Článek
V roce 1991 se v okolí zambijského Mfuwe začaly odehrávat události, které místním obyvatelům naháněly hrůzu. V noci se k jejich domům přibližoval mohutný lev, napadal lidi a podle vyprávění si dokonce odnesl pytel s prádlem. Nešlo přitom o obyčejnou šelmu. Tento lev se postupně stal jedním z nejznámějších lidožravých predátorů africké historie.
Když se začali lidé bát vycházet z domů
Mfuwe leží ve východní Zambii, nedaleko národního parku South Luangwa. Je to kraj, kde divoká zvířata nikdy nebyla ničím neobvyklým. Sloni, buvoli, hroši, krokodýli a samozřejmě také lvi tu žijí odnepaměti. Pro místní obyvatele je setkávání s divokou přírodou součástí každodenního života, i když někdy dost nepříjemnou.
Lev se ovšem člověku většinou raději vyhne. Lidé nejsou jeho běžnou kořistí a zdravý jedinec má zpravidla dost jiných možností, jak se nasytit. Občas ale nastane situace, kdy se šelma začne chovat jinak. A právě to se stalo v roce 1991.
V okolí Mfuwe se začaly objevovat zprávy o útocích na lidi. Zpočátku nemuselo být úplně jasné, co se děje. Pak už ale bylo zřejmé, že se v oblasti pohybuje lev, který člověka nepovažuje za něco, čemu by se měl vyhnout. Naopak ho začal vyhledávat jako kořist.
Pro vesničany to znamenalo zásadní změnu. Najednou nebylo bezpečné pohybovat se po setmění venku. Lidé se obávali cest mezi domy, návštěv sousedů i obyčejných nočních pochůzek. A strach postupně rostl, protože útoky nepřestávaly.
Později se začalo uvádět, že lev připravil o život nejméně šest lidí. Toto číslo se objevuje i v muzejních materiálech, které jeho příběh připomínají. Přesný průběh všech útoků však není přesně zaznamenaný. Některé podrobnosti pocházejí především z pozdějších vyprávění lovců a místních obyvatel. Jisté ale je, že se zvíře stalo natolik nebezpečným, že mělo být zastřeleno.
Lev z Mfuwe, nyní v muzeu v USA
Mohutný samec, který vypadal trochu jinak
Lev z Mfuwe byl dospělý samec a podle dochovaných údajů šlo o mimořádně velké zvíře. Na první pohled by však člověka možná překvapilo něco jiného než jeho velikost. Neměl totiž výraznou hřívu.
Když si představíme samce lva, většinou nám vytane na mysli mohutná hlava obklopená hustou srstí. Jenže hříva není u všech lvů stejně vyvinutá. Záleží na věku, genetických předpokladech, zdravotním stavu i prostředí, ve kterém žijí. Někteří samci mají hřívu velmi řídkou, jiní téměř žádnou.
A právě tak vypadal i lev z Mfuwe. Jeho hlava působila ve srovnání s tělem poměrně nezvykle, protože jí chyběla ona typická ozdoba, podle které samce obvykle poznáme už z dálky. To ovšem nijak nesnižovalo jeho nebezpečnost. Dospělý lev dokáže jediným úderem tlapy způsobit vážné zranění a člověk proti němu bez účinné zbraně prakticky nemá šanci. Navíc jde o zvíře, které se umí pohybovat překvapivě tiše. Člověk ho nemusí vůbec zaznamenat, dokud není příliš pozdě.
Zvláštní vzhled lva později přispěl k tomu, že si ho lidé dobře zapamatovali. Sám o sobě ale nevysvětluje, proč začal zabíjet lidi.
Pytel s prádlem, který se stal součástí legendy
Na celém příběhu je jedna podrobnost, která působí skoro neuvěřitelně. A přitom ji zmiňuje i chicagské Field Museum, kde je dnes lev vystavený.
Po zabití jedné ze svých obětí měl lev odnést z jejího domu pytel s prádlem. S ním se pak údajně procházel vesnicí, hlasitě řval a dával o sobě vědět. Představa obrovského lva, který prochází mezi domy s pytlem v tlamě, je dost zvláštní až směšná. Pro obyvatele vesnice to ale rozhodně nebylo nic úsměvného. Už předtím věděli, že se v okolí pohybuje zvíře schopné zabít člověka. Teď se navíc zdálo, že se lidí vůbec nebojí.
Příběh s prádlem se později opakoval v novinách, knihách i dokumentech. Postupně se stal téměř poznávacím znamením tohoto konkrétního lva. Proč pytel odnesl, samozřejmě nevíme. Velké kočkovité šelmy někdy manipulují s předměty, které najdou, a mohou je přenášet nebo si s nimi hrát. Je tedy docela možné, že lev prostě sebral něco, co ho zaujalo.
Mezi místními lidmi však jeho chování vyvolávalo i jiné představy. Objevovala se podezření, že nejde o obyčejného lva, ale o bytost spojenou s čarodějnictvím. Takové vysvětlení může Evropanovi připadat podivné, jenže pro člověka, kterému v okolí domu opakovaně zabíjí sousedy šelma, se podobné pověsti šíří snadno. Zvlášť když zvíře uniká všem pokusům o dopadení.
Lov, který trval několik týdnů
Zabít lva nebylo jednoduché. Pokusy o jeho dopadení dlouho nepřinášely výsledek a zvíře se dál pohybovalo krajinou. Nakonec se do případu zapojil americký lovec Wayne Hosek, který byl v Zambii na safari. Měl povolení k lovu lva a rozhodl se zaměřit právě na nebezpečného samce z Mfuwe.
Jenže najít konkrétního lva v africké buši není totéž jako spatřit ho při projížďce národním parkem. Šelmy se mohou pohybovat na rozsáhlém území, loví především za soumraku a v noci a často se vyhnou místům, kde zaznamenají lidskou přítomnost.
Hosek proto čekal v úkrytu u návnady z hrošího masa. Čekání se protahovalo. Uvádí se, že v úkrytu strávil přibližně dvacet nocí, než dostal příležitost vystřelit. Dne 9. září 1991 byl lev konečně zastřelen.
Pro místní obyvatele tím skončilo období strachu. Podle pozdějších vyprávění se lidé při pohledu na mrtvé zvíře nijak netajili nenávistí. Někteří do jeho těla údajně kopali, bili ho holemi nebo na něj plivali. Těžko se jim divit. Lev pro ně nepředstavoval vzácné a krásné zvíře, jaké obdivují turisté při safari. Byl to predátor, který jim zabil příbuzné a sousedy.
Samozřejmě lze namítnout, že lev jednal podle svých instinktů a neměl žádnou představu o tom, co je správné nebo špatné. To je pravda. Jenže rodinám obětí by takové vysvětlení sotva přineslo útěchu.
Obr, který měřil přes tři metry
Teprve po zastřelení se naplno ukázalo, jak mohutné zvíře se v okolí Mfuwe pohybovalo. Podle údajů Field Museum měřil lev od čenichu po konec ocasu přibližně 3,2 metru. To je opravdu mimořádná délka. Muzeum ho dokonce při uvedení expozice označovalo za největšího známého lidožravého lva.
Je ovšem potřeba dodat, že srovnávání historických úlovků bývá problematické. Ne všichni lvi byli měřeni stejným způsobem a u mnoha starších případů nemáme spolehlivé údaje. Označení největšího lidožrouta proto nelze brát jako nezpochybnitelný světový rekord. I tak šlo o výjimečně velkého samce.
Jeho tělo bylo následně preparováno a dostalo se do Spojených států. V roce 1998 ho Wayne Hosek věnoval chicagskému Field Museum. Od března následujícího roku si ho tam mohli prohlédnout návštěvníci. A právě díky tomu dnes o lvu z Mfuwe víme podstatně více než jen to, kolik lidí zabil a jak vypadal. Vědci totiž získali možnost prozkoumat jeho lebku a zuby. A objevili něco, co mohlo s jeho neobvyklým chováním souviset.
Proč začal lovit lidi? Odpověď možná skrýval v čelisti
Na pravé straně dolní čelisti lva našli vědci známky vážného poškození kosti. Zranění zřejmě vzniklo po silném úderu, například při kopnutí velkým kopytníkem. Mohlo jít o zebru nebo jiné zvíře, které se při útoku bránilo.
Poškození bylo spojeno s chronickým zánětem a vznikem píštěle, kterou mohl odtékat hnis. Jinými slovy, lev mohl dlouhodobě trpět bolestivým poraněním čelisti. A to je pro takového predátora pořádný problém.
Lev totiž při lovu potřebuje nejen sílu a rychlost, ale také zdravé čelisti. Velkou kořist často usmrcuje sevřením hrdla nebo tlamy. Pokud ho při tom bolí zuby či čelist, může být lov výrazně obtížnější. Člověk je naproti tomu mnohem menší a slabší než buvol nebo zebra. Nemá rohy, kopyta ani dostatečnou sílu, aby se dospělému lvu dokázal účinně bránit. Nabízí se tedy vysvětlení, že zraněný lev začal lovit lidi proto, že pro něj představovali snazší kořist.
Jenže ani tady není všechno úplně jednoznačné. Vědecká práce z roku 2001 upozorňovala, že ačkoli měl lev poškozenou čelist, jeho špičáky byly v dobrém stavu a skus nebyl zásadně narušen. Autoři proto pochybovali, že právě toto zranění bylo příčinou jeho útoků na lidi. Pozdější výzkum však přinesl další poznatky.
V roce 2017 publikoval tým vedený paleoekoložkou Larisou DeSantisovou studii, která zkoumala mikroskopické opotřebení zubů několika slavných lidožravých lvů. Vedle samce z Mfuwe se vědci zabývali také dvojicí lvů z keňského Tsava, kteří na konci 19. století napadali dělníky při stavbě železnice.
Ukázalo se, že opotřebení jejich zubů neodpovídalo zvířatům, která by pravidelně drtila velké množství kostí. Spíše připomínalo lvy živící se měkčí potravou.
Výzkumníci proto považovali za pravděpodobné, že zdravotní problémy mohly některé z těchto šelem přimět ke změně jídelníčku. Člověk pro ně mohl být dostupnější a snadněji zvládnutelnou kořistí.
Neznamená to ovšem, že se podařilo s jistotou vysvětlit chování lva z Mfuwe. Zranění mohlo sehrát důležitou roli, ale přímý důkaz, že právě kvůli němu začal zabíjet lidi, nemáme.
Jeden ze dvou lidožravých lvů, kteří řádili v oblasti Tsavo
V Chicagu stojí vedle dalších slavných lidožroutů
Příběh lva z Mfuwe bývá často srovnáván s mnohem starším případem z keňského Tsava.
Tam v roce 1898 dva samci opakovaně napadali dělníky budující železniční most přes řeku Tsavo. Události se staly natolik známými, že podle nich později vznikl i film Lovci lvů (The Ghost and the Darkness) z roku 1996. Oba lvi z Tsava nakonec také skončili ve Field Museum v Chicagu. A tak se dnes na jednom místě nacházejí pozůstatky tří šelem, které se proslavily lovem lidí.
Zoologové přitom jejich příběhy nevnímají jen jako krvavé historické kuriozity. Jsou pro ně příležitostí pochopit, za jakých okolností může velká šelma změnit své obvyklé lovecké chování.
To je důležité i dnes. V Africe stále existují oblasti, kde lidé žijí v bezprostřední blízkosti lvů. Když se predátor začne přibližovat k vesnicím, nemusí to hned znamenat, že chce lovit člověka. Může hledat domácí zvířata, vodu nebo prostě procházet svým teritoriem. Přesto taková setkání představují riziko.
Lev z Mfuwe byl výjimečný především tím, že se útoky opakovaly a člověk se pro něj zřejmě stal pravidelnou kořistí. Jeho příběh skončil před 35 lety, ale samotné zvíře se dochovalo. Stojí za sklem muzea, bez své typické lví hřívy, a návštěvníci kolem něj procházejí s fotoaparáty. Vypadá tam docela klidně. Kdo ale zná jeho minulost, nejspíš se na něj dívá trochu jinak.
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/science-nature/the-most-ferocious-man-eating-lions-2577288/
https://www.scientificamerican.com/blog/tetrapod-zoology/man-eater-of-mfuwe/
https://www.nature.com/articles/s41598-017-00948-5
https://fieldnotesbyluke.substack.com/p/man-eater-monday-the-man-eater-of
https://libguides.fieldmuseum.org/lions
