Měla to být životní expedice. Sedmnáctiletého Horatia ale zabil ve stanu lední medvěd

Na Špicberkách není setkání s ledním medvědem něčím, co by člověk mohl úplně vyloučit. Kdo se vydává mimo obydlená místa, musí počítat s tím, že vstupuje do krajiny, kde už člověk není tím, kdo určuje pravidla. Právě proto existují bezpečnostní postupy, zbraně, hlídky a zařízení, která mají obyvatele tábora upozornit dřív, než se několikasetkilogramová šelma dostane mezi stany.

Britská expedice, která se v létě 2011 vydala na Svalbard, s nebezpečím ledních medvědů počítala také. Měla pušku a kolem tábora byl natažen výstražný systém. Když se však časně ráno 5. srpna objevil medvěd, ukázalo se, že mezi teoretickou bezpečností a skutečnou ochranou je velký rozdíl.

Během několika minut byl sedmnáctiletý Horatio Chapple mrtvý a další čtyři lidé zranění. Nasnadě byla otázka - dalo se tomu zabránit?

Horatio Chapple byl jedním z mladých účastníků expedice British Schools Exploring Society, organizace, která pořádala výpravy pro mladé lidi do odlehlých oblastí světa. V létě 2011 zamířila velká skupina účastníků na norské souostroví Svalbard. Celá expedice měla trvat přibližně pět týdnů a nebyla míněna jako obyčejná turistická dovolená. Mladí lidé se měli pohybovat v divočině, pracovat na různých projektech a poznat prostředí, do kterého se většina jejich vrstevníků nikdy nepodívá.

Horatiovi bylo sedmnáct let. Studoval na Eton College a do budoucna uvažoval o medicíně. Jeho rodina později vzpomínala na kluka, který vyhledával výzvy a zároveň se zajímal o druhé. Dobrovolně pomáhal také v centru pro pacienty s poraněním páteře v Salisbury. Právě s jeho jménem později vznikla charita Horatio´s Garden, která buduje zahrady u britských center pro pacienty s poraněním míchy.

Před cestou na Svalbard měli jeho rodiče pochopitelně obavy. Lední medvědi nebyli nějakým drobným rizikem ukrytým malým písmem v podmínkách expedice. Rodina proto s Horatiem probírala i bezpečnostní opatření. Z dokumentace podle pozdějšího vyšetřování vyplývalo, že skupinu mají chránit mimo jiné výstražné světlice, systém lankových pastí kolem tábora a v krajním případě také střelná zbraň.

Rodiče proto věřili, že organizátoři s nebezpečím počítají a jsou na ně připraveni. Teprve po Horatiově smrti zjistili, že skutečnost byla složitější.

Menší skupina označovaná jako Chanzin Fire tábořila nedaleko ledovce Von Postbreen na ostrově Západní Špicberk. Kolem byly hory, ledovce a pustá arktická krajina. Nejbližší skutečné město Longyearbyen leželo desítky kilometrů daleko.

Už několik dní před tragédií přitom členové expedice narazili na něco, co mělo jasně připomenout, kdo se v této krajině pohybuje. Medvědí stopu.

Při vyšetřování v roce 2014 se výpovědi o přesném okamžiku nálezu trochu rozcházely. Podle některých byla nalezena přibližně dva dny před útokem, jiný člen expedice si vybavoval, že to mohlo být asi čtyři dny před ním. Podstatné ale bylo něco jiného - skupina věděla, že se v oblasti lední medvěd pohyboval.

Samo o sobě to samozřejmě ještě neznamenalo, že tábor napadne. Na Svalbardu jsou medvědi přirozenou součástí prostředí. Znamenalo to však, že bezpečnostní opatření nejsou formalitou.

Kolem tábora proto existoval systém natažených lanek napojených na výstražná zařízení. Princip byl jednoduchý. Pokud medvěd do lanka narazí, aktivuje světlici nebo jiný poplašný prostředek. Hluk a světlo mohou zvíře odehnat, ale především probudí lidi ve stanech a dají jim několik drahocenných okamžiků na reakci. Jenže právě tento systém měl problémy.

Pozdější nezávislé vyšetřování zjistilo, že některé jeho součásti chyběly a zařízení nebylo v dobrém stavu. Část systému byla dokonce provizorně upravována pomocí kancelářských sponek. Ani to nebylo všechno. V táboře nebyla přes noc držena nepřetržitá hlídka, která by mohla přicházejícího medvěda spatřit. A tak v pátek 5. srpna 2011 spali lidé ve stanech a medvěd přišel bez varování.

Horatio spal ve stanu společně s Patrickem Flindersem a Scottem Bennell-Smithem. Bylo časné ráno, když se stan náhle začal pohybovat. Scott při pozdějším vyšetřování vzpomínal, že si v první chvíli myslel, že s jejich stanem někdo třese, aby je probudil. Během několika okamžiků ale dovnitř proniklo obrovské zvíře. Plachta se zhroutila na spící chlapce a pod ní bylo možné rozeznat medvědí tlapy.

Vzniknul chaos. Chlapci křičeli a volali vedoucí expedice. Nebylo pořádně vidět, co se děje. Lední medvěd rozerval stan a zaútočil na Horatia. Zranění hlavy a horní části těla, která mu způsobil, byla smrtelná.

Patrick Flinders se ocitl přímo proti zvířeti. Medvěd ho napadl a zakousl se mu do hlavy. Patrick se bránil prakticky jediným způsobem, který mu zbýval – začal šelmu tlouct. Později popisoval, že medvěda opakovaně bil do hlavy a snažil se ho přimět, aby ho pustil. Nakonec se mu to podařilo, nebo přesněji řečeno medvěd obrátil pozornost jinam.

Patrick útok přežil, ale v hlavě mu zůstaly úlomky medvědích zubů a ránu museli lékaři uzavřít přibližně dvaceti svorkami. Scott Bennell-Smith utrpěl zlomeninu čelisti a poškození zubů. A medvěd stále nebyl zastaven.

Křik probudil vedoucího expedice Michaela „Spikea“ Reida. Ten věděl, co musí udělat. Ve skupině byla puška určená právě pro situaci, kdy ostatní způsoby ochrany selžou a lední medvěd skutečně zaútočí. Reid ji vzal a vyběhl ven. Jenže zbraň nefungovala tak, jak v tu chvíli zoufale potřeboval.

Při vyšetřování se probíralo, že puška opakovaně nevystřelila. Podle tehdejších zpráv selhala čtyřikrát. V situaci, kdy se vše odehrávalo v řádu sekund, to znamenalo obrovský problém. Medvěd se mezitím vrhl také na Reida.

Vedoucí expedice se tak z člověka, který měl ostatní zachránit, během okamžiku sám stal obětí. Medvěd ho kousl do hlavy. Reid později u vyšetřování popsal, že se snažil dostat prsty k očím zvířete, protože je považoval za jedno z mála míst, kde by mu mohl skutečně ublížit. Ani to však nezabralo.

Zraněn byl rovněž další vedoucí Andrew Ruck. Nakonec se Reidovi podařilo pušku zprovoznit. Padl jediný výstřel, který zasáhl medvěda do hlavy. Teprve tehdy útok skončil.

Když se ostatní začali vracet do tábora, rozsah tragédie byl zřejmý. Horatiovi už nebylo možné pomoci. Čtyři další lidé byli zranění a potřebovali rychlou lékařskou péči. Pomoc byla přivolána satelitním telefonem a zranění byli vrtulníkem dopraveni nejprve do Longyearbyenu a následně do nemocnice v Tromsø na norské pevnině.

Tělo zastřeleného medvěda bylo odvezeno k prohlídce. Šlo o samce vážícího kolem 250 kilogramů. Výsledky později ukázaly, že to rozhodně nebyl zdravý lední medvěd v nejlepší kondici.

Byl velmi starý a jeho chrup byl silně opotřebovaný. Některé zuby byly ve špatném stavu a podle odborníků mohl medvěd trpět bolestmi. To mohlo ovlivňovat jeho chování a schopnost získávat běžnou potravu. Právě staří, nemocní nebo vyhladovělí predátoři mohou představovat zvláštní riziko. Zvíře, které má problém ulovit obvyklou kořist, může začít hledat jiné možnosti a chovat se způsobem, který u zdravého jedince není běžný.

To samozřejmě lidé spící ve stanech nemohli vědět. Z jejich pohledu se medvěd jednoduše objevil uprostřed tábora bez toho, aby je před ním cokoli včas varovalo. Tato skutečnost se stala jednou z hlavních otázek následného vyšetřování.

Po útoku se pozornost rychle obrátila k zabezpečení expedice. Proč nefungoval výstražný systém? Proč nikdo medvěda nezahlédl dříve? A proč nastaly problémy také s puškou, která představovala poslední možnost obrany?

Případ byl podrobněji rozebírán ještě o několik let později. Nezávislou zprávu vypracoval bývalý soudce britského vrchního soudu Sir David Steel a v roce 2014 proběhlo také vyšetřování Horatiovy smrti. Postupně vycházely najevo nepříjemné podrobnosti.

Systém lanek nebyl kompletní a některé součástky chyběly. Organizátoři se snažili zařízení upravovat a mezi improvizovanými součástkami se objevily obyčejné kancelářské sponky. Výstražný systém nakonec před příchodem medvěda nikoho neprobudil. Problémy byly i s vybavením světlicemi. Horatiovi rodiče podle svých pozdějších výpovědí předpokládali, že je budou mít účastníci k dispozici, skutečnost však této představě neodpovídala.

Zásadní byla také otázka noční hlídky. Pokud by někdo v době, kdy ostatní spali, sledoval okolí, mohl medvěda spatřit ještě předtím, než se dostal ke stanům. Nezávislá zpráva dospěla k závěru, že taková hlídka měla být zajištěna. Organizace připustila, že některá bezpečnostní opatření nebyla uspokojivá. Současně zdůrazňovala, že nešlo o nezkušenou skupinu pořádající nahodilé výlety. British Schools Exploring Society existovala už od roku 1932 a za sebou měla dlouhou historii expedic do divočiny. Právě to ale mohlo otázky kolem tragédie ještě zesilovat. Od zkušené organizace rodiče očekávali, že na známé nebezpečí bude připravena.

Pro Patricka Flinderse příběh neskončil odletem z nemocnice. Přežil útok, který zabil jeho kamaráda ležícího jen kousek od něj. Když později o události mluvil s novináři, přiznával pocity viny. Rozhodlo totiž v podstatě jen to, kde kdo ve stanu spal. Horatio ležel na jedné straně, Scott na druhé a Patrick mezi nimi. Kdyby si tehdy místa rozdělili jinak, obětí mohl být někdo jiný.

Podobné vědomí se přeživším přijímá těžko. Patrickovi bylo v době útoku šestnáct let. Během několika minut musel bojovat holýma rukama s ledním medvědem, viděl těžce zraněné kamarády a přišel o jednoho z nich.

Horatiovým rodičům zase zůstala jiná otázka. Věděli, že syn odjíždí do nebezpečné části světa. Souhlasili s tím právě proto, že věřili bezpečnostním opatřením, která jim byla představena. Při vyšetřování o tři roky později jeho otec David řekl, že kdyby věděli, jak ve skutečnosti ochrana tábora vypadala, syna by na expedici nepustili.

Smrt Horatia Chappla nebyla důsledkem jediného jednoduchého selhání. Medvěd byl divoké zvíře a jeho příchod nikdo nemohl naplánovat. Navíc šlo o starého jedince ve špatném zdravotním stavu, jehož chování mohlo být obtížně předvídatelné. Jenže smyslem bezpečnostních opatření v arktické divočině je právě počítat s tím, co člověk předvídat nedokáže.

Pokud jedna ochranná vrstva selže, měla by nastoupit další. Medvěda může odehnat výstražné zařízení. Pokud ne, jeho příchod může zaznamenat hlídka. Když ani to nepomůže, zbývají světlice a nakonec zbraň. Ráno 5. srpna 2011 selhalo hned několik těchto vrstev. Výstražný systém tábor včas nevaroval, noční hlídka nebyla zajištěna a když už byl medvěd mezi stany, nastaly problémy také s puškou.

British Schools Exploring Society po tragédii bezpečnostní postupy změnila a přijala doporučení vyplývající z nezávislého vyšetřování. Horatiův příběh ale dostal ještě jedno, mnohem méně pochmurné pokračování. Před odjezdem na Svalbard dobrovolně pracoval v Duke of Cornwall Spinal Treatment Centre v Salisbury. Zajímal se o možnost vytvořit pro pacienty zahradu, kde by mohli během dlouhého pobytu v nemocnici trávit čas venku. Po jeho smrti se této myšlenky chopila jeho rodina.

Vznikla charita Horatio´s Garden a první zahrada byla otevřena právě v Salisbury. Postupně následovaly další u britských center pro léčbu poranění páteře. Jméno sedmnáctiletého kluka, který se v létě 2011 vydal za dobrodružstvím do Arktidy a už se z něj nevrátil, tak nakonec nezůstalo spojeno pouze s jedním tragickým ránem na Špicberkách.

Zdroje:

https://www.theguardian.com/uk/2011/aug/08/polar-bear-attack-investigation-begins

https://www.theguardian.com/uk-news/2014/jul/07/schoolboys-polar-bear-death-alarm-system-horatio-chapple

https://www.theguardian.com/uk/2011/aug/28/polar-bear-attack-survivor-speaks

https://www.newsinenglish.no/2011/08/08/polar-bear-attack-investigated/

https://www.abc.net.au/news/2011-08-07/injured-britons-stable-after-polar-bear-attack/2827788

https://www.irishtimes.com/news/eton-schoolboy-17-killed-by-polar-bear-while-exploring-1.590865