Článek
,,To se přece ještě může hodit“
Tak tuhle větu slyší František od svého otce už snad po milionté. Vždy, když projde garsonku svého otce při návštěvě, tak si všimne spousty věcí, které jeho otec už k ničemu nevyužije, pouze zabírají místo, ale jeho otec ne a ne ji vyhodit. Kdyby bydlel v rodinném domě se sklepem, ještě by tento argument asi uznal. Bohužel, garsonka měla jen kuchyňský kout, koupelnou a malou předsíň. Mini balkon, který byl k dispozici, pro všechno harampádí nebyl téměř ani vidět.
Františkův otec se rád zabavil montováním věcí, opravami všeho možného, byl to takový jeho celoživotní koníček. Ze začátku měl v garsonce naklizeno, ale zkoumal, co by se kde dalo ,,vylepšit“. Moc příležitostí pochopitelně neměl. Co ale není, to není problém si donést. Alespoň tohoto hesla se držel a příležitostně si přinesl zvenčí něco na opravu. Občas něco vyhozeného u kontejnerů před panelákem, kde bydlel. Proč to vyhazovat, když to může ještě posloužit? Ne nadarmo ty staré věci při pečlivé údržbě vydržely déle, než dnešní moderní vychytávky. Jenže na druhou stranu, původní majitel asi věděl, proč to vyhazuje.
Aby se mohl věnovat svému koníčku a neměl přitom garsonku zanesenou všemožným odpadem, František otci probral věci a za hlasitého přesvědčování, že dané věci už opravdu nezachrání, je pomalu zlikvidoval. Ponechal mu k dispozici to, co se opravdu ještě mohlo zachránit, pokud se tomu člověk opravdu věnoval. Věřil, že když mu několik málo věcí nechá, otec se zklidní, bude si opravovat, a nebude mít doma přebytečný nepořádek.
Nepořádek v bytě
Ovšem to se přepočítal. Dva týdny musel návštěvu otce kvůli nemoci vynechat, což samozřejmě vůbec jeho otci nevadilo, ještě ho ujišťoval, že se o sebe postará. No, ono slovo ,,postarat se“ zřejmě myslel úplně v jiném smyslu slova. František 2 týdny ležel v posteli, a přemýšlel, zda jeho otec má vše, co potřebuje a jak mu asi je. Obával se také toho, zda si něco nenanosí do bytu. Požádal proto telefonicky otcova souseda, zda by se na něj nezašel podívat. Velmi brzy zpětný telefonát mu naznačoval, že něco není v pořádku.
Musíte přijít, z garsonky je skládka!
Za dva týdny se toho přece nemůže tolik pokazit, pomyslel si František a nervózně sáhl po telefonu. Z překotného sdělování souseda ze začátku nic nepochytil, musel počkat, až domluví, aby ho požádal o zopakování sdělení. Nakonec zjistil, že během dvou týdnů jeho nemoci si jeho otec do garsonky natahal neuvěřitelné harampádí, nepoklidil si to tam, de facto z garsonky vznikla skládka. Je nutné vše poklidit, než se v bytě objeví něco, co by tam být vůbec nemělo.
I při zanešení vším možným přece není možné, aby byla garsonka zaneřáděná. Musí být cesta na průchod ke kuchyňské lince, k toaletě a ke sprše. Určitě to nebude tak hrozné, jak to vypadá. Takové myšlenky měl František, když mířil k otci do garsonky. Ovšem jeho myšlenky vzaly za své, když se zastavil před dveřmi, zpoza kterých nevycházel úplně vábný odér. Spíše to působilo dojmem, že je za dveřmi tak několik kyblíku čehosi, co se snad opravdu válelo někde na skládce.
S roztřesenýma rukama vsunul klíč do zámku a odemkl. S ťukáním se neobtěžoval, přes hluk v bytě by nebyl slyšet. Františkův otec seděl na křesle, resp. na jeho kraji, protože zbytek křesla byl zaneřáděn různými strojky a oblečením. Před sebou měl hromadu zaneřáděného oblečení, kterého snad ani nemohlo být jeho, byly to samé křiklavé barvy. Působily dojmem, že byly spíš vybrány odněkud z kontejneru na oblečení. Když se František zeptal, co s tím chce dělat, proč to má v bytě, odpověděl mu otec, že chtěl oblečení vyčistit. František mu vysvětlil, že oblečení je tak poničené, že nemá ani cenu jej čistit, čištění se ani nepovede pořádně. Otec na to jen reagoval: ,,Přece se to nevyhodí, to se může ještě využít.“ No, leda tak na hadr, a to ještě člověk riskuje, že si zvenčí v tomhle donesu domů špínu.
Když se František rozhlédl, všude po bytě viděl oblečení a věci, které vůbec nepatřily otci a byly ve stavu, že opravdu musely být určené k likvidaci a nejspíš ležely u kontejneru. Pokusil se otci domluvit, aby se věcí zbavil, protože nemá, co by s tím dělal a bylo to značně nehygienické. Otec se tomu nejprve bránil, obvinil Františka, že ho chce okrást, že mu věci závidí. Po delší promluvě nakonec souhlasil s podmínkou, že se vyhodí jen něco. Vyhodit ideálně tak, že by si to František vzal k sobě a později by to otci donesl zpět. František ovšem stál na svém, alespoň něco musí z bytu. Otec se tedy podvolil, vytřídil pod Františkovým dohledem několik věcí, které vložil do pytle a František je vynesl. S otcem se rozloučil s tím, že následující den zase zajde a pomůže mu se tříděním věcí. Domů odcházel v rozpacích, přemýšlel, zda otec něco nevyvede. Druhý den ráno k otci přišel a nestačil se divit. Byt opět natřískaný věcmi, že byl problém se dostat i do koupelny. Na jeho námitky, že nemůže mít takto zaneřáděný byt, Františkův otec odpověděl, že tam přece žádný nepořádek není a on ty věci potřebuje. Jen už nedokázal specifikovat, k čemu vlastně.
Špinavé nádobí
Situace se s Františkovým otcem zhoršovala. I když se snažil František sebevíce otci uklidit, druhý den v garsonce našel jiné věci, které byly cizí a nepoužitelné. Dostával už i nenápadná hlášení od sousedů, že vidí jeho otce, jak se přehrabuje v kontejnerech na oblečení a zkoumá i věci, které jiní vyhodili. Následně si je bere domů. Jestli je opravuje, je těžké říct, jisté bylo ale jedno – garsonka se stávala neobyvatelnou. Kromě oblečení a přístrojů zde bylo vytahané i jídlo, které už Františkův otec nedával do ledničky, takže živná půda pro všemožné parazity byla pomalu založena.
Františkovi to přišlo jako zlý sen. Jeho otec nikdy nebyl takový bordelář, sám byl od něj v dětství peskován, aby si po sobě uklidil a nenechal nikde nepořádek. Tak co se mohlo stát? Tohle už nebyl žádný koníček, žádná specifická sběratelská potřeba, tohle už snad musela být nemoc. Zašel proto za lékaře, aby se poradil, co s otcem udělat. Nemohl ho nechat žít v takovém nepořádku.
Lékař si dělal během popisu situace poznámky, doptával se a souhlasil s tím, že by navštívil otce. Během návštěvy garsonky se kolem sebe rozhlížel a doptával se na ,,opravářského koníčka“. To Františkova otce potěšilo, že se o to někdo zajímá a ihned se ujal vyprávění, jak dlouho opravuje, kam na věci chodí. Že si věci odnáší od kontejnerů, to mu přišlo zcela normální. Po výslechu se lékař vzdálil a doporučil návštěvu psychiatra. Podle něj zde byly jasné známky Diogenova syndromu, řečeno jinak patologické hromadění věcí. To později potvrdil i psychiatr. Františkův otec sice měl každý den co dělat, syn za ním chodil na návštěvu a byl s ním v kontaktu, ale jinak žil sám. Sousedům se nevěnoval, přátele neměl. Vedl osamocený život. Jeho svět představovala garsonka, ve které žil a vyjití ven ke kontejnerům. Tak si ten svět poněkud upravil. Ovšem ne tím nejlepším způsobem. Léčba byla ze začátku nemožná, Františkův otec si nechtěl připustit, že je nemocný a že jeho chování není normální. Obvinil syna i lékaře, že se proti němu spikli a nepřejí mu štěstí. Františkovi bylo líto, že otce takto vidí, ale věděl, že jiná možnost není. Byla tedy nasazena léčba farmatiky, což bylo na delší dobu a s nespolupracujícím otcem i dost náročné. Z garsonky ovšem spousta věcí zmizela. A František se jen modlil, aby se tam nic dlouho neobjevilo.
Zažili jste u někoho patologické hromadění věcí?
Zdroje:
Autorský text
