Silně jedovatý palovčík se postaví i na zadní a ukáže zuby. Pomůže jeho jed i s erektilní dysfunkcí?

Narazit v amazonském pralese na 15 cm velkého pavouka asi není nic příjemného. Zvlášť když místo útěku zvedne přední nohy a nastaví vám jedové zuby. Přesně tak se totiž může zachovat palovčík brazilský (Phoneutria fera), jeden z nejjedovatějších pavouků světa. Jeho kousnutí může člověku způsobit pořádné zdravotní problémy, v krajním případě i smrt. Jenže kolem těchto pavouků vznikla také spousta historek, které mají se skutečností společného jen málo. A zajímavé je, že o samotném palovčíkovi brazilském toho vědci pořád nevědí tolik, jak by se podle jeho pověsti mohlo zdát.

Palovčík brazilský není žádný drobeček. Samotné tělo dospělého jedince měří několik centimetrů, ale když se započítají i nohy, může jeho rozpětí dosahovat kolem 15 centimetrů. To už je pavouk, kterého jen tak nepřehlédnete, teda pokud se budete dobře dívat. Palovčík má totiž hnědavé zbarvení, které mu pomáhá splývat s okolím. V pralese, kde je zem pokrytá spadaným listím, zetlelými větvemi a nejrůznějšími zbytky rostlin, to přijde vhod. Navíc většinu dne tráví schovaný někde v úkrytu. Vylézá hlavně v noci.

Přestože se mu říká brazilský, jeho domovem není jen Brazílie. Žije také v Peru, Kolumbii, Ekvádoru, Guyaně a Surinamu. Nejvíce je spojený s Amazonií, kde má teplo, vlhko a spoustu míst, kam se může ukrýt.

Vědecky byl popsán už v roce 1833 německým přírodovědcem Maximilianem Pertym. Tehdy samozřejmě nikdo netušil, jakou pověst si jednou pavouci tohoto rodu získají. Dnes rod Phoneutria zahrnuje devět uznávaných druhů. Některé si jsou docela podobné a jejich rozlišování není vždy jednoduché. Dokonce ani odborník nemusí podle obyčejné fotografie bezpečně poznat, na který druh se dívá. Někdy je potřeba prohlédnout i drobné anatomické znaky.

Kdo si pod pavoukem představuje zvíře sedící uprostřed sítě, u palovčíka by se spletl. Ten na kořist nečeká. Chodí si pro ni. Přes den většinou odpočívá někde pod kmenem nebo mezi kořeny, ale po setmění začíná procházet okolí. Proto se ostatně palovčíkům říká také putující pavouci.

Loví především hmyz a další bezobratlé. Větší jedinci si ovšem mohou troufnout i na drobné obratlovce. Není to nic neobvyklého, podobně se chovají i někteří další velcí pavouci. Při lovu mu pomáhá rychlost a citlivé chloupky na končetinách. Ty zachycují i velmi slabé vibrace. Pavouk tak může zaregistrovat pohyb kořisti, kterou ještě pořádně nevidí. Pak už stačí dostat se blíž.

Palovčík prudce vyrazí, zakousne se a vstříkne jed. Ten napadenému živočichovi naruší činnost nervové soustavy. Pavouk si potom kořist zpracuje pomocí trávicích šťáv. Na rozdíl od savců totiž nedokáže spolknout velké pevné kusy potravy.

Je přitom docela zajímavé, že i takhle velký a nebezpečný pavouk vlastně nemusí mít v pralese vůbec jednoduchý život. I on se musí vyhýbat predátorům. Pro některé větší živočichy může být kořistí, zvlášť pokud ho zastihnou nepřipraveného.

Palovčíci mají jedno dost zvláštní obranné chování. Když se cítí ohrožení, mohou se vztyčit na zadních končetinách a přední čtyři zvednout do vzduchu. Přitom odkryjí jedové zuby. Někteří se v této poloze ještě pohybují ze strany na stranu. Jako by sledovali každý pohyb protivníka.

Vypadá to dost hrozivě, zvlášť u pavouka, který má rozpětí nohou přes deset centimetrů. Není proto divu, že si vysloužili pověst agresivních zvířat. Jenže ono je to trochu jinak. Palovčík se takto obvykle snaží zastrašit něco, co ho ohrožuje. Když má možnost, může se stáhnout do úkrytu. Pokud ale nemá kudy utéct, je připravený se bránit. A jeho obrana může být opravdu nebezpečná. Má dostatečně silné jedové zuby, aby dokázal prokousnout lidskou kůži, a zaútočit umí velmi rychle.

Představa, že by ovšem člověka cíleně pronásledoval, je nesmysl. Nejsme jeho kořist a nemá důvod nás lovit. To ale člověku, který na něj omylem sáhne třeba při zvedání kusu dřeva, příliš nepomůže.

Palovčík brazilský se často objevuje na seznamech nejjedovatějších pavouků světa. A není tam náhodou. Laboratorní výzkumy ukázaly, že jeho jed může být mimořádně toxický.

Jenže podobná označení mají jeden háček. Když se řekne nejjedovatější pavouk, co to vlastně znamená? Že má nejsilnější jed? Že zabije nejvíc lidí? Nebo že jeho kousnutí způsobuje nejhorší příznaky? To jsou dost rozdílné věci.

Jed palovčíků obsahuje směs různých látek. Některé působí na nervové buňky a narušují jejich běžnou činnost. Zasahují například do fungování sodíkových a vápníkových kanálů, které jsou důležité pro přenos nervových vzruchů. Výsledkem může být prudká bolest, silné pocení, třes, zvracení nebo bušení srdce. U těžších otrav se mohou objevit problémy s krevním tlakem, dýcháním a krevním oběhem. V krajních případech může otrava skončit smrtí.

U samotného palovčíka brazilského (Phoneutria fera) ale není průběh kousnutí člověka zdaleka tak dobře zdokumentovaný jako u jeho příbuzného palovčíka jedovatého (Phoneutria nigriventer). Ten žije i v hustě osídlených oblastech Brazílie, a proto se s lidmi setkává mnohem častěji. A právě od něj pochází většina lékařských poznatků, které se pak v různých článcích připisují palovčíkům obecně.

V roce 2008 zveřejnili brazilští lékaři případ dvaapadesátiletého muže, kterého do krku kousla dospělá samice Phoneutria nigriventer. První přišla prudká bolest. Muž začal mít rozmazané vidění, silně se potil a třásl. Potom zvracel. Během následujících hodin se jeho stav dál zhoršoval, byl neklidný a krevní tlak mu vystoupal až na 200/130. Když se dostal do specializovaného zdravotnického zařízení, měl tep kolem 150 úderů za minutu. Lékaři zaznamenali také studené končetiny, zrychlené dýchání a další příznaky otravy.

Dostal protijed, tekutiny a léky na zmírnění potíží. A zabralo to. Většina celkových příznaků ustoupila přibližně během hodiny po podání protijedu. Muže nakonec druhý den propustili domů a při následné kontrole se neprojevily žádné trvalé následky.

Zajímavé na tomto případu bylo i to, že lékaři dokázali změřit množství pavoučího jedu v krvi pacienta. Do té doby podobné údaje u dospělého člověka s takto závažnou otravou chyběly.

Naštěstí tak těžké otravy nejsou běžné. Podle brazilských lékařských údajů tvoří závažné případy přibližně 0,5 až 1 procento zaznamenaných kousnutí pavouky rodu Phoneutria. Nejvíce ohrožené jsou malé děti. To samozřejmě neznamená, že by se kousnutí mělo podceňovat. Při podezření na něj je potřeba vyhledat lékařskou pomoc.

Jed palovčíků má ještě jednu zvláštní vlastnost. U některých pokousaných mužů může způsobit dlouhotrvající bolestivou erekci. Říká se tomu priapismus. A ačkoliv to může znít jako kuriozita, jde o zdravotní problém, který může při delším trvání poškodit tkáně.

Právě tento účinek ale zaujal vědce natolik, že se rozhodli některé složky jedu podrobněji prozkoumat. Zaměřili se především na příbuzný druh Phoneutria nigriventer. V jeho jedu našli látky, které ovlivňují prokrvení tkání. A napadlo je, zda by se nedaly využít při vývoji léků na erektilní dysfunkci.

Začaly laboratorní pokusy s upravenými peptidy. Některé výsledky byly slibné, ale od experimentů k běžně dostupnému léku je ještě dlouhá cesta. Ostatně jedovatí živočichové už medicíně několikrát pomohli. Třeba některé léky na vysoký krevní tlak mají svůj původ ve výzkumu hadích jedů. Takže představa, že jed nebezpečného pavouka může obsahovat i něco užitečného, není zase tak zvláštní.

Možná už jste někdy četli zprávu o tom, jak zaměstnanci supermarketu našli mezi banány obrovského pavouka. A samozřejmě se z něj okamžitě stal jeden z nejjedovatějších pavouků světa. Někdy jsou takové zprávy pravdivé. Pavouci se skutečně mohou ukrýt mezi rostlinami na plantážích a spolu s ovocem se dostat do přepravních beden. Jenže určit, co přesně se v krabici našlo, bývá problém.

Jako banánoví pavouci se totiž označuje několik různých druhů. Někteří jsou nebezpeční, jiní podstatně méně. A podle vzhledu je nemusí rozeznat ani člověk, který se o pavouky zajímá.

Navíc se často zapomíná na to, že Phoneutria fera není typickým obyvatelem banánových plantáží. Žije především v amazonských pralesích. Mezi zemědělskými porosty se mnohem častěji pohybují někteří jeho příbuzní. Takže pokud se někde v Evropě objeví zpráva o palovčíkovi nalezeném mezi banány, rozhodně to ještě neznamená, že šlo právě o tento druh. A už vůbec to neznamená, že se tito pavouci začnou běžně vyskytovat v evropské přírodě. Tropické prostředí jim poskytuje podmínky, které by u nás venku většinu roku neměli.

Trochu smutné je to, že o jedu palovčíků víme víc než o nich samotných. Vědci zkoumali toxicitu jedu, složení a účinky na nervovou soustavu. Ale co pavouk jako takový? Jak dlouho přesně žije ve volné přírodě? Jak často se rozmnožuje? Jak velké území během noci prochází? Pozorovat nočního pavouka v amazonském pralese totiž není zrovna snadná práce. Navíc se jednotlivé druhy palovčíků podobají, takže starší pozorování nemusela být vždy správně přiřazena.

Víme alespoň to, že samice palovčíků vytvářejí hedvábné kokony s vajíčky. Mláďata se po vylíhnutí postupně osamostatňují a během růstu se opakovaně svlékají. Jako všichni pavouci mají totiž pevnou vnější kostru, která se s rostoucím tělem nedokáže zvětšovat. A dospělí jedinci? Ti se dál pohybují pralesem, hledají potravu a snaží se přežít.

Pro člověka je palovčík brazilský jedním z nejnebezpečnějších pavouků, na které může narazit. V Amazonii je ale jen jedním z mnoha predátorů. Loví menší živočichy a sám se musí mít na pozoru před těmi většími. Jeho jed je skutečně mimořádně účinný. Jenže k tomu, aby ho použil proti člověku, se musí oba nejdřív dostat do nepříjemné situace. A takové setkání obvykle nechce ani jeden z nich.

Zdroje:

https://spideridentifications.com/phoneutria-fera.html

https://zoom.iprima.cz/priroda/nejjedovatejsi-pavouk-sveta-432364

https://zoom.iprima.cz/priroda/pavouk-erekce-smrt-443981

https://www.wandering-spiders.net/phoneutria/introduction/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6070231/

https://www.sciencedirect.com/topics/biochemistry-genetics-and-molecular-biology/phoneutria-nigriventer