Kůň, který počítal příklady a udivoval celé Německo. Tajemství Chytrého Hanse odhalil až psycholog

Hans patřil berlínskému učiteli matematiky ve výslužbě Wilhelmu von Ostenovi. Ten měl o zvířatech trochu jiné mínění než většina jeho současníků. Věřil, že jsou mnohem chytřejší, než si lidé připouštějí, a že se při správném vedení mohou naučit i věci, které se běžně učí děti ve škole. Rozhodl se to dokázat. Zkoušel pracovat s různými zvířaty, ale nejlépe si nakonec rozuměl s černým hřebcem Hansem.

Učil ho podobně, jako by učil malého školáka. Ukazoval mu číslice, zadával příklady a čekal na odpovědi, které měl kůň vyklepat kopytem. Výuce věnoval spoustu času a podle dobových svědectví mu trpělivost rozhodně nechyběla. Nechtěl z Hanse vycvičit cirkusovou atrakci. Byl přesvědčený, že kůň dokáže přemýšlet a že ho může naučit skutečně počítat.

Když začal Hans na otázky správně odpovídat, von Osten se s tím pochopitelně rád pochlubil. Předváděl ho lidem a nechával je, aby se koně sami ptali. Vstupné většinou nevybíral. Chtěl hlavně ukázat, že se ve svém přesvědčení nemýlil. A nebylo těžké pochopit, proč mu tolik věřil. Hans dokázal vyklepat správný výsledek početního příkladu, ale tím jeho vystoupení nekončila. Odpovídal i na otázky, které s matematikou přímo nesouvisely. Dokonce mohl „hláskovat“ slova. Jednotlivým písmenům totiž odpovídala čísla a Hans je označoval příslušným počtem úderů kopyta. Kdo se na něj přišel podívat a neznal vysvětlení, mohl snadno nabýt dojmu, že má před sebou opravdu mimořádně nadaného koně.

Když se o jeho schopnostech začalo psát v novinách, přibývalo lidí, kteří se chtěli na zázračného koně podívat. Někteří odcházeli nadšení, jiní hledali nějaký skrytý trik. Zvláštní ale bylo, že Hans dokázal správně odpovídat i v nepřítomnosti svého majitele. Pokud tedy von Osten používal nějaké tajné signály, musel by je znát také někdo další. A právě to se dlouho nedařilo vysvětlit.

V roce 1904 už byla Hansova sláva tak velká, že se případem začali vážně zabývat odborníci. Vznikla vyšetřovací komise, v níž zasedli lidé z různých oborů. Byli mezi nimi učitelé, odborníci na zvířata i lidé se zkušenostmi s jejich výcvikem. Do zkoumání se zapojil také berlínský psycholog Carl Stumpf.

Úkolem komise bylo především zjistit, zda někdo koni úmyslně nenapovídá. Odborníci sledovali jeho vystoupení, zkoušeli měnit osoby, které mu pokládaly otázky, a hledali známky běžné drezury. Jenže žádný zřejmý podvod neobjevili. Hans odpovídal i tehdy, když von Osten nebyl nablízku, a lidé, kteří s ním pracovali, nevypadali, že by mu dávali nějaké domluvené pokyny.

Závěr komise byl proto pro mnohé překvapivý. Nepodařilo se prokázat, že by Hansovy výkony byly výsledkem úmyslného napovídání nebo podvodu. To ovšem ještě neznamenalo, že kůň skutečně počítá. Komise tuto otázku nechala otevřenou a doporučila další výzkum.

Právě tady se do příběhu výrazněji zapojil mladý psycholog Oskar Pfungst, spolupracovník Carla Stumpfa. Místo aby se snažil vymýšlet stále těžší matematické úlohy, začal se zajímat o podmínky, za kterých Hans odpovídá správně. Všiml si totiž, že úspěch koně není vždy stejný. Někdy odpovídal téměř bezchybně, jindy se mýlil i v úkolech, které předtím zvládal. Pfungst se rozhodl zjistit, čím to je.

Pfungst postupně připravil sérii pokusů, při kterých měnil jednu okolnost za druhou. Někdy se Hanse ptal jeho majitel, jindy úplně cizí člověk. Občas kůň viděl tazatele dobře, při dalších pokusech mu ve výhledu bránily clony. A především se měnilo to, zda člověk, který otázku pokládal, znal správnou odpověď. Právě poslední okolnost se ukázala jako zásadní.

Pokud tazatel odpověď znal a Hans ho mohl sledovat, kůň si vedl velmi dobře. Jakmile ale člověk správné řešení neznal, Hansovy schopnosti se náhle vytratily. Podobně dopadaly pokusy, při kterých nemohl vidět člověka, který odpověď znal. Kůň dál klepal kopytem, ale přestával ve správný okamžik.

To bylo zvláštní. Pokud by Hans skutečně uměl počítat, přece by mu mělo být jedno, jestli výsledek zná také člověk před ním. Pět a tři je osm bez ohledu na to, kdo otázku pokládá.

Pfungst proto začal pozorně sledovat samotné tazatele. A po čase si všiml drobnosti, která ostatním unikala. Když člověk položil otázku, často se nepatrně předklonil nebo sklonil hlavu. Hans začal klepat kopytem a tazatel čekal, až se počet úderů přiblíží ke správnému výsledku. V okamžiku, kdy kůň dosáhl požadovaného čísla, se člověk nepatrně narovnal nebo jinak změnil držení těla. Hans si takového pohybu všiml a přestal klepat.

Celé tajemství tedy spočívalo v něčem, co lidé dělali úplně nevědomky. Nikdo nemusel na koně mrkat, kývat hlavou nebo mu dávat předem domluvené povely. Stačilo, že člověk znal odpověď a očekával určitý počet úderů. Jeho tělo na to reagovalo drobnými pohyby, kterých si sám ani nevšiml. Hans se během dlouhého výcviku naučil tyto signály sledovat. Věděl, kdy má začít klepat a kdy přestat. Matematiku k tomu nepotřeboval.

Pfungst se nechtěl spokojit s tím, že našel pravděpodobné vysvětlení. Potřeboval si ověřit, zda jsou podobné signály opravdu natolik zřetelné, aby se podle nich dalo řídit. A tak připravil další pokusy, tentokrát už bez koně. Požádal lidi, aby si v duchu vybrali určité číslo. Sám potom před nimi pravidelně poklepával a sledoval jejich reakce. Překvapivě často dokázal poznat, které číslo si vybrali, přestože mu ho nijak nesdělili. Stačilo sledovat drobné změny v jejich držení těla a výrazu.

Při dalších pokusech se ukázalo, že ani lidé, kteří o těchto neúmyslných signálech věděli, je nedokázali vždy potlačit. Mohli se sebevíc snažit zůstat nehybní, přesto občas prozradili, na jakou odpověď čekají. Pfungst tak získal vysvětlení, které odpovídalo výsledkům pokusů s Hansem. Kůň nepotřeboval rozumět číslům ani slovům. Naučil se velmi pozorně sledovat lidské chování a rozpoznávat signály, které ostatní lidé zpravidla přehlíželi.

Výsledky svého výzkumu Pfungst zveřejnil v roce 1907. Jeho práce později vyšla také v angličtině pod názvem Clever Hans (The Horse of Mr. von Osten). Dodnes je volně dostupná a nabízí podrobný popis jednotlivých pokusů, včetně těch, které zpočátku vedly odborníky k nesprávným závěrům.

Pro Wilhelma von Ostena muselo být Pfungstovo zjištění velkým zklamáním. Hansovi věnoval roky práce a byl přesvědčený, že jeho kůň skutečně rozumí matematice. Nyní mu mladý psycholog tvrdil, že všechno, co považoval za důkaz zvířecího myšlení, lze vysvětlit obyčejným pozorováním lidských pohybů.

Von Osten se s tím nechtěl smířit. Dál věřil, že Hans má mimořádné schopnosti, a pokoušel se výsledky výzkumu zpochybnit. Přicházel s vlastními vysvětleními a zkouškami, které podle něj měly dokázat, že kůň nepotřebuje viditelné signály. Pfungst však při opakování těchto pokusů jeho závěry nepotvrdil.

Na celé záležitosti je pozoruhodné, že se pravděpodobně nikdo nesnažil veřejnost vědomě oklamat. Von Osten svému koni věřil a lidé, kteří mu pokládali otázky, mu skutečně žádné úmyslné pokyny nedávali. Přesto dokázali jeho odpovědi ovlivňovat. Dokonce ani odborníci, kteří se na koně přišli podívat právě proto, aby případný trik odhalili, si těchto nepatrných signálů dlouho nevšimli.

A Hans? Ten dělal přesně to, co se během výcviku naučil. Pozorně sledoval člověka před sebou a podle jeho chování poznával, kdy má přestat klepat. Z pohledu koně na tom nejspíš nebylo nic záhadného.

Wilhelm von Osten zemřel v roce 1909. Hans potom přešel do péče dalších lidí a ještě nějakou dobu se objevoval na veřejnosti. Jeho pozdější osud už není tak dobře doložený a zprávy o jeho smrti se v jednotlivých vyprávěních liší.

Ačkoli se nakonec ukázalo, že Hans neumí počítat, jeho příběh rozhodně nebyl zbytečný. Naopak. Výzkum přinesl poznatek, který se dodnes připomíná v psychologii, etologii i dalších vědních oborech. Začalo se mu říkat efekt Chytrého Hanse.

Označuje situaci, kdy člověk svým chováním neúmyslně ovlivňuje výsledek pokusu. Nemusí přitom vůbec tušit, že nějaký signál vysílá. Může jít o pohled, změnu postoje, napětí v obličeji nebo třeba nepatrný pohyb ruky. Pokud je zvíře na podobné projevy citlivé, dokáže na ně reagovat, aniž by skutečně rozumělo úkolu, který mu člověk zadal.

To má velký význam například při výzkumu zvířecí inteligence. Představte si psa, který má podle pachu rozpoznat určitý předmět. Pokud jeho psovod ví, kde se předmět nachází, může psa nevědomky navést správným směrem. Pes potom uspěje, ale vědec nemůže s jistotou říct, jestli rozhodl čich, nebo chování člověka.

Podobné riziko existuje také při zkoumání toho, zda zvířata rozumějí lidským slovům, dokážou vybírat správné obrázky nebo řešit různé úkoly. Proto se při dobře navržených pokusech často dbá na to, aby člověk, který se zvířetem pracuje, neznal správnou odpověď. Nemůže ji pak ani nechtěně prozradit.

Stejný princip se používá i mimo výzkum zvířat. V lékařství například pomáhají zaslepené studie zabránit tomu, aby očekávání lékařů nebo pacientů ovlivňovala hodnocení výsledků. Hansův případ je jedním z klasických příkladů, proč je taková opatrnost důležitá.

Zároveň ovšem ukázal ještě něco jiného. Koně dokážou lidské chování sledovat mnohem pozorněji, než si lidé tehdy připouštěli. Hans sice nerozuměl matematickým příkladům, ale naučil se rozpoznávat tak drobné změny v pohybech člověka, že je neodhalili ani zkušení pozorovatelé. A to je samo o sobě docela úctyhodná schopnost. Zvlášť když si uvědomíme, že lidé kolem Hanse často ani nevěděli, že se pohnuli.

Z berlínského koně, který měl údajně zvládat matematiku, se tak nakonec stal jeden z nejznámějších případů v dějinách výzkumu chování. Jeho jméno se připomíná i více než sto let poté, co před publikem klepal kopytem o zem. Ne proto, že by uměl počítat, ale protože lidem pomohl pochopit, jak snadno mohou svými očekáváními ovlivnit to, co se snaží nezaujatě pozorovat.

Zdroje:

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3921203/

https://www.facilitatedcommunication.org/blog/clever-hans-its-not-about-the-horse

https://theconversation.com/how-a-psychic-horse-named-clever-hans-changed-the-way-we-do-science-288745

https://www.captiveanimalenrichment.org/clever-hans-what-we-really-learned-from-the-genius-horse-mathematician/

https://www.horsejournals.com/popular/history-heritage/how-clever-hans-challenged-what-we-know-about-horse-intelligence