Exceptionalism_Debate

https://www.openaustralia.org.au/senate/?id=2008-03-12.42.1