Necítí bolest, vydrží i 18 minut bez kyslíku a dožívá se 30 let. Rypoš lysý je unikátní hlodavec

Rypoš lysý (Heterocephalus glaber) vypadá trochu jako myš, která měla smůlu, že přišla o všechnu srst a ještě jí přerostly zuby. Je růžový, vrásčitý, téměř slepý a z tlamy mu trčí čtyři velké řezáky. Nelichotí mu ani jméno, a to ani české, natož anglické, kde se mu říká „naked mole-rat“, tedy něco jako nahý krtčí potkan.

Za podivným vzhledem a názvem se ale skrývá ještě podivnější zvíře. Rypoši se dožívají věku, který u tak malého hlodavce nedává na první pohled vůbec smysl. Dobře snášejí nedostatek kyslíku, nevadí jim takové množství oxidu uhličitého, jaké by jiným savcům působilo značné potíže, a zvláštně reagují i na některé bolestivé podněty. Nádory se u nich objevují velmi vzácně. A když se podíváme na jejich rodinný život, začne to být teprve zajímavé. V kolonii může žít přes sto rypošů, ale mláďata má jedna jediná samice.

Rypoši pocházejí z východní Afriky. Žijí v Keni, Etiopii a Somálsku, jenže na povrchu bychom na ně nenarazili. Jejich svět začíná až pod našima nohama. Celé kolonie tam budují spletité chodby, které mohou mít dohromady délku několika kilometrů.

Většinu života tak stráví v naprosté tmě. Velké oči by jim tam byly k ničemu a podle toho také vypadají – jsou drobné a zrak rypošů je velmi slabý. Úplně lysí však nejsou. Po těle jim rostou jednotlivé jemné chloupky, které pomáhají s orientací v úzkých tunelech. Zuby se rozhodně nedají přehlédnout. Dva páry velkých řezáků trčí před pysky a rypoš je používá při kopání. Vlastně spíš při prokousávání půdy. Pysky dokáže za řezáky zavřít, takže při práci nemá plnou tlamu hlíny.

Chodby samozřejmě nebudují jen tak. Rypoši v půdě hledají kořeny a především velké podzemní hlízy rostlin. Jediná taková hlíza může být pro rypoše obrovská a nakrmit kolonii na dlouhou dobu. Zároveň z potravy získávají vodu, takže běžně nepotřebují pít.

A pak je tu jeden zvyk, který může působit trochu nechutně. Rypoši požírají vlastní trus. Mezi býložravci to ale není nic nevídaného. Umožňuje jim to znovu zpracovat potravu a dostat z ní živiny, které při prvním průchodu trávicím traktem nevyužili.

Když se podíváme do větší kolonie, najdeme v ní desítky zvířat, ale jen jednu samici, která pravidelně rodí mláďata. Říká se jí královna. Páří se s několika samci, zatímco ostatní samice se za normálních okolností nerozmnožují. Za touto „neplodností“ stojí podle vědců jediná látka, tzv. isopropyl myristát. Ten produkuje královna a drží tím ostatní samice „na uzdě“.

Zbytek kolonie pracuje. Rypoši rozšiřují chodby, hledají potravu, odnášejí hlínu a starají se také o mláďata. Často se proto přirovnávají k mravencům nebo termitům. Jejich společenské uspořádání biologové označují jako eusocialitu, která je u savců velmi neobvyklá. Královna přitom není nějaká zvláštní kasta, která by se už narodila jiná. Když zemře, uvolní se její místo a některé samice se o něj začnou prát. Doslova. Boje mohou být tvrdé a vítězka získá možnost rozmnožovat se. V jednom pokusu ale vědci vystavili samice bez královny působení již výše zmíněné „blokační“ látky a zjistili, že k žádným bojům nedošlo a samice dále zůstávaly „neplodné“. Tím si potvrdili, že hraje v plodnosti zásadní roli.

Časem se jí dokonce trochu změní postava. Trup se prodlouží, protože se zvětší vzdálenosti mezi některými obratli. Královna totiž potřebuje místo. Rypoš není velké zvíře, ale jeho vrhy velké být můžou. Výjimečně může být ve vrhu i 30 mláďat.

Zajímavé je, že potlačená plodnost ostatních samic není nutně navždy ztracená. Když se samice dostane mimo vliv své kolonie, může se její reprodukční systém aktivovat. Podzemní společnost tedy drží pohromadě nejen příbuznost a společná práce, ale i poměrně přísná hierarchie.

Myš domácí se v přírodě rozhodně 30. narozenin nedočká a ani v bezpečí lidské péče se její život takovému věku nepřiblíží. U rypoše se přitom bavíme o zvířeti podobné velikostní kategorie. Přesto může žít déle než 30 let. U nejstarších sledovaných jedinců byl zaznamenán věk dokonce přes 37 let. To už je rozdíl, kterého si vědci nemohli nevšimnout.

Rypoši proto dnes nejsou zajímaví pouze pro zoology. Studují je také lidé, kteří se zabývají samotným stárnutím. Nejde totiž pouze o počet let. Rypoši zůstávají poměrně dlouho v dobrém stavu a některé změny typické pro stárnutí u nich přicházejí později nebo probíhají jinak než u běžných laboratorních hlodavců.

Zvláštní je to i u královny. U mnoha savců bychom čekali, že dlouhodobé rozmnožování organismus zatěžuje a může se podepsat na délce života. U rypošů se nic tak jednoduchého říct nedá. Královny se mohou rozmnožovat řadu let a vysoký věk jim v tom dlouho nijak nebrání.

Někdy se tvrdí, že rypoš vůbec nemůže onemocnět rakovinou. Nějakou dobu tomu nahrávalo i to, že vědci nádory u těchto zvířat prakticky nenacházeli. Jenže později se jednotlivé případy objevily. Rypoš tedy proti rakovině není nezranitelný.

Pořád je ale zajímavé, jak vzácně se u něj nádory objevují. U zvířete, které žije tak dlouho, je to zvlášť zajímavé. Čím déle organismus žije, tím více času mají jeho buňky na to, aby v nich vznikaly chyby. U rypoše se přesto zhoubné bujení nerozjíždí tak často, jak bychom mohli čekat.

Jedna z nejznámějších stop vede ke kyselině hyaluronové. Lidskému tělu tato látka rozhodně není cizí, rypoši ji však vytvářejí ve velmi neobvyklé podobě s vysokou molekulární hmotností. V pokusech se ukázalo, že souvisí s tím, jak jejich buňky reagují na kontakt s ostatními buňkami a kdy zastaví další dělení.

Ani vědci dnes netvrdí, že tím byla záhada vyřešena. Rypoši mají zřejmě více pojistek, které pomáhají držet poškozené nebo podezřele se chovající buňky pod kontrolou. Výzkum pokračuje právě proto, že živočich schopný žít několik desetiletí s velmi nízkým výskytem nádorů představuje dost neobvyklý přírodní experiment.

V podzemí není problém jen tma. Pokud v uzavřených chodbách žijí desítky zvířat, kyslík ubývá a oxid uhličitý naopak přibývá. Rypoši jsou na takové prostředí zvyklí a jejich tolerance je ve srovnání s většinou savců mimořádná.

V roce 2017 se objevily výsledky pokusů, při kterých vědci zkoušeli, kam až tato schopnost sahá. Rypoši přežili v atmosféře úplně bez kyslíku 18 minut. Přestali se pohybovat, jejich srdeční činnost výrazně zpomalila a vypadali v podstatě jako mrtví. Když se ale kyslík do prostředí vrátil, začali se během krátké doby zotavovat.

Ještě větší překvapení přišlo při zkoumání toho, co se během těch minut dělo v jejich těle. Za běžných podmínek pracuje organismus savců hlavně s glukózou. K jejímu normálnímu využití je ovšem potřeba kyslík. Když přestane přicházet, je to velký problém hlavně pro mozek. Nervové buňky jsou na nedostatek kyslíku mimořádně citlivé a jejich poškození může začít velmi rychle.

Rypoš má záložní možnost. Při nedostatku kyslíku dokáže výrazně využít fruktózu a získávat z ní energii cestou, která mu umožní nějakou dobu přečkat. Něco podobného známe spíš u rostlin než u savců. Jakmile se kyslík vrátí, rypoš se může vrátit i k normálnímu metabolismu.

Není tak divu, že to zajímá lékaře. Také při lidské mrtvici nebo infarktu vzniká zásadní problém právě ve chvíli, kdy část tkáně přestane dostávat kyslík. Nikdo samozřejmě nečeká, že bychom se jednoduše naučili dělat totéž co rypoš. Jeho tělo ale ukazuje, že savčí buňky mohou problém nedostatku kyslíku řešit i způsobem, který bychom ještě před několika lety považovali za velmi nepravděpodobný.

Také historky o tom, že rypoš necítí bolest, mají skutečný základ, ale potřebují malé upřesnění. Kdybychom rypoše zranili, bolest ucítí. Není to necitlivé zvíře. Některé látky, které ostatní savce pálí, však jeho nervový systém téměř ignoruje.

Známým příkladem je kapsaicin, tedy látka odpovědná za pálivost chilli. Podobně zvláštní je jeho reakce na kyselé prostředí. Tady se znovu musíme vrátit do podzemní chodby. Oxid uhličitý vydechovaný velkým počtem zvířat nemá kam rychle uniknout a jeho koncentrace může být mnohem vyšší než na povrchu. Ve vlhkých tkáních se pak mění chemické prostředí a aktivují se receptory, které u jiných savců vyvolávají pálení a bolest.

Pro rypoše by to bylo dost nepraktické. Bydlel by totiž celý život v prostředí, které by ho neustále dráždilo. Některé části jeho systému pro vnímání bolesti proto fungují jinak a na kyselé prostředí nereagují tak silně.

Rypoš lysý se svým způsobem ocitl v dost nepříjemném prostředí. Pod zemí je tma, občas málo kyslíku, hodně oxidu uhličitého a potrava neleží na každém kroku. Jenže jeho předkové tam měli také jednu velkou výhodu – unikli horku a řadě nebezpečí, která čekala na povrchu.

Postupem času se tomu přizpůsobilo skoro všechno. Oči se zmenšily, řezáky převzaly práci krumpáče, potravu začala hledat celá kolonie a společenské vztahy se změnily natolik, že většina jejích členů ani nemá vlastní potomky. K tomu se přidala schopnost přežívat v prostředí s nedostatkem kyslíku a vysokým množstvím oxidu uhličitého. Některé další vlastnosti, hlavně dlouhověkost a nízký výskyt nádorů, jsou složitější a vědci stále řeší, jak přesně souvisejí s jeho způsobem života.

Na pohled je přitom rypoš pořád jen malé růžové zvíře s obrovskými zuby, které většinu života prožije zahrabané někde pod vyprahlou východoafrickou krajinou. Kdyby se vědci nezačali zajímat o to, co se v těch chodbách vlastně děje, možná bychom dodnes netušili, jak neobvyklého savce v nich máme.

Zdroje:

https://www.nationalgeographic.cz/priroda/rypos-lysy-tajemstvi-dlouheho-zivota-vedci/

https://www.avcr.cz/cs/fotoreportaze/Skryta-biologicka-rozmanitost-pozoruhodneho-laboratorniho-savce/

https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-jedina-latka-v-tele-rozhoduje-o-tom-kdo-se-bude-rozmnozovat-jihocesti-vedci-prispeli-k-zasadnimu-objevu-ve-vyzkumu-ryposu-40589999

https://www.idnes.cz/technet/veda/nesmrtelnost-vyzkum-starnuti.A180129_170401_veda_mla

https://animaldiversity.org/accounts/Heterocephalus_glaber/