Článek
Namarkovat nákup, odložit na správné místo
S košíkem, kde mám nejrůznější potravinové položky, si to mašíruju k pokladně. K té samoobslužné, abych si vše udělala sama a nemusela čekat ve frontě. Ne v každém obchodě je scanner, kterým si položky markujete rovnou při výběru konkrétního zboží, takže si vše v klidu připravím a hurá do akce s klubovou kartičkou, která mě zachrání všemožnými slevami.
Jelikož jsem zapomnětlivá, stává se mi, že si tašku na nákup zapomenu doma. No nic, vezmu si nabízenou igelitovou tašku a koulím očima, když tašku odkóduji, dávám do určeného prostoru a displej už hlásí, že to chce asistenci, protože taška nikde. S úsměvem chvíli počkám, než tato hláška zmizí a postupně si markuji další položky. Postupně od nejtvrdších položek po ty nejlehčí a modlím se, aby vše proběhlo bez problémů. Ovšem ten nahoře si patrně usmyslí, že by to chtělo zábavu, a postará se o „pozemskou zábavu“. Ta začne v okamžiku, kdy odložím vakuovaný sýr mimo tašku, protože mám v plánu si věci později přerovnat a už hlásí, že mám dát položku do patřičné zóny. Posunu tedy sýr směrem k tašce, ale to se displeji nelíbí a trvá na tom, že neposlouchám. Uložím tedy sýr do tašky, doufajíc, že „reparát z nákupu“ tím pro mě skončí. Ha, displej se uvolní, hlásí, že můžu pokračovat. Tak super, pokračujeme v Mission Impossible, jásajíc, že jsem nemusela volat asistenci. To je to poslední, po čem bych toužila. Fakt bych ten nákup ráda zvládla provést sama.
Ovšem moje myšlenkové proudy asi dosáhnou stavu „telepatická komunikace s tím nejvyšším“ a opět se hlásí displej, že nemám položku tam, kde bych měla mít. No jistě, namarkovaný sáček s kořením je tak lehký, že jej nákupní váha nedokáže zaregistrovat. Ačkoliv se snažím všelijak manipulovat, aby to váha zaznamenala, nepomůžu si. S povzdechem tedy zvedám ruku, že si zavolám o pomoc, což mě ale předběhne prodavač, který u počítače sleduje, jak kdo ,,zvládá markování“ a musí se nejspíš bavit u mé pozice, která mu tam zřejmě co chvíli hlásí, že u pokladny stojí někdo naprosto nemožný, kdo s tím vůbec neumí.
A copak je tohle za položku?
Vezme kartu s kódem, odťuká tam něco na displeji a uvolní místo, abych mohla markovat dál, nevěda, že mám v košíku ještě další položku, kvůli které se nejspíš do minuty bude muset k mojí maličkosti vrátit. No samozřejmě, tentokrát je předmětem ,,error váhy“ čokoládová tyčinka. Zatímco si to ke mně prodavač mašíruje, já v duchu odškrtávám položky, které pro příště nechám v regálu. Po opětovné záchraně u mě chvíli prodavač stojí, zatímco já beru do ruky rohlíky. Ovšem v tom „nákupním rozpoložení“ jsem zapomněla, kolik jsem si jich koupila, takže v rychlosti pohodím rukou, abych je spočítala. Ovšem ty dvě vteřiny, které ke své „rohlíkové matematice“ potřebuji, si prodavač vyloží po svém a s úsměvem na tváří mi prozradí jedno tajemství, totiž, že „to jsou rohlíky, zlatíčko“. No jasně, asi jsem musela vypadat, že vůbec nevím, co držím v ruce.
Košík s pečivem
S nadměrným úsilím, kdy se pokouším uklidnit svou nervovou soustavu a zburcovat své mimické svaly, aby vyloudily ten obličejový zázrak, kterému se říká úsměv, se na prodavače otočím a se slovy „děkuju, já vím, co to je“, naťukám příslušný počet na displej a odložím na váhu. Tentokrát naštěstí nic nehlásí.
Prodavač odchází k dalším zákazníkům a já se jen modlím, aby mi fungovala platební karta, protože hlášku „vyčkejte na asistenci“ už znovu opravdu číst nechci. Karta ovšem nevypadá, že bude dělat problémy a terminál dokonce vyloudí mnou toužebně očekávané „píííííííííp“, oznamující, že transakce proběhla bez problémů. Aspoň něco tady u mě funguje. Rychle naložím zbývající položky a odkládám košík na místo za pokladnami. Tohle zvládám na jedničku. A příště nekupovat nic, co neváží alespoň 10 dkg.
Zdroje:
Autorský text
