Šest hodin ležela Jean v mrazu minus 30 stupňů. Byla tak ztuhlá, že nešlo ani zavést lékařskou jehlu

V noci na 20. prosince 1980 se devatenáctiletá Jean Hilliardová vracela autem domů přes severozápadní Minnesotu. Byla zima, silnice klouzaly a teplota klesala někam k minus třiceti stupňům. Jean tuto část Spojených států dobře znala, takže věděla, co tamní zima dokáže. Když ale její auto sjelo ze silnice do příkopu, nejspíš ještě netušila, do jak velkých potíží se dostala. Nehoda samotná nebyla nijak vážná. Jean se nezranila a z auta normálně vystoupila. Jenže vůz už z příkopu nedostala a v roce 1980 samozřejmě nemohla vytáhnout z kapsy telefon a někomu zavolat.

V okolí bydlel její známý Wally Nelson. Jean věděla přibližně kde a rozhodla se, že k němu jednoduše dojde. Vzdálenost odhadovala na něco přes tři kilometry. To není sice nijak daleko, jenže při třiceti stupních pod nulou se i několik kilometrů může změnit v hodně nebezpečnou cestu. Zvlášť když člověk není oblečený na několikahodinový pobyt venku. Jean měla zimní kabát a rukavice, na nohou však měla kovbojské boty.

Později vzpomínala, že ji zpočátku ani nenapadlo, že by mohla zemřít. Spíš ji štvalo, že pořád není vidět dům, ke kterému mířila. Myslela si, že bude za nejbližším kopcem, pak za dalším, jenže cesta se protahovala. V mrazu postupně ztrácela sílu a začala mít problémy s chůzí.

Nakonec Nelsonův dům skutečně našla. Dokázala dojít až na jeho pozemek a od bezpečí ji v tu chvíli dělilo jen několik metrů. Právě tam ale její síly definitivně došly. Opakovaně padala do sněhu, ještě se snažila zvednout a pokračovat, ale nakonec už nevstala. Později si pamatovala příjezdovou cestu a potom nic. Ležela přitom zhruba necelých pět metrů od domu.

Nelson o ní pochopitelně nevěděl. Uvnitř bylo teplo, zatímco venku zůstávala teplota hluboko pod nulou. Jean tak strávila ve sněhu několik dalších hodin. Wally vyšel z domu až ráno, když se chystal do práce. Když na dvoře uviděl ležící postavu, nejprve si myslel, že je mrtvá. Tělo bylo ztuhlé a obličej měl našedlou barvu. Pak si ale všiml něčeho, co ho přimělo podívat se pozorněji – u nosu se objevovaly drobné bublinky. Jean stále dýchala.

Dostal ji do auta a odvezl do nemocnice ve Fosstonu. Ani to nebylo úplně jednoduché. Její tělo bylo po hodinách v mrazu natolik ztuhlé, že s ní šlo jen obtížně manipulovat.

Lékař George Sather později vzpomínal, že její tělo bylo tvrdé a ztuhlé. Kůže byla natolik pevná, že zdravotníci měli problém zavést jehlu. Tělesnou teplotu běžným nemocničním teploměrem ani nezměřili, protože byla pod jeho rozsahem. Oči téměř nereagovaly na světlo a puls byl sotva patrný. Podle dobových zpráv měl jen kolem dvanácti úderů za minutu. Přesto byla naživu.

Personál ji začal pomalu zahřívat. Použili zahřívací pomůcky a podávali jí kyslík. U člověka s tak těžkým podchlazením není možné spěchat. Organismus je v podobném stavu velmi citlivý a i manipulace s pacientem musí být opatrná.

Po několika hodinách se ukázalo, že léčba zabírá. Jean začala vydávat zvuky a postupně reagovat na okolí. Z nejhoršího ale ještě zdaleka nebyla venku. Velkou starost dělaly lékařům hlavně její nohy.

Po tak dlouhém pobytu venku byly omrzliny pochopitelně vážné. Na nohou se objevily šedé plochy, prsty byly oteklé a tvořily se na nich puchýře. Zpočátku nebylo jasné, kolik tkáně se podaří zachránit. U hlubokých omrzlin se navíc rozsah poškození nemusí projevit okamžitě, takže lékaři museli čekat, co se bude dít dál.

Vývoj byl nakonec mnohem příznivější, než se zprvu zdálo. Už jedenáct dní po události informovala agentura UPI, že Jean v nemocnici sedí, mluví a usmívá se. Její lékař tehdy stále připouštěl, že může přijít o některé prsty na nohou, ale ani k tomu nakonec nedošlo. Postupně se zotavila natolik, že mohla nemocnici opustit. Nějakou dobu jí sice zůstávala necitlivost v prstech, ale ani ta nebyla trvalá. Vzhledem k tomu, v jakém stavu ji do nemocnice přivezli, to byl výsledek, se kterým zpočátku zřejmě nikdo příliš nepočítal.

V některých článcích se dnes píše, že byla úplně zmrzlá, ale to není přesné. Kdyby skutečně zmrzla voda ve velké části buněk jejího těla, takové poškození by prostě nepřežila. Ledové krystaly buněčné struktury ničí a lidské tělo nemá mechanismy, které některým živočichům umožňují skutečné promrznutí přečkat.

Jean prodělala těžkou hypotermii a omrzliny. Při hypotermii klesá vnitřní teplota těla a postupně se zpomalují životní pochody. Člověk je zmatený, přestává se správně pohybovat, může upadnout do bezvědomí, zpomaluje se srdeční činnost a při dalším ochlazování může dojít až k zástavě oběhu. Právě zpomalení metabolismu má ale jeden zvláštní důsledek. Ochlazený organismus potřebuje méně kyslíku než organismus při normální tělesné teplotě. Zejména mozek tak za určitých okolností může přežít stav, který by při normální teplotě skončil nevratným poškozením mnohem dříve.

Proto také existuje známá zásada spojená s léčbou těžké hypotermie, podle níž by silně podchlazený pacient neměl být prohlášen za mrtvého dříve, než je zahřátý. Není to samozřejmě záruka přežití. Vyjadřuje to ale zkušenost, že velmi studený člověk může působit jako mrtvý, přestože ještě existuje šance na jeho záchranu.

Případ devatenáctileté dívky brzy zaujal média. Už několik dní po události se o něm psalo daleko za hranicemi Minnesoty. Fotografie Jean z nemocnice doprovázely články o dívce, která přežila noc v mrazu, v němž by většina lidí očekávala smrt během několika hodin. Objevila se také v televizi a její příběh se postupně zařadil mezi známé případy přežití těžké hypotermie.

Sama Jean svůj zážitek nikdy nepopisovala tak dramaticky, jak by se možná čekalo. Žádné vzpomínky na hodiny, kdy ležela ve sněhu, neměla. Nepamatovala si ani samotnou záchranu. Vybavovala si cestu k Nelsonovu domu a potom už až nemocnici. Po letech to popsala jednoduše - bylo to, jako kdyby usnula a později se probudila v nemocnici.

Minnesota Public Radio se k jejímu příběhu vrátilo v roce 2018, téměř čtyřicet let po oné prosincové noci. Jean tehdy žila v Cambridge v Minnesotě a pracovala ve Walmartu. Mezitím se vdala, měla děti a později se rozvedla. Na člověku, který kdysi ležel několik hodin v třicetistupňovém mrazu a do nemocnice přijel s téměř neměřitelnou tělesnou teplotou, nebylo nic zvláštního. Ani zdravotní následky jí podle jejích slov nezůstaly. Nějaký čas po události měla problémy s necitlivými prsty na nohou, ale i ty časem zmizely.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/jean-hilliard

https://www.mprnews.org/story/2018/01/25/jean-hilliard-northern-minnesota-frozen-survived

https://www.sciencealert.com/amazing-true-story-the-woman-who-survived-being-frozen-solid

https://www.upi.com/Archives/1980/12/31/Jean-Hilliard-19-who-was-found-unconscious-in-a/3607347086800/

https://www.almanac.com/sites/default/files/extra_pdf/dec18_extra_final.pdf

https://www.iflscience.com/the-woman-who-survived-being-frozen-like-a-piece-of-meat-66819