Nacisté mu zavraždili matku, později přišel o dceru. Miloš Kopecký bojoval celý život i s depresemi

Miloše Kopeckého si snad ani nelze představit bez jeho typického výrazu a hlasu. Dokázal zahrát protivného doktora, uhlazeného podvodníka i naprostého darebáka a často mu k tomu stačilo pouhých pár vět. V soukromí to ale byl člověk, který měl k bezstarostnosti dost daleko. Už jako mladý přišel o matku, kterou nacisté zavraždili v Osvětimi. Sám skončil za války v pracovním táboře a později se u něj naplno projevily těžké psychické problémy. Do toho přišla smrt jeho patnáctileté dcery.

Narodil se v Praze 22. srpna 1922. Jeho otec Vladimír Kopecký byl kožešník, matka Marta pocházela z židovské rodiny. A právě to začalo po německé okupaci rozhodovat o tom, co s rodinou bude.

Otec se s Martou za války rozvedl. Později se psalo, že se tím snažil zachránit svou živnost a možná i sebe. Miloš mu to ale zazlíval. Měl pocit, že matka rozvodem přišla o ochranu, kterou jí do určité míry poskytovalo manželství s nežidovským mužem. Jejich poslední setkání si pamatoval celý život.

Matka byla deportována do Terezína a odtud do Osvětimi. Zahynula a syn už ji nikdy neviděl. Ani on však nebyl kvůli svému původu ponechán na pokoji. V létě 1944, když mu bylo jednadvacet, musel nastoupit do pracovního tábora v Bystřici u Benešova.

Nebyl to ale vyhlazovací tábor a Kopecký sám později odmítal dělat ze své zkušenosti něco srovnatelného s Osvětimí nebo Mauthausenem. Bystřice však rozhodně nebyla žádný běžný pracovní pobyt. Soustřeďovali tam mimo jiné lidi, které nacistické zákony označovaly za židovské míšence, a také muže ze smíšených manželství. Vězňové byli nasazováni na nucené práce. Kopecký se odtud dostal až na konci války.

Po otci měl původně převzít kožešnické řemeslo, jenže jeho táhlo divadlo. Po válce se dostal do pražského Větrníku. Nezačínal přitom jako hvězda – staral se například o gramofon a oponu a k hraní se propracoval až postupem času.

Právě ve Větrníku poznal také Stellu Zázvorkovou. Vzali se a v roce 1947 se jim narodila dcera Jana Kateřina. Jejich manželství ale příliš dlouho nevydrželo. Kopecký měl rád ženy a věrnost rozhodně nepatřila k jeho silným stránkám. Časem se kolem jeho milostných dobrodružství navíc nabalilo tolik historek, že dnes není vždy snadné poznat, které jsou pravdivé a které už trochu přikrášlili jeho přátelé, kolegové nebo on sám.

Se Zázvorkovou se nakonec rozešli, ne však ve zlém natolik, aby se jeden druhému vyhýbali. Ještě mnohokrát spolu stáli před kamerou i na jevišti a dokázali spolu normálně vycházet. Kopeckému se navíc začala slibně rozjíždět kariéra. Vystřídal několik pražských divadel, přibývaly filmové nabídky a postupně se zařadil mezi herce, které si diváci pamatovali i z menších rolí. Později přišel Horác zvaný Hogofogo v Limonádovém Joeovi, doktor Štrosmajer v Nemocnici na kraji města a řada dalších postav, které už k němu neodmyslitelně patří. Jenže zatímco navenek jeho život vypadal stále úspěšněji, mimo jeviště a kamery to zdaleka tak jednoduché nebylo.

Kopecký trpěl onemocněním, kterému se tehdy říkalo maniodepresivní psychóza. Dnes bychom mluvili spíše o bipolární poruše. Když byl „nahoře“, měl energie na rozdávání. Byl společenský, mluvil, vtipkoval, pracoval a vyhledával ženy. Pak se jeho stav otočil. Přišly deprese a člověk, který předtím dokázal bavit celé okolí, nebyl někdy schopný ani vstát z postele.

Nebylo to něco, co by se objevilo jednou nebo dvakrát. Nemoc se s ním táhla desítky let. Kvůli depresím musel rušit práci a opakovaně se léčil na psychiatrii. Podstupoval také elektrošokovou léčbu, tedy takzvanou elektrokonvulzivní terapii. Jeho poslední manželka Jana, které se říkalo Žanda, velmi rychle zjistila, co život s Kopeckým obnáší. Podle vzpomínek ho už krátce po svatbě vezla do nemocnice. Přesto spolu zůstali až do jeho smrti.

Dnes není nijak výjimečné, když známý člověk veřejně řekne, že chodí k psychiatrovi nebo bere léky na psychické potíže. Za socialismu to ale tak běžné nebylo. Kopecký přesto o své nemoci nakonec mluvil otevřeně. V roce 1979 poskytl Mladému světu rozhovor, ve kterém své psychické problémy nijak nezastíral. Pro mnoho lidí to tehdy muselo být překvapení. Znali ho jako pohotového, sebevědomého chlapa, který na obrazovce působil, jako by ho nemohlo vůbec nic rozhodit.

Nejtěžší rána ale přišla už dříve. Dcera Jana vyrůstala hlavně se Stellou Zázvorkovou. Protože však byla i Stella pracovně velmi vytížená, cítila se mladá Jana velmi osaměle a prahla po pozornosti rodičů. Několikrát se pokusila demonstrativně o sebevraždu. Bohužel v onen osudný den, kdy se o ni pokusila znovu a pustila si plyn, se Stella zdržela v práci a našla ji příliš pozdě. Jana tak zemřela v pouhých 15 letech.

Pro oba rodiče to byla katastrofa. Zázvorková se k tomu ani po mnoha letech nerada vracela. Kopecký zase přemýšlel nad tím, zda dcera nemohla zdědit jeho dispozici k psychickým problémům. O tom, co přesně stálo za Janiným činem, ale dnes nemá smysl dělat jednoznačné závěry.

Kopecký dál hrál. A hrál hodně. V dalších desetiletích vznikla řada jeho nejslavnějších rolí. Divák tak mohl večer sledovat doktora Štrosmajera, který s kamennou tváří pronáší jednu jedovatou poznámku za druhou, aniž by tušil, že herec, který ho hraje, může o několik dní později skončit v tak těžké depresi, že nebude schopný normálně fungovat.

Ani politicky nebyl Kopeckého život úplně přímočarý. Po válce vstoupil do komunistické strany, později z ní byl vyloučen. Za normalizace se objevil i v pořadech, které sloužily tehdejší propagandě. Nebyl tedy žádným celoživotním bojovníkem proti režimu a ani on sám ze sebe takového člověka nedělal.

O to větší pozornost vyvolal jeho projev na sjezdu českých dramatických umělců v roce 1987. Před publikem tehdy otevřeně kritizoval politické vedení země a poměry, které v Československu panovaly. V době, kdy komunistický režim stále existoval, to nebylo úplně bez rizika.

Kopecký vůbec dokázal být ke stáří překvapivě otevřený i sám k sobě. Nesnažil se ze svého života vytvořit příběh bezchybného člověka. Měl za sebou nevěry, politické kompromisy i situace, na které zřejmě příliš hrdý nebyl, přesto se je nesnažil zastírat.

A pořád tu byla jeho nemoc. Deprese se vracely a s věkem se přidávaly i další zdravotní problémy. Koncem 80. let prodělal operaci nádoru. Poslední období jeho života už nebylo jednoduché a jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Miloš Kopecký zemřel 16. února 1996. Bylo mu 73 let.

Když dnes člověk narazí na reprízu Nemocnice na kraji města, většinou ho ani nenapadne přemýšlet, co se v době natáčení dělo v Kopeckého soukromí. Vidí Štrosmajera a čeká, komu zase něco jedovatého řekne. Možná právě v tom byl Kopecký tak dobrý. Na jevišti ani před kamerou po divákovi nechtěl, aby litoval jeho samotného.

Zdroje:

https://plus.rozhlas.cz/milos-kopecky-selhal-jsem-kdo-jste-bez-viny-hodte-kamenem-6512919

https://www.irozhlas.cz/kultura/film/milos-kopecky-zivot-vyroci-role-film_2208221531_kac

https://dvojka.rozhlas.cz/milos-kopecky-ja-truchlivy-jiri-ornest-v-hlavni-roli-dokudramatu-ze-serie-7492064

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-jan-zazvorka-teta-stella-to-umela-rozjet-40393700

https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-plachy-proutnik-a-zranitelny-svetak-milos-kopecky.A150717_095320_lide_gib

https://www.youtube.com/watch?v=iMnUXTO6PcQ