Milovala hudbu, muži ji zklamali a alkohol ji ničil. Eva Olmerová poznala i vězení, zemřela v 59

Eva Olmerová měla hlas, jaký se v Československu jen tak neslyšel. Dokázala zpívat blues jako málokdo a mnozí v ní viděli zpěvačku světového formátu. Jenže její život se nevyvíjel zrovna šťastně. Několikrát skončila ve vězení, bojovala s alkoholem, zažila nevydařená manželství a do cesty se jí stavěl i komunistický režim. Přesto po sobě zanechala nahrávky, které stojí za poslech dodnes.

Eva Olmerová se narodila 21. ledna 1934 v Praze, do rodiny, která si na nedostatek peněz rozhodně nemohla stěžovat. Její otec podnikal s módními doplňky a dceři chtěl dopřát dobré vzdělání. Nejspíš si také představoval, že si jednou najde nějaké pořádné zaměstnání a povede spořádaný život. Jenže Eva měla už odmala trochu jiné zájmy. A představa, že by měla celý život dělat něco, co ji nebaví, se jí ani trochu nezamlouvala.

Eva se odmalička učila hrát na klavír. A nebyla vůbec špatná. Dokonce se dostala k vystoupení ve Smetanově síni pražského Obecního domu, což rozhodně nebylo něco, co by se podařilo každému dítěti. Jenže klasická hudba ji postupně přestávala zajímat. Mnohem raději poslouchala jazz a americkou muziku, která se k nám tehdy dostávala všelijakými cestami.

Doma to navíc neměla jednoduché. Když jí bylo čtrnáct, rodiče se rozvedli a Eva zůstala u otce. Ten se znovu oženil a snažil se dceru vychovávat poměrně přísně. Jenže Eva už v té době měla vlastní představu o životě. A s tou otcovou se příliš neslučovala.

Později dokonce o tehdejším domově mluvila jako o „nedomově“. To je docela smutné označení, zvlášť když si uvědomíme, že materiálně jí pravděpodobně nic zásadního nechybělo.

Začala utíkat mezi kamarády, jezdila do trampských osad za Prahou a zpívala s lidmi, kteří si na žádné velké společenské postavení nepotrpěli. Hrálo se na kytary, sedělo u ohně, povídalo a občas se samozřejmě také popíjelo. Právě tady se cítila dobře.

Už kolem 16 let začala vystupovat s orchestrem Arnošta Kavky. Zpívala po kavárnách a seznamovala se s muzikanty. Škola ji příliš nezajímala a otcovy pokusy přivést ji k nějakému praktičtějšímu povolání také nikam nevedly. Zkusila se například učit švadlenou, ale dlouho u toho nevydržela. Chtěla prostě zpívat. A pokud možno si do toho od nikoho nenechat mluvit.

Olmerovi měli příbuzné v Británii. Evin dědeček měl britské občanství a jeden ze strýců dokonce za války sloužil u britského letectva. Jenže po únoru 1948 se na podobné rodinné vazby začalo pohlížet úplně jinak. Kdo měl příbuzné na Západě, mohl snadno vzbudit zájem Státní bezpečnosti. A přesně to se stalo také Olmerovým.

Nakonec si estébáci došlápli i na samotnou Evu. Bylo jí teprve sedmnáct, když ji zadrželi a začali vyslýchat. Podle pozdějších vzpomínek ji drželi tři dny a chtěli po ní, aby jim donášela na vlastní rodinu. Zajímalo je, s kým se její příbuzní stýkají, o čem se doma mluví a nejspíš i další věci, které by se jim mohly hodit. Eva ale spolupracovat odmítla. Přitom musela dobře vědět, že odmítnout Státní bezpečnost není jen tak. Zvlášť v době, kdy lidé končili ve vězení i za mnohem menší prohřešky.

A skutečně, do vězení se nakonec dostala i ona. Ovšem za poněkud jiných okolností. O několik let později se totiž dostala do konfliktu s mužem, který pracoval u bezpečnostních složek, ale v tu chvíli byl v civilu. Podle dochovaných vyprávění ji obtěžoval a Eva se nenechala. Bránila se, jenže právě ona nakonec skončila před soudem. Obvinili ji z výtržnictví a urážky veřejného činitele a dostala čtrnáct měsíců.

V té době se přitom snažila prosadit jako zpěvačka. Místo vystupování po klubech ji tak čekal pobyt za mřížemi. A taková zkušenost se na člověku samozřejmě podepíše, zvlášť když je ještě mladý a má celý život před sebou.

Do vězení se později dostala ještě jednou, tentokrát v souvislosti s dopravní nehodou. Ne všechny její problémy se zákonem tak byly politického původu. První odsouzení ale její pověsti u komunistických úřadů rozhodně nepomohlo. Navíc měla jednu vlastnost, která jí život komplikovala snad ve všech režimech i společenských situacích. Když se jí něco nelíbilo, řekla to. A často dost nevybíravě.

Na československé hudební scéně se tehdy objevovala spousta dobrých zpěvaček. Jenže Olmerová byla trochu jiná. Neměla takový ten dokonale uhlazený hlas, jaký se hodil k tehdejším tanečním orchestrům. Její zpěv byl hlubší, zastřený, občas drsný a někdy zněl skoro jako vyprávění. Dokázala si s melodií dělat, co chtěla. Chvíli se zdálo, že zpívá pomalu a trochu za rytmem, a pak se do něj najednou trefila naprosto přesně. Měla zkrátka něco, co se člověk ve škole zpěvu jen tak nenaučí.

Často ji přirovnávali k americkým bluesovým zpěvačkám. Dostala dokonce přezdívku „černoška z Dejvic“. Dnes by podobné označení asi vyvolalo rozpaky, tehdy jím ale muzikanti chtěli vyjádřit, jak neobvykle její hlas na české poměry zněl. Ona sama se přitom nechtěla nechat zaškatulkovat. Jazz milovala, ale ráda zpívala také country, gospel nebo trampské písničky. Záleželo jí hlavně na tom, aby ji skladba bavila.

K většímu publiku se Eva Olmerová dostala díky divadlu Semafor, kam ji přivedl skladatel Karel Mareš. Pro její kariéru to byla docela důležitá změna. Do té doby zpívala hlavně po klubech a menších podnicích, teď měla možnost ukázat se i lidem, kteří by si ji jinak možná nikdy nepřišli poslechnout. Navíc se pohybovala mezi výbornými muzikanty. Spolupracovala například s Karlem Velebným nebo klavíristou Rudolfem Roklem a rozhodně mezi nimi nepůsobila jako nějaká začátečnice, která se má teprve všechno učit.

V únoru 1966 už měla v Semaforu dokonce vlastní recitál. A když si člověk uvědomí, čím vším si předtím prošla, byl to docela úspěch. Za sebou měla vězení, potíže s úřady a také období, kdy vůbec nebylo jisté, jestli se bude moci zpěvu pořádně věnovat. Teď ale konečně dostala prostor, aby předvedla, co umí. A publikum o ni stálo.

V Semaforu se objevila také v roce 1968, kdy přišel další recitál. S tímto obdobím je spojená i píseň Čekej tiše, ke které napsal český text Jiří Grossmann. Z Olmerové se díky ní stal hlas, který znali i lidé, kteří jinak jazz nebo blues vůbec neposlouchali. Písnička se hrála v rádiu, lidé si ji oblíbili a postupně se zařadila mezi její největší hity. Sama Eva z ní ale později tak nadšená nebyla. Údajně ji musela zpívat tak často, až jí začala lézt na nervy. Publikum ji ale chtělo slyšet pořád.

Eva Olmerová se několikrát vdala. Poprvé ještě hodně mladá, částečně také proto, aby se dostala z otcovy domácnosti. Jenže manželství vydrželo přibližně tři roky.

Ani další vztahy jí mnoho štěstí nepřinesly. Druhý manžel emigroval a podle některých vzpomínek před odchodem rozprodal značnou část vybavení jejich bytu. Třetí manželství také skončilo rozchodem. Přitom Eva nebyla žena, která by o rodinu nestála. Naopak. Toužila po dětech, chtěla mít někoho blízkého a zřejmě i trochu toho obyčejného domácího klidu. Jenže právě ten jí pořád nějak unikal. Do toho všeho se čím dál víc přidával alkohol.

Pít začala už v mládí. V prostředí pražských muzikantů, jazzových klubů a nočních podniků nebylo popíjení ničím neobvyklým. Jenže u Evy postupně přestávalo jít o pár skleniček po koncertě.

Alkohol potřebovala stále častěji. Někdy pila už před vystoupením, jindy přišla na koncert v takovém stavu, že se muzikanti jen obávali, co se bude dít. Občas dokázala zazpívat skvěle i opilá. Jindy vystoupení nezvládla. Pro pořadatele byla taková spolupráce dost riskantní. Člověk si mohl Olmerovou pozvat, připravit koncert, prodat vstupenky, a pak jen doufat, že skutečně dorazí a bude schopná zpívat. Někteří kolegové nad ní drželi ochrannou ruku dlouhá léta. Jiní už toho měli dost.

Jenže právě v tom byl jeden z velkých rozporů jejího života. Když se postavila k mikrofonu a byla ve formě, dokázala všechny předchozí průšvihy na chvíli vymazat. Publikum jí odpouštělo věci, které by jinému zpěvákovi možná neprošly.

Koncem 60. let už Olmerovou dobře znali nejen posluchači, ale samozřejmě i ostatní muzikanti. A někteří byli přesvědčení, že kdyby se narodila někde v Americe, mohla udělat pořádnou kariéru. Ostatně, možná k ní neměla zase tak daleko. V roce 1969 totiž do Prahy přijela slavná Ella Fitzgeraldová a podle vzpomínek hudebního publicisty Miloše Skalky měla možnost slyšet Olmerovou zpívat. A prý z ní byla nadšená. Dokonce jí údajně nabídla, aby s ní vyjela na zahraniční turné. Jestli se to odehrálo přesně takhle, dnes už těžko zjistíme, ale pokud ano, musela to být pro Evu ohromná věc. Fitzgeraldová byla tehdy skutečnou světovou hvězdou, žádnou zpěvačkou, která si jen tak odskočila zazpívat do Prahy. A najednou by s ní mohla vystupovat holka z Dejvic, která měla ještě pár let předtím problémy vůbec se dostat na pódium.

Pro Olmerovou by to samozřejmě znamenalo obrovskou příležitost. Jenže z Československa se tehdy nedalo jen tak odjet. Úřady jí cestu nepovolily.

Zda by se na Západě skutečně prosadila, už nezjistíme. Hlas na to měla, o tom asi není potřeba příliš pochybovat. Ale v hudebním světě samozřejmě nestačí jen dobře zpívat. Člověk musí mít také trochu štěstí, správné kontakty a být ve správnou chvíli na správném místě. Eva Olmerová takovou šanci bohužel nedostala.

Po srpnové okupaci v roce 1968 a nástupu normalizace se její situace ještě zhoršila. Znovu se objevovaly zákazy a omezení, její nahrávky neměly takový prostor, jaký by si zasloužily. A protože sama nebyla zrovna vzorem disciplinovaného umělce, nedokázala si ani příliš pomoci.

70. léta pro ni byla vůbec hodně nepříjemná. Vyhořel jí byt v Bubenči, měla problémy s alkoholem, další konflikty a také dopravní nehody. Jedna z nich ji znovu přivedla do vězení. Občas to vypadalo, že už se z toho všeho nedostane.

Kromě zpívání si Eva Olmerová občas odskočila také k filmu. Žádné velké role to sice nebyly, ale v několika československých snímcích ji přece jen můžeme zahlédnout. Třeba v roce 1965 si zahrála zpěvačku ve Ztracené tváři, o rok později se objevila v Mučednících lásky Jana Němce. A kdo někdy viděl trochu podivný, místy až strašidelný film Valerie a týden divů z roku 1970, možná si jí všiml i tam. Hrála služku-madame. Později se objevila ještě v Milencích v roce jedna nebo v Kachyňových Láskách mezi kapkami deště. Není to zrovna krátký výčet, když uvážíme, že herectví vlastně ani nebylo jejím hlavním povoláním.

Jestli někdy uvažovala o tom, že by se filmu věnovala víc, těžko říct. Nic tomu ale příliš nenasvědčuje. V některých snímcích ostatně hrála zpěvačku, takže nemusela ze svého obvyklého prostředí ani moc vystupovat. A je docela možné, že jí to tak vyhovovalo. Na jevišti byla přece jen doma mnohem víc než před kamerou.

Koncem 70. let už bylo Olmerové přes čtyřicet a za sebou toho měla víc než dost. Několik nevydařených manželství, vězení, problémy s alkoholem a také řadu příležitostí, které z různých důvodů nevyšly. Někteří muzikanti s ní nechtěli mít už nic společného, jiným za to riziko nejistoty pořád stála.

Jedním z nich byl Michael Kocáb. Byl o mnoho let mladší, přicházel z trochu jiného hudebního prostředí a nebál se experimentovat. Olmerové pomohl s novými nahrávkami a aranžemi.

V roce 1980 vyšlo album Zahraj i pro mne, o tři roky později Vítr rváč. Zejména druhá deska ukázala, že Eva nemusí zpívat jen tradiční jazz nebo blues. Její hlas dobře fungoval i s modernějším hudebním doprovodem.

Byl to docela pozoruhodný návrat. V době, kdy už ji někteří odepisovali, dokázala znovu nahrát výborné písničky. Jenže zdravotní problémy se začínaly ozývat stále hlasitěji. Dlouholeté pití se podepisovalo na játrech i dalších orgánech. Eva přesto pokračovala v koncertování, pokud jí to stav dovoloval. A pořád si zachovávala svůj zvláštní humor. Dokázala si dělat legraci i z věcí, které vůbec legrační nebyly.

Na začátku 90. let už byla Olmerová vážně nemocná. Měla poškozená játra, problémy s ledvinami a opakovaně končila v nemocnici. Podle vzpomínek lidí z jejího okolí jí v posledních letech fungovala už jen jedna ledvina. Přesto se nevzdávala hudby.

Ještě v roce 1992 vzniklo album Svíčka a stín, na kterém spolupracovala s Janou Koubkovou a Petrem Lipou. Její hlas už nebyl tak silný jako kdysi, ale pořád byl okamžitě rozpoznatelný.

Jana Koubková později vzpomínala, že Eva dokázala rozesmát celé nemocniční oddělení. I když jí samotné bylo zle, pořád měla potřebu ostatní bavit. Černý humor jí ostatně vydržel skoro do konce. Když se jí někdo ptal, co jí vlastně je, dokázala prý odpovědět, že stěhovala skříň a ztvrdla jí játra.

Za takovou poznámkou se ovšem skrývala hodně smutná skutečnost. Její tělo už bylo natolik poškozené, že se z toho nemohla dostat. Eva Olmerová zemřela 10. srpna 1993 v Praze. Bylo jí pouhých 59 let. Příčinou smrti byla cirhóza jater.

Na pohřbu jí zpívala Jitka Zelenková. Zazněla také její slavná píseň Čekej tiše. Olmerová byla pohřbena na holešovickém hřbitově.

O Evě Olmerové se často píše jako o zpěvačce, která promarnila svůj talent. Jenže ono je to trochu složitější. Ano, mohla toho dokázat víc. Kdyby se nedostala do konfliktu s komunistickým režimem, možná by zpívala v zahraničí. Kdyby nepila, pravděpodobně by měla více koncertů, nahrávek a hlavně by se možná dožila vyššího věku. A kdyby měla trochu víc štěstí na lidi kolem sebe, třeba by její život vypadal úplně jinak.

Jenže takové úvahy už dnes nikam nevedou. Olmerová nebyla jednoduchá povaha. Uměla být protivná, nespolehlivá, výbušná a někdy svým chováním ubližovala lidem, kteří jí chtěli pomoci. Na druhou stranu byla podle vzpomínek přátel také nesmírně citlivá, štědrá a dokázala se rozdat pro druhé.

Nedá se z ní jednoduše udělat jen oběť režimu nebo nešťastná žena, kterou zničil alkohol. Obojí v jejím životě hrálo velkou roli, ale nebylo to všechno. Po sobě zanechala spoustu krásných nahrávek. Když si dnes pustíme některou z jejích písní, vůbec nemusíme vědět, kolikrát byla vdaná, kolik vypila alkoholu nebo proč skončila ve vězení. Ten hlas totiž pořád funguje. I po více než 30 letech od její smrti.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/causy/89136/eva-olmerova-vymydlena-vonava-vulgarni-a-uprimna.html

https://www.csfd.cz/tvurce/40598-eva-olmerova/prehled/

https://vltava.rozhlas.cz/pribeh-hlasu-a-odvahy-zivotopis-jazzove-ikony-evy-olmerove-5011332

https://www.ceskatelevize.cz/porady/26615-promeny-pritelkyne-evy/

https://dvojka.rozhlas.cz/pila-aby-zapomnela-osudove-zeny-eva-olmerova-7453057