Hlavní obsah
Příroda a ekologie

Stovky samců, ale žádná samička. Píchoš Woodův se šíří jako klon, samice se hledá pomocí dronů

Foto: David J. Stang, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Už více než sto let se botanici snaží najít samici píchoše Woodova. Zatím marně. A pokud se žádná samice nenajde, může tento podivuhodný druh zůstat navždy odkázaný na lidskou pomoc.

Článek

Když v roce 1895 narazil botanik John Medley Wood v jednom z jihoafrických lesů na zvláštní rostlinu připomínající palmu, nejspíš ho ani nenapadlo, jak výjimečný nález se mu podařil. Od té doby uplynulo více než 130 let a žádnou další původní rostlinu stejného druhu se už nepodařilo najít. Píchoš Woodův přesto nevyhynul. Roste v botanických zahradách po celém světě, jenže všechny exempláře jsou samci. A to je pro jeho budoucnost docela zásadní problém.

Zvláštní rostlina na okraji lesa

Když se John Medley Wood v roce 1895 vydal do jihoafrického lesa Ngoye, měl už za sebou spoustu let strávených studiem zdejších rostlin. Přesto tu objevil něco, s čím se dosud nesetkal. Na svahu při okraji lesa rostl podivný cykas. Trochu připomínal palmu, jen měl mnohem mohutnější kmeny a dlouhé, tuhé listy. Některé kmeny byly vysoké několik metrů.

Wood si zpočátku ani nemohl být jistý, jestli jde o nějaký neznámý druh. Podobných cykasů totiž v jižní Africe rostlo víc. Jenže tenhle se od nich přece jen lišil. A co bylo zvláštní, nikde v okolí se nenašel žádný další. Rostlinu později botanici popsali jako samostatný druh a pojmenovali ji po Woodovi – Encephalartos woodii. V té době ještě nikdo netušil, že ten jediný cykas nalezený v lese Ngoye možná představuje poslední zbytek celého druhu.

Zajímavé je, že Wood nenašel žádnou rozsáhlou populaci. Žádné desítky podobných rostlin roztroušených po okolních kopcích. Jen jediný exemplář tvořený několika kmeny. A přestože se botanici později pokoušeli najít další, nikdy se jim to nepodařilo.

Foto: Purves, M., CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Píchoš Woodův v Durbanu

Pamětník dinosaurů? Ne tak úplně

Píchoš Woodův patří mezi cykasy, rostliny, které tu byly dávno před člověkem. Jejich předkové rostli na Zemi už před stovkami milionů let a v době dinosaurů byly cykasy docela běžné. Dnes už jich tolik není, ale některé se od svých dávných příbuzných na pohled příliš neliší.

Občas se o nich proto mluví jako o živoucích fosiliích. Není to úplně přesné, protože i cykasy se za tu dobu vyvíjely, ale jejich vzhled se v mnohém zachoval. Mají většinou silný kmen, ze kterého nahoře vyrůstají dlouhé listy. Některé vypadají jako palmy, jiné připomínají přerostlé kapradiny. S palmami toho ale kromě vzhledu moc společného nemají. Patří totiž do úplně jiné skupiny rostlin.

Samotný píchoš Woodův může dorůst výšky několika metrů. Jeho listy bývají dlouhé dva až tři metry a jsou poměrně tuhé. Roste pomalu, ale zato může žít velmi dlouho. A to možná zachránilo jeho existenci. Kdyby šlo o nějakou krátkověkou rostlinu, která musí každý rok vyprodukovat semena, asi by dnes už dávno neexistoval.

Poslední kmen odvezli v roce 1916

Botanici samozřejmě nechtěli o tak vzácnou rostlinu přijít, a tak z ní začali odebírat odnože. Některé převezli do botanické zahrady v Durbanu, kde se uchytily a rostly dál. Díky tomu se podařilo píchoše zachovat, i když jeho původní stanoviště nakonec zůstalo prázdné.

Rostlina v lese totiž postupně přicházela o jednotlivé kmeny. Některé byly poškozené, protože se z nich získávala kůra pro tradiční léčitelství, jiné odvezli sami botanici do zahrad. A tak z mohutného cykasu, který Wood v roce 1895 objevil, zbývalo stále méně. V roce 1916 odvezli i poslední kmen. Od té doby už nikdo píchoše Woodova ve volné přírodě spolehlivě neviděl.

Přitom se nedá říct, že by ho botanici nehledali. Do oblasti se opakovaně vraceli a snažili se objevit další rostliny. Bez úspěchu. Dnes je proto píchoš Woodův považován za druh vyhynulý ve volné přírodě. Úplně ale nezmizel. Odnože odebrané před více než stoletím se podařilo rozmnožit a postupně se dostaly i do dalších zemí.

Všechny rostliny jsou vlastně jedna

Píchoš Woodův dnes roste v několika botanických zahradách. Najdeme ho v Jižní Africe, ve Velké Británii i jinde ve světě. Existují odhady, podle kterých může jít dohromady až o několik stovek exemplářů. Na první pohled to nezní tak špatně. Vždyť některé ohrožené rostliny mají posledních pár desítek jedinců a tady jich může být několik set.

Jenže u píchoše Woodova je jeden problém. Všechny dnes známé rostliny vznikly vegetativním množením z původního exempláře. Cykasy totiž mohou vytvářet odnože, které se dají oddělit a zasadit. Vyroste z nich nová rostlina, geneticky je ale prakticky totožná s tou původní. Takže ať už se podíváme na píchoše v Durbanu nebo v Londýně, pořád máme před sebou potomka jediného exempláře. Vlastně jeho kopii. A ten původní exemplář byl samec.

Cykasy totiž nemají samčí a samičí rozmnožovací orgány na jedné rostlině. Existují samostatní samci a samice. Aby vznikla semena, potřebují se obě pohlaví. Píchoš Woodův tedy může vytvářet pyl, ale žádná známá samice jeho druhu neexistuje.

Je docela zvláštní představit si rostlinu, která může žít stovky let, lidé se o ni starají, chrání ji a rozmnožují, ale ona sama už nemá možnost vytvořit další generaci přirozenou cestou.

Někde v lese možná pořád roste samice

Botanici se úplně nevzdali naděje, že někde v Jižní Africe přežívá další píchoš Woodův. Ostatně původní exemplář byl nalezen v poměrně členitém terénu a zdejší lesy nejsou na všech místech snadno přístupné. Je tedy možné, že se nějaká rostlina dosud skrývá v hustém porostu.

V roce 2024 se do hledání zapojili také vědci z britské University of Southampton. Rozhodli se využít drony a umělou inteligenci. Drony pořizují snímky lesa a počítačové programy se v nich snaží rozpoznávat rostliny, které by mohly být hledaným cykasem. Prohledat takový les pěšky není jednoduché. A když člověk hledá rostlinu, o které ani neví, zda tam ještě vůbec roste, je to o to horší. Zatím ale žádná samice nalezena nebyla.

Navíc ani případný objev dalšího exempláře by automaticky neznamenal záchranu. Nejdřív by bylo potřeba ověřit, zda skutečně patří ke stejnému druhu. A samozřejmě zjistit jeho pohlaví.

Foto: Maurice Levin, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Šištice píchoše Woodova. Pohlavně se bez samice bohužel rozmnožit nemůže.

Mohli bychom samici nějak vytvořit?

Zní to trochu jako námět ze sci-fi, ale i takovou možnost vědci zvažují. U některých cykasů byly pozorovány změny pohlavního projevu. Není to běžná věc a už vůbec ne něco, co by botanici dokázali jednoduše vyvolat. Přesto se nabízí otázka, zda by podobného výsledku nešlo dosáhnout také u píchoše Woodova.

Další možností je křížení s příbuznými druhy. Píchoš Woodův má blízkého příbuzného, píchoše natalského (Encephalartos natalensis). S ním už se podařilo vytvořit křížence. Takové rostliny ale nejsou čistokrevnými píchoši Woodovými. Nesou genetickou informaci obou druhů. Teoreticky by bylo možné pokračovat v dalším křížení a pokoušet se získat rostliny, které budou původnímu druhu stále podobnější. Otázkou ovšem je, zda by se takto podařilo skutečně obnovit původní druh, nebo jen vytvořit něco, co ho bude připomínat.

Botanici si ani nejsou naprosto jistí, jak píchoš Woodův vlastně vznikl. V minulosti se objevily úvahy, že by mohl představovat neobvyklou formu příbuzného cykasu nebo dávného přírodního křížence. Dnes je sice uznáván jako samostatný druh, ale jeho původ není beze zbytku objasněný.

Poslední svého druhu, a přitom ne sám

V botanické zahradě Kirstenbosch v Jižní Africe museli kolem jednoho z píchošů Woodových dokonce vybudovat ochrannou klec. Důvodem byly krádeže odnoží. Rostlina je totiž natolik vzácná, že představuje lákadlo i pro sběratele.

Je to docela absurdní. Druh, který už ve volné přírodě neexistuje, musí být chráněn před lidmi, kteří by si chtěli odnést jeho část domů. Přitom právě lidem vděčí za to, že ještě vůbec žije. Kdyby John Medley Wood tehdy rostlinu neobjevil a botanici z ní později neodebrali odnože, nejspíš bychom dnes píchoš Woodův znali jen z několika starých záznamů.

Takhle ho můžeme stále vidět. Vypadá zdravě, roste, vytváří nové listy a samčí šištice. Některé exempláře možná přežijí ještě další stovky let. Jenže pokud se nepodaří najít samici nebo přijít na způsob, jak ji získat, bude to pořád jen pokračování života jediné rostliny objevené v roce 1895.

Zdroje:

https://www.denik.cz/veda/pichos-wooduv-encephalartos-woodii/

https://www.cykasy.cz/Atlas/Encephalartos_woodii.html

https://portidea.cz/nejosamelejsi-organismus-na-svete-hleda-svou-polovicku-seznamte-se-s-encephalartos-woodii/

https://www.afrikaonline.cz/pichos-wooduv-encephalartos-woodii-posledni-mohykan/

https://botany.cz/cs/encephalartos-woodii/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz