Článek
Tokio jako město mnoha příležitostí? Pro mladou dívku jen ze začátku
Japonsko je ve většině případů bráno jako skvělá příležitost k poznání úžasného kousku světa, poznání jeho architektury a historie. Spoustu lidí sem přijede cestovat po zdejších končinách, užít si vše, co město nabízí, udělat si fotky a spokojeně odjet domů. Někteří berou Tokio jako možnost si vydělat peníze, což byl i případ Britky Lucie Blackman. Ta do Tokia přijela, aby jej poznala a zároveň si našla práci, skrze kterou by mohla splatit své dluhy. Nalézt práci se jí povedlo, pracovala v nočním baru Casablanca jako hosteska. Takový normální záměr člověka, který chce řešit svou situaci – tedy najít si práci, vydělat si peníze a použít je na potřebné účely. Ovšem situace mladé Britky nabere zcela odlišný záměr, o který si dívka sama bohužel nežádala.
Po delší dobu se Lucie neozvala své sestře Sophii, která se ji snažila kontaktovat. Nezvedala jí telefony, neodepisovala na emaily, nijak nekomunikovala. Rodina Lucie si nejprve nechtěla připoustit, že by situace mohla být vážná, ale vše odpovídalo tomu, že to je víc než vážné. Začala tedy pátrací akce po mladé Britce, japonská média informovala o jejím zmizení poté, co odešla z baru 1. července 2000 a už o ní nikdo neslyšel. Po delší době již bylo vyšetřování zmizení spojeno s činností náboženského kultu. Začne se také pátrat po pachateli, který má na svědomí dlouhodobou trestnou činnost včetně sexuálního násilí.
Noční život
Nervózní ze zmizení Lucie byl i japonský manažer, přes kterého měla Lucie zajištěné ubytování, ale neozvala se mu, veškeré snahy byly marné. Takže čas zapojit veřejnost. Zmizení mladé dívky není jen tak. Nemůže jít o útěk? Má k tomu Lucie důvod? Nejsou problémy s vízem? Možností bylo několik, ale čím dál více vše naznačovalo, že se zřejmě jedná o únos.
Informace ve velkém
Otec Lucie Tim Blackman přijel do Japonska. Ať už se s jeho dcerou stalo cokoliv, musí na to přijít, musí ji najít. Reportéři, rozhovory, vše se rozjelo, začalo se o tom všem mluvit víc a víc. Plakáty, noviny, cokoliv, co by pomohlo Lucii najít. I když přece jen je řeč o Tokiu, velkoměstě, kde je těžké někoho najít.
Ačkoliv se policie snažila pátrat, výsledky to ze začátku nepřinášelo. Bylo přijímáno několik telefonátů od veřejnosti, ovšem žádný z nich k Luciině nalezení nevedl. Do toho se zjistilo, jak tristní byl systém v Japonsku, co se týče záznamů z kamer. Ty se tehdy moc nepoužívaly kvůli ochraně soukromí jednotlivců, což především otec Lucie dost těžce nesl. První, na co se vyšetřovatelé vždy podívají, jsou záznamy z kamer, tady ale nic nepomůže.
Po uveřejnění v médiích se policie také zaměřila na místo, kde Lucie pracovala, tedy bar Casablanca v Roppongi, ve čtvrti, kde byl hodně bujný noční život. Ale také byl dobře placený. Jako hosteska se měla Lucie postarat o zákazníky, kteří sem přišli utratit jmění. Dolévat pití, dělat společnost (ne tu sexuální), vydělat si fajn peníze. Také se tu praktikovalo ,,dōhan“, což znamená, že hosteska vezme klienta na rande mimo pracovní dobu, a pak jej přivede do klubu, kde se pokračuje v útratě. Čím více zákazníků přivedeš, tím víc si vyděláš. Ovšem, když si vyjdeš mimo klub se zákazníkem, dostaneš se snadno do řečí a nejbezpečnější to také nemusí být.
Tim se snažil všemi možnými prostředky dceru najít. Ovšem ne vždy se potkal s přijetím. Vylepování letáků na některých prostorech mu úplně nepomohlo, hlavně policie mu v některých místech bránila. Tím, že se snažil upoutat na příběh pozornost, víc se angažovat, působil dojmem, že se japonská policie zase až tak moc nesnaží Lucii najít, čímž si strážce zákona v Tokiu popudil.
Když ne policie, zasáhnou jiní. Tim Blackman se proto obrátil s prosbou o pomoc na britského premiéra Tonyho Blairea, který jej ujistil, že udělá vše proto, aby se Timova dcera Lucie našla. Pracovníci Tokijské metropolitní policie začali prošetřovat vše od začátku, prověřovali každou stopu. Seržant Yunichiro Kuku prošel celý spis toho, co bylo k dispozici o okolnostech v klubu Casablanca a dopátral se faktu, že pohřešovaná Lucie byla pozvána stálým zákazníkem klubu k projížďce k moři, při které se ale dostala do stavu bezvědomí. Zřejmě byla omámena návykovými látkami. Tuto informaci poskytl manažer klubu, který ovšem nevyvolával pocit důvěryhodnosti.
Ovšem po pátrání ve straších spisech se zjistilo, že několik hostesek z klubů zažilo podobnou situaci jako Lucie, pouze se nic z toho neprověřovalo, bylo to založeno jako stížnost. Tak nyní se to prověří. To ale znamenalo nepříjemnosti pro dotčené dívky, které se k dané situaci nechtěly vyjadřovat, navíc některé měly problémy s vízem. Proto si na policii v případě nepříjemností nechodily stěžovat, aby nebyly zatčeny. Příběh Lucie je však zasáhl a několik z nich chtělo pomoci s pátráním. Patrný scénář situace byl jasný – odjet s dívkou k moři luxusním autem, pozvat na večeři, zdrogovat a dál si to každý domyslí.
Pomocí výpovědí hostesek došla policie k závěru, že v Tokiu řádí sexuální násilník, který stále uniká spravedlnosti. Aby se opětovně zvýšila pozornost a naděje na nalezení Lucie, nabídl Tim Blackman 1,5 milionů jenů za informací, která by mohla vést k nalezení dcery.
Vyšetřovatel
Tak jak to tedy je?
Po projití výpovědí dívek, které zažily podobnou situaci, jedna z nich sdělila, že si částečně pamatuje místo, kam ji dotyčný muž/zákazník zavezl. Byl to přístav s luxusními byty a restauracemi, přičemž v jedné z nich si obsluha pamatovala Lucii, která danou restauraci s neznámým mužem navštívila. Policie se soustředila na další vodítka a zjistila jméno Joji Obara, ředitele realitní kanceláře. Ten již byl jednou zatčen za obtěžování dam a nespolupracoval. V případu Lucii Blackman neměla policie dost důkazů na to, aby jej mohla zatknout, ovšem na zatčení postačily výpovědi jiných dívek, které prožily sexuální hrůzy v jeho režii.
Joji Obara byl samotář, zdědil velké množství peněz a vlastnil několik nemovitostí, u kterých policie začala s prohledáváním. A samozřejmě bylo nalezeno velké množství omamných látek. Pozornost byla také zaměřena na Obarův deník, kde si poznačil, že se stává zlem. Zabaveno bylo velké množství nahrávek v krabicích, označených jmény. Na nich byly natočeny dívky, které byly pod vlivem drog sexuálně zneužívány. Některé z nich bohužel zneužívání nepřežily, jako jistá Carita Ridgeway, kterou stejně jako ostatní dívky pachatel uspal chloroformem, ale použil větší množství. To způsobilo, že dívka dostala křeče a selhala jí játra, takže se jí začaly třást ruce, což bylo patrné i ve videu, které forenzní vyšetřovatel zaznamenal během sledování videonahrávek. Dívku pak na konci čekala smrt.
Vyšetřovatelé znovu a znovu procházeli položky, které shromáždili z Obarova bytu. Našli spoustu účtenek, které si násilník nashromáždil, takže díky tomu mohli udělat časový přehled toho, kde se dotyčný muž nacházel v daný den. Potvrdilo se jim, že 1. července 2000 vzal Obara Lucii do restaurace v přístavu, a následně ji zavezl do svého apartmánu. Od té doby se po Lucii slehla zem. Dále se přišlo na to, že po Luciině zmizení Obara nakoupil spoustu věcí, jako např. cement, rukavice, nářadí a další zvláštnosti. Z jeho bytu v jedné z nemovitostí se také ozýval hrozný hluk, na který si stěžoval jeden z nájemců. K tomu všemu se také našla účtenka na motorovou pilu, takže si mnozí dají souvislosti dohromady.
Vyšetřovatelé se dovtípili, že Lucie Blackman byla pravděpodobně mrtvá a vzhledem k dalším stopám bylo zřejmé, že její tělo bylo rozřezáno. Tato domněnka se potvrdila, když později bylo její tělo nalezeno v jedné jeskyni u přístavu. Poslední naděje na nalezení přeživší oběti sexuálního násilí byla pryč.
Ačkoliv byl Obara obviněn z vraždy a dalších trestných činů, byl odsouzen ,,pouze“ za ty, které napáchal u některých dívek, u dalších nebyly dostačující důkazy. V případu Lucie Blackman byl nejprve shledán nevinným, později při odvolání rodiny již byl odsouzen na doživotí.
Zdroje:
Netflix – Pohřešovaná: Případ Lucie Blackman
