Podívej se na ni, ta vypadá s tou svojí tloušťkou/hubeností. Neodsuzujte, když neznáte okolnosti

Už na základní škole jsem byla svědkem toho, jak se několik rozdováděných hochů ze třídy, kterou jsem navštěvovala, naváželo do mojí kamarádky kvůli její postavě. Byla při těle, při tělocviku měla s některými cviky problém, ale snažila se. Navíc docházela k lékařce na prohlídky kvůli své hmotnosti. Ona sama si uvědomovala svou váhu, snažila se hýbat, a naštěstí i přes to, že se jí ve škole posmívali, byla velmi společenská. Snad na tom měl i podíl její smysl pro humor, kterým oplývala. Měla pohotové reakce a vždy dokázala říct takový komentář, že i když jste byli v hodně špatné náladě, donutila vás se rozesmát. Narážky na svou hmotnost si nebrala k srdci, nebo to aspoň nedala znát. Ovšem občas dala najevo, že i ona dokáže být kritická vůči postavě jiných.

Obě jsme byly takový menší extrém – ona coby víc při těle, já coby menší reklama na hlad, byla jsem zkrátka štíhlá, i když jsem jedla, co se mi zachtělo. Občas jsem od ní slyšela narážku na anorexii. Mrzelo mě to, ale nijak moc jsem se tím nezatěžovala, proč si kazit náladu.

V rodině jsme všichni štíhlí nebyli, ale kdo by se tím chtěl zabývat? Slýchávala jsem občasné nevhodné poznámky na své blízké, že jsou při těle, ale je to opravdu „ideální“ slyšet to od někoho, kdo využívá služeb hubnoucích center, takže je rázem odborníkem na výživu. Až později, když jsem studovala VOŠ, a vnímala kritické poznámky k nově získaným kamarádkám, které byly při těle, jsem si začala říkat, zda je opravdu nutné být k ostatním tak zlý? Jedna z dotyčných byla mou opravdu velkou kamarádkou a neměla zrovna jednoduchý život. Byla nemocná, měla poruchu štítné žlázy, jen to nikde nerozhlašovala, tudíž nikdo nevěděl, že i když se snaží, tak zřejmě nikdy nebude odpovídat společenským kritériím ohledně figury.

Čekala bych, že lidé okolo 30, 40+ si případné poznámky ohledně figur jiných lidí nechají pro sebe. Proto mě šokovalo, když jsem s dotyčnou kamarádkou jela v Praze metrem, tehdy bylo docela přeplněné lidmi a vystupovala na nejmenované zastávce. Do kamarádky tehdy někdo vrazil, jak strašně pospíchal a neomluvil se. Kamarádka tedy nahlas utrousila poznámku, že je hrůza, jak jsou v dnešním světě někteří lidé stále tak nevychovaní, že se ani neomluví. Dotyčný se neotočil, byl už o kus dál. Zato se otočila jiná paní, která šla před námi, věkově okolo 40+ a na kamarádku houkla, že „aspoň nejsou tak tlustí“ jako ona. Kamarádku toto dost šokovalo. Já jsem se zmohla pouze na reakci, že „ne všichni si za svou postavou můžou sami, můžou být i nemocní“ a dodala, ať si paní nejdřív zjistí něco o nemocech, než bude druhé odsuzovat. Je mi jasné, že si určitě nesedla po návratu domů k počítači a nezačala zjišťovat, které nemoci způsobují nadváhu/podváhu. Ale doufám, že se aspoň díky té reakci zamyslela nad tím, jestli byl její komentář opravdu vhodný.

Je spousta nemocí, které hmotnost člověka ovlivňují. Ať už nemoci štítné žlázy (hypertyreóza, hypotyreóza), nebo už pak i mentální nemoci, jako anorexie, bulimie, záchvatovité přejídání a další. Pokud si člověk za svou hmotnost může sám, protože se např. kvůli nějakým zásadním okolnostem v životě ke své váze „projedl“, vždy se s tím dá něco dělat. Je to běh na dlouhou trať, je potřeba odborníků, ale vždy je cesta, jak z toho ven. Proto by se každý měl zamyslet nad tím, jestli prohodí nějakou uštěpačnou poznámku k někomu, kdo svými tělesnými parametry nesplňuje ideál krásy. Důležité je, aby dotyčný byl spokojený sám se sebou. Pokud není, je načase s tím něco udělat.

Byli jste někdy svědky nějakého nevhodného komentáře ohledně figury jiných lidí?