Lva Christiana koupili jako malé lvíče v londýnském obchodě. Po letech v Africe je běžel obejmout

V roce 1969 si dva mladí Australané koupili v londýnském obchodním domě lvíče. Pojmenovali ho Christian a nějakou dobu s ním žili téměř jako s domácím mazlíčkem. Jenže z malého lvíčete brzy vyrostl pořádný lev, a tak mu museli najít nový domov. Nakonec se dostal až do africké divočiny, kde se odehrálo setkání, které o mnoho let později dojalo miliony lidí.

Na internetu se čas od času objeví staré filmové záběry, na kterých se mohutný lev rozběhne ke dvěma mužům. Ti před ním neutíkají. Naopak na něj čekají, a když se zvíře přiblíží, lev se postaví na zadní, přední tlapy jim položí na ramena a začne se k nim tisknout. Muži ho objímají, hladí a všichni tři vypadají, jako by se právě shledali po dlouhé době. Což je vlastně přesně to, co se stalo.

Záběry pocházejí z počátku 70. let a zachycují lva jménem Christian. Dva muži, které tak nadšeně vítá, jsou John Rendall a Anthony „Ace“ Bourke. Ještě nedávno s nimi Christian žil v Londýně, kde měl vlastní místo na spaní, jezdil autem a občas si hrál na zahradě u kostela. Teď už byl v Africe, mezi jinými lvy, a učil se žít způsobem, jakým by lev žít měl.

Že je při opětovném setkání poznal, bylo pro oba muže obrovským překvapením. Ještě zvláštnější je ovšem příběh, který tomu všemu předcházel.

Dnes by něco takového působilo naprosto absurdně, ale koncem 60. let se v londýnském obchodním domě Harrods dala koupit i exotická zvířata. A to není řeč jen o papoušcích nebo nějakých vzácnějších rybičkách. V nabídce se objevovaly také šelmy.

Právě tam se v roce 1969 vydali dva mladí Australané, John Rendall a Ace Bourke, kteří tehdy žili v Londýně. Oba byli krátce po příjezdu z Austrálie a pracovali v obchodě s nábytkem na King´s Road ve čtvrti Chelsea.

V Harrods narazili na několik měsíců staré lvíče. Narodilo se v srpnu téhož roku v zoologické zahradě v anglickém Ilfracombe a do obchodního domu se dostalo poté, co bylo odchováno v lidské péči. Malý lev oba mladíky okamžitě zaujal. Zvíře si prohlíželi, hráli si s ním a nakonec se rozhodli, že si ho koupí. Zaplatili 250 guinejí, což tehdy rozhodně nebyla zanedbatelná částka (dnes by odpovídala po přepočtu zhruba 140-160 tisíc korun). Lvíče dostalo jméno Christian.

Z dnešního pohledu šlo o mimořádně nerozumný nákup. Jenže tehdejší přístup k chovu exotických zvířat byl jiný a oba mladíci si zřejmě příliš nepřipouštěli, jaké starosti jim lev za několik měsíců přidělá. V tu chvíli měli před sebou především roztomilé mládě, které si rychle získalo jejich náklonnost. A Christian se brzy zabydlel v jejich každodenním životě.

Christian vyrůstal v prostředí, které mělo k africké savaně hodně daleko. Jeho novým domovem se stal obchod s nábytkem SophistoCat, kde pro něj muži vyhradili prostor v suterénu. Přes den se ale pohyboval i mezi lidmi a nábytkem.

Obchod se nacházel v Chelsea, která byla v 60. letech jednou z nejživějších londýnských čtvrtí. Ulice plné butiků, mladých lidí, hudby a nejrůznějších výstředností. Přesto musel být pohled na skutečného lva v obchodě s nábytkem poněkud neobvyklý i na tehdejší poměry.

Christian byl zpočátku hravý a velmi přátelský. Se svými lidskými společníky si vytvořil pevný vztah, reagoval na jejich hlas a vyhledával jejich společnost. Rendall později vzpomínal, že ho nevychovávali pomocí fyzických trestů. Spíše se snažili, aby rozuměl tónu jejich hlasu a poznal, kdy má přestat s nějakou lumpárnou. Což u malého lvíčete mohlo docela dobře fungovat. U dospělého lva už by podobné pokusy byly mnohem riskantnější.

Christian měl dokonce možnost chodit ven. Muži získali povolení, aby si s ním mohli hrát na oplocené zahradě u nedalekého kostela. Právě tam se mohl proběhnout, což bylo důležité, protože v obchodě s nábytkem měl přece jen omezený prostor. Dochovaly se fotografie, na kterých Christian sedí v autě, odpočívá v obchodě nebo se mazlí se svými majiteli. Na některých působí skoro jako přerostlá domácí kočka. Jenže právě v tom byl problém. Christian totiž rostl, a to dost rychle.

Malé lvíče, které si Rendall a Bourke odnesli z Harrods, se postupně měnilo v silného mladého samce. Přibýval na váze, potřeboval stále více jídla a jeho hry už nebyly tak nevinné jako dřív. Stačilo trochu neopatrnosti a mohl člověku vážně ublížit, i kdyby to vůbec neměl v úmyslu. Oba muži si začali uvědomovat, že takhle to dál nepůjde.

Nabízelo se několik možností. Mohli Christiana prodat, předat do zoologické zahrady nebo najít nějakého soukromého chovatele. Ani jedna z těchto představ se jim ale příliš nezamlouvala. Chtěli, aby měl Christian dobrý život, a zároveň si uvědomovali, že ho sami nedokážou zajistit. Lev potřeboval prostor, společnost dalších lvů a prostředí, které by alespoň trochu odpovídalo jeho přirozeným potřebám. Řešení se nakonec objevilo díky náhodnému setkání.

Do obchodu SophistoCat zavítali britští herci Virginia McKenna a Bill Travers. Oba si zahráli ve filmu Volání divočiny (Born Free) z roku 1966, který vyprávěl skutečný příběh lvice Elsy a manželů George a Joy Adamsonových. Elsa byla lvice vychovaná lidmi, kterou se Adamsonovým podařilo postupně vrátit do africké přírody. Její příběh se proslavil nejprve díky knize Joy Adamsonové a později právě díky filmu.

Když se herci dozvěděli o Christianovi, začali se zajímat o jeho budoucnost. Přes své kontakty pomohli navázat spojení s Georgem Adamsonem, který měl s návratem lvů do přírody zkušenosti. A tak vznikl plán, který zněl téměř neuvěřitelně. Christian, lev narozený v anglické zoologické zahradě a odchovaný v londýnském obchodě s nábytkem, se měl přestěhovat do Keni. Jenže mezi životem v Chelsea a přežitím v africké divočině byl obrovský rozdíl.

V srpnu 1970 se Christian skutečně vydal do Afriky. Rendall a Bourke ho doprovázeli do Keni, kde se ho ujal George Adamson. Adamson nebyl žádný začátečník. Se lvy pracoval řadu let a dobře věděl, že nestačí zvíře vypustit z přepravní bedny a doufat, že si nějak poradí. Christian totiž nikdy nemusel lovit. Potravu dostával od lidí, neměl zkušenosti s jinými divokými lvy a nedokázal si představit, co všechno ho v přírodě čeká. Navíc byl zvyklý na neustálý kontakt s člověkem.

Zpočátku se v Africe choval dost podobně jako v Londýně. Vyhledával společnost lidí, odpočíval poblíž jejich tábora a nové prostředí poznával postupně. Rendall dokonce později vzpomínal, že Christian po příjezdu z chladné Anglie nesnášel africké vedro zrovna nejlépe. Vyhledával stín a polehával na táborových lůžkách.

Adamson se mezitím pokoušel sestavit skupinu lvů, do které by se Christian mohl začlenit. To bylo důležité, protože lvi jsou společenské šelmy a život ve smečce, přesněji ve lví skupině, jim poskytuje výhody při lovu i při obraně území.

Christian se postupně seznamoval s dalšími lvy a učil se žít v prostředí, které pro něj bylo zcela nové. Nešlo to vždy hladce. Některá zvířata v Adamsonově péči uhynula nebo se dostala do konfliktů s jinými lvy. Celý projekt byl mnohem složitější, než by se mohlo zdát z pozdějších dojemných filmových záběrů. Přesto se Christianovi začalo dařit. Postupně se osamostatňoval a dokázal se zapojit do života dalších lvů.

Rendall a Bourke s ním v Africe nějakou dobu zůstali, ale nakonec se museli vrátit do Anglie. Loučení pro ně nebylo snadné. Věděli však, že Christian už nemůže být jejich domácím mazlíčkem a že jeho budoucnost závisí na tom, zda se dokáže od lidí odpoutat.

Přibližně po roce se oba muži rozhodli, že Christiana znovu navštíví. Od George Adamsona věděli, že jejich bývalý svěřenec už žije mezi dalšími lvy a že se z něj stal podstatně větší a samostatnější samec. Adamson je zároveň upozornil, že Christian už je divoké zvíře. Nemohou počítat s tím, že se k nim bude chovat stejně jako kdysi v Londýně. A nebylo ani jisté, zda je vůbec pozná.

Rendall a Bourke se přesto vydali do Keni. Setkání se odehrálo v roce 1971 a na místě byl také filmový štáb, který natáčel dokument o Christianově příběhu. Když se lev objevil, oba muži čekali, jak zareaguje. Christian se nejprve přibližoval opatrněji. Chvíli je pozoroval a pak se stalo něco, na co ani jeden z nich nejspíš nikdy nezapomněl. Lev se rozběhl přímo k nim.

Postavil se na zadní nohy, předními tlapami je objal kolem ramen a začal se o ně otírat hlavou. Rendall a Bourke ho hladili a objímali, zatímco Christian přecházel od jednoho k druhému, jako by se nemohl rozhodnout, koho má přivítat dřív. Na záběrech je vidět, že z nich má obrovskou radost. A oba muži jsou na tom podobně.

Pozoruhodné bylo i to, že se poblíž pohybovaly další lvice, které přítomnost obou návštěvníků přijaly bez útoku. Christian už nežil sám, ale měl kolem sebe vlastní lví společnost.

Záběry zachytily něco, co se v takové podobě opravdu často nevidí. Dospělý lev, který už nějakou dobu žije v africké přírodě, se nadšeně vítá s lidmi, kteří ho kdysi vychovávali. Je ovšem důležité dodat, že Christian nebyl náhodný divoký lev, kterého by si mohl kdokoli přijít pohladit. S oběma muži vyrůstal od mládí a jejich vztah vznikal během dlouhých měsíců každodenního soužití. I tak šlo o setkání s velkou šelmou, které mohlo být nebezpečné.

Celé setkání bylo natočeno pro dokumentární film, ale tehdy ještě nevyvolalo takový ohlas, jaký přišel mnohem později. Příběh Christiana sice nebyl neznámý, Rendall a Bourke o něm už v roce 1971 vydali knihu A Lion Called Christian a vznikly také dokumenty věnované jeho životu. Jenže filmové záběry se tehdy šířily úplně jinak než dnes. Kdo dokument neviděl v televizi nebo na promítání, měl jen malou šanci se k němu dostat. To se změnilo až s internetem.

Na začátku 21. století se krátký sestřih Christianova setkání s jeho bývalými majiteli začal šířit prostřednictvím YouTube a dalších internetových stránek. Lidé si ho posílali e-mailem, sdíleli ho mezi přáteli a přidávali k němu vlastní komentáře. Během krátké doby zhlédly záběry miliony lidí. Christian se stal internetovou senzací, přestože od jeho slavného objetí uplynulo už více než třicet let. Oba muži byli znovu zváni k rozhovorům a jejich kniha vyšla v novém vydání. Najednou se o příběh lva z londýnského obchodního domu zajímala úplně nová generace.

Na samotných záběrech přitom není nic technicky mimořádného. Obraz je zrnitý, kamera se trochu třese a všechno působí jako stará rodinná nahrávka. Jenže právě to jim možná dodává zvláštní kouzlo. Člověk sleduje něco, co zjevně nebylo připravené jako dokonale naaranžovaná scéna. A hlavně je na tom krásně vidět, že Christian na své někdejší společníky nezapomněl.

Po slavném setkání pokračoval Christian ve svém životě v Keni. Postupně se stále více osamostatňoval a podle dostupných svědectví se mu podařilo začlenit mezi divoké lvy. Rendall a Bourke ho později ještě navštívili. Christian už byl tehdy mnohem mohutnější a měl kolem sebe vlastní skupinu. Nebyl to tedy jen odrostlý lev, který se naučil přežívat mimo lidskou domácnost. Dokázal se prosadit i mezi dalšími lvy. Jeho další osud ale není úplně známý.

Naposledy byl Christian spatřen v roce 1973. Potom zmizel v africké divočině a nikdo už s jistotou nezjistil, co se s ním stalo. Mohl žít ještě několik dalších let, ale také mohl zahynout při střetu s jinými lvy, při lovu nebo z některé z mnoha příčin, které divoké šelmy ohrožují.

George Adamson se ho pokoušel sledovat, jenže v rozlehlé africké krajině nebylo možné mít o každém jeho pohybu přehled. Navíc právě to, že Christian přestal vyhledávat lidskou společnost, bylo vlastně cílem celého projektu. Jeho bývalí majitelé tak nikdy nedostali jednoznačnou odpověď na otázku, jak dlouho jejich lev nakonec žil.

Zdroje:

https://www.kenyasafari.com/christian-the-lion.html

https://www.bbc.com/news/uk-14240681

https://legendsandlegaciesofafrica.org/christianthelion.php

https://www.theguardian.com/lifeandstyle/2011/may/28/christian-the-lion-rendall-bourke

https://time.com/archive/6909838/a-lion-called-christian-two-men-and-a-cat/