Neposloucháš? Půjdeš do Torgau. Východní Německo mělo pro problémové děti peklo, stálo je život

Když v dubnu 1988 přivezli šestnáctiletého Stevea B. do výchovného ústavu Torgau, nejspíš ještě nikdo netušil, jak krátký pobyt ho čeká. Po čtyřech dnech ho totiž našli mrtvého v izolační cele. Vzal si život. A přestože se vědělo, že už se o sebevraždu v minulosti pokusil, úřady nakonec rozhodly, že vychovatelé nic nezanedbali. Jenže Steve nebyl jediný, kdo se v Torgau dostal do takového zoufalství. Do tohoto zařízení posílali mladé lidi, kteří neposlouchali, utíkali z jiných ústavů nebo se zkrátka odmítali podřídit tomu, co se od nich očekávalo. Měli se tu naučit kázni a pořádku. Jenže způsob, jakým toho chtěli vychovatelé dosáhnout, měl s běžnou výchovou pramálo společného.

Torgau je menší historické město na Labi, někde mezi Lipskem a Drážďany. Má staré domy, kostely, zámek a vlastně by se na něm nemuselo zdát nic zvláštního. Jenže stojí tu také budova, která má za sebou dost nepříjemnou minulost.

Kdysi v ní bylo vojenské vězení. Po druhé světové válce ji využívala sovětská tajná policie a později tu fungovalo vězení pro mladistvé. Zkrátka místo, kam se lidé neposílali proto, aby se tam cítili dobře.

V roce 1964 se budova uvolnila a úřady začaly řešit, co s ní. Nakonec pro ni našly další využití. Rozhodly se sem umístit dospívající, se kterými už si běžné výchovné ústavy nevěděly rady. Mělo jít o zařízení s opravdu přísným režimem, kde se i ti nejvzpurnější mladí lidé konečně naučí poslouchat. A že k tomu vybraly právě bývalé vězení? To tehdy zřejmě nikomu příliš nevadilo. Dostalo název Geschlossener Jugendwerkhof Torgau, česky Uzavřený výchovný ústav Torgau.

A vlastně se toho nemuselo ani moc předělávat. Kolem budovy byly vysoké zdi, v oknech mříže, nechyběly strážní věže ani hlídací psi. Zkrátka všechno, co člověk čeká spíš u věznice. První mladistvé přijali 1. května 1964. A rozhodně nezůstalo u několika desítek problémových chlapců, jak by si možná někdo představoval. Za pětadvacet let fungování prošlo Torgau celkem 4 046 dětí a dospívajících. Byli mezi nimi chlapci i dívky, většinou ve věku od čtrnácti do osmnácti let. Někteří tu strávili jen několik týdnů, jiní celé měsíce.

Do Torgau se přitom člověk mohl dostat, aniž by kdy spáchal nějaký trestný čin. Nemusel nic ukrást, nikoho napadnout ani mít problémy s policií. Ostatně Torgau ani nebylo vězení pro mladistvé v běžném slova smyslu, přestože tak na první pohled vypadalo.

Východní Německo mělo poměrně rozsáhlou síť dětských domovů a různých výchovných ústavů. Končily v nich děti, o které se rodiče nedokázali nebo nechtěli starat, ale také takové, se kterými si dospělí zkrátka nevěděli rady. Někdo utíkal z domova, jiný se hádal s učiteli, odmítal poslouchat vychovatele nebo se opakovaně dostával do průšvihů. A pak tu byli dospívající, kteří se prostě nechovali tak, jak si socialistický stát představoval.

Samozřejmě nešlo ve všech případech o nějaké nevinné rebelanty. Některé děti měly skutečně vážné problémy s chováním. Jenže jiné za sebou měly dost těžké dětství, násilí v rodině nebo roky zanedbávání. A místo aby jim někdo pomohl, dostávaly se z jednoho zařízení do druhého.

Pokud dítě nezvládali v běžném výchovném ústavu, mohli ho poslat někam, kde panovala přísnější pravidla. A když se ani tam nepodařilo přimět ho k poslušnosti, přišlo na řadu Torgau. Místo, kterého se mnozí mladí lidé báli už dávno předtím, než vůbec poznali jeho bránu.

Důvodem mohl být opakovaný útěk, odmítání práce, vzdorování vychovatelům nebo kritika poměrů v NDR. O přeřazení se rozhodovalo administrativně, bez soudního řízení. Stačil návrh příslušného vedení a souhlas nadřízených orgánů. Torgau navíc spadalo přímo pod ministerstvo školství, které dlouhá léta vedla Margot Honeckerová, manželka pozdějšího východoněmeckého vůdce Ericha Honeckera.

Oficiálně mělo jít o krátkodobou převýchovu. Pobyt zpravidla neměl přesáhnout šest měsíců. Jenže i několik týdnů dokázalo na některých dětech zanechat následky na celý život.

Příjezd do Torgau měl jasně daný postup. Nově přijatému mladistvému odebrali osobní věci, ostříhali mu vlasy a přidělili ústavní oblečení. Pak následovala izolace.

Běžně trvala tři dny, při opakovaném přijetí mohla být podstatně delší. Dítě se tak ještě před začátkem skutečného pobytu ocitlo samo v cele, bez možnosti normálního kontaktu s ostatními. Mělo to svůj účel. Vedení ústavu chtělo mladým lidem hned na začátku ukázat, že jejich dosavadní způsob života skončil. Žádné odmlouvání, žádné vlastní rozhodování. Od této chvíle budou dělat přesně to, co se jim přikáže.

Celému zařízení se mezi chovanci přezdívalo zelené peklo. Podle zeleně natřených stěn, které si mnozí bývalí obyvatelé pamatovali ještě po desítkách let. A když člověk čte jejich vzpomínky, je až zarážející, jak často se vracejí právě k prvním dnům. K pocitu, že se ocitli někde, odkud nemohou odejít, a že nikdo z dospělých kolem nich nemá zájem vyslechnout jejich vysvětlení.

Každodenní život v Torgau připomínal vojenský výcvik, jen s tím rozdílem, že se ho účastnily děti. Budíček, rozcvička, práce, jídlo, přesuny mezi místnostmi. Všechno probíhalo podle přesného rozvrhu. Chovanci se pohybovali ve skupinách a museli okamžitě reagovat na povely vychovatelů. Dokonce ani na toaletu nemohli chodit podle vlastní potřeby tak, jak byli zvyklí doma.

Součástí režimu byla také práce a výuka, jenže skutečným smyslem celého pobytu nebylo vzdělávání. Především se zde vyžadovala poslušnost. Kdo se opozdil, neprovedl příkaz dostatečně rychle nebo se pokusil odporovat, mohl očekávat trest. Někdy šlo o další fyzickou námahu, jindy o odepření jídla, bití nebo pobyt v izolaci.

Bývalí chovanci popisovali také údery svazkem klíčů, kopání a ponižování před ostatními. Trestem se mohl stát i vyčerpávající tělocvik, při němž už dávno nešlo o žádné zlepšování kondice. A to všechno pod dohledem dospělých, kteří měli být jejich vychovateli. Někteří zaměstnanci přitom neměli ani odpovídající pedagogické vzdělání.

Zvlášť kruté bylo, že děti neměly prakticky žádné soukromí. Nemohly si jen tak sednout, být chvíli samy nebo se svobodně rozhodnout, co budou dělat.

O tom, co se v Torgau dělo, dnes víme především díky výpovědím přeživších a dochovaným dokumentům. Jednou z bývalých chovanek byla Heike F. Na pobyt v Torgau vzpomínala jako na něco, čeho se mladí lidé v ostatních ústavech předem děsili. Sama tam byla poslána dvakrát. Při druhém pobytu si pořezala zápěstí.

Namísto psychologické pomoci následoval podle jejího svědectví samostatný „arrest“ neboli zajištění. Noci pak musela trávit s rukama spoutanýma za zády.

Její příběh není jediným dokladem sebepoškozování. Dochovaly se zprávy o dalších podobných případech a pokusech o sebevraždu. Už v roce 1966 si někteří zaměstnanci stěžovali, že tehdejší ředitel Günther Lehmann mladistvým v trestních celách vyhrožoval. Sebepoškozování přitom nemuselo být jen projevem zoufalství. Pro některé dospívající mohlo představovat poslední způsob, jak dát najevo, že už situaci nezvládají.

Přesné statistiky těchto případů se nevedly. Není proto možné spolehlivě určit, kolik mladých lidí se v Torgau pokusilo ukončit svůj život. Víme ale, že některým se to skutečně podařilo.

Dne 25. dubna 1988 přivezli do Torgau šestnáctiletého chlapce, kterého dnes známe jako Steva B. O jeho životě před přijetím není ve veřejně dostupných materiálech mnoho podrobností. Dochované dokumenty ale ukazují jednu důležitou skutečnost. Steve už měl za sebou pokus o sebevraždu. Tato informace byla uvedena v jeho osobním spisu. Přesto po příjezdu skončil v přijímací izolační cele. A zůstal v ní i následující dny.

Dne 29. dubna, krátce po sedmnácté hodině, ho personál našel oběšeného. K sebevraždě použil vlastní košili. Vychovatelé se ho pokoušeli oživit, přivolaná lékařka však v 17:47 konstatovala smrt. Jeho matku informovali až následující den.

Následovalo vyšetřování. Lidová policie i státní zástupce nakonec dospěli k závěru, že zaměstnanci ústavu neporušili své povinnosti. A právě tady je celý případ obzvlášť znepokojivý. Podle dochované evidence totiž Steve strávil v přijímací izolaci už pátý kalendářní den, přestože interní předpisy povolovaly nejvýše tři dny. V hlášení pro ministerstvo se ovšem jako datum přijetí objevil až 27. duben. Podle tohoto údaje by tedy v izolaci byl teprve třetí den. Proč se data lišila, není jednoznačně vysvětleno.

Úřady navíc věděly o jeho předchozím sebevražedném pokusu. Přesto vychovatelé tvrdili, že během pobytu nepozorovali známky bezprostředního ohrožení. A jaké opatření po Steveově smrti následovalo? Ministerstvo rozhodlo o posílení bezpečnosti a odstranění úchytů z oken trestních cel. Samotný způsob zacházení s mladistvými se kvůli jeho smrti zásadně nezměnil.

Torgau fungovalo ještě na podzim roku 1989. Východní Německo už se tou dobou pomalu rozpadalo, lidé vycházeli do ulic, protestovali a režim, který se zdál být celé desítky let neotřesitelný, najednou ztrácel půdu pod nohama. A s ním se blížil i konec nechvalně proslulého ústavu.

Dne 11. listopadu 1989, pouhé dva dny po pádu Berlínské zdi, bylo Torgau oficiálně zrušeno. Poslední mladistvý odtud odešel 17. listopadu. Brány se zavřely a mohlo by se zdát, že tím je všechno vyřešené. Jenže pro lidi, kteří si pobytem prošli, to tak jednoduché nebylo.

Někteří se s tím, co zažili, potýkali ještě dlouhá léta. Mluvili o strachu, který v nich zůstal, o problémech se spánkem, o nedůvěře k ostatním lidem. A také o vzteku. Vždyť mnozí se do Torgau dostali ještě jako děti, často kvůli věcem, za které by je jinde sotva někdo tak tvrdě trestal. Najednou byli dospělí, měli vlastní rodiny, práci, ale některých vzpomínek se prostě nedokázali zbavit. Jiní o tom, co se jim stalo, dlouho vůbec nemluvili.

Teprve po sjednocení Německa se začalo o poměrech v Torgau otevřeně mluvit. Bývalí chovanci se postupně vyhledávali, sdíleli své zkušenosti a snažili se také získat nějaké oficiální uznání toho, co jim stát provedl. Nebylo to snadné. Některé události se odehrály před desítkami let, část dokumentů chyběla a ne každý bývalý zaměstnanec byl ochotný o minulosti mluvit.

V roce 1998 vzniklo v Torgau pamětní a dokumentační místo. Později přibyla také stálá výstava, která připomíná, jak zdejší ústav fungoval a co se za jeho zdmi odehrávalo. Nejde přitom jen o svědectví těch, kteří pobyt přežili. Dochovaly se také záznamy o mladých lidech, kteří v Torgau zemřeli. Mezi nimi byl šestnáctiletý Steve B., ale nebyl jediný.

Dnes už můžete do bývalého ústavu přijít jako návštěvník. Prohlédnout si budovu, přečíst si příběhy někdejších chovanců a zase odejít. Něco, co děti, které sem před desítkami let přiváželi, rozhodně nemohly.

Na příběhu Torgau je možná nejděsivější to, že nešlo o nějaké tajné zařízení, které by fungovalo bez vědomí státu. Právě naopak. Ústav byl součástí oficiálního výchovného systému a jeho existence byla zcela legální podle tehdejších východoněmeckých předpisů. Měl napravovat mladé lidi, kteří se nedokázali přizpůsobit.

Jenže co vlastně znamenalo být nepřizpůsobivý? Pro někoho opakované útěky, pro jiného odmítání autorit. A někdy šlo o dítě, které mělo za sebou tak těžké zkušenosti, že by potřebovalo především pomoc. V Torgau se ale na podobné rozdíly příliš nehledělo.

Dnes je někdejší ústav připomínkou toho, kam až může zajít výchova postavená na absolutní poslušnosti a trestech. Především však připomíná konkrétní lidské osudy. Třeba šestnáctiletého Stevea, který se do zařízení dostal na konci dubna 1988. A domů už se nikdy nevrátil.

Zdroje:

https://www.bpb.de/themen/deutschlandarchiv/342140/der-geschlossene-jugendwerkhof-torgau-eine-totale-institution/

https://www.stsg.de/cms/sites/default/files/dateien/stsg/taetigkeitsbericht_2015-16_web.pdf (str.54)

https://www.jugendwerkhof-torgau.de/geschichte_post/besondere-vorkommnisse/

https://www.jugendwerkhof-torgau.de/angebote/wanderausstellungen/auf_biegen_und_brechen/

https://www.dw.com/en/inmates-of-east-germanys-juvenile-homes-speak-out/a-41143335

https://www.spiegel.de/international/germany/second-class-victims-east-german-children-s-home-prisoners-ignored-a-747216.html

https://eu.usatoday.com/story/news/world/2017/10/30/there-widespread-abuse-east-german-childrens-homes/812345001/