Tragédie raketoplánu Challenger: ještě ráno se usmívali fotografům, netušili, že už se nevrátí

Na konci ledna 1986 se sedm lidí připravovalo na let raketoplánem Challenger. Mezi nimi byla i učitelka, která měla přímo z vesmíru vyučovat americké školáky. Fotografie z posledního rána ukazují usměvavé astronauty, kteří se těší na cestu. Jenže ta skončila už po 73 sekundách. A co je na celém příběhu snad nejhorší, před nebezpečím někteří technici varovali ještě před startem.

Když se 28. ledna 1986 začali na Kennedyho vesmírném středisku scházet lidé, kteří chtěli sledovat start Challengeru, bylo pořádně chladno. Na Floridě, kde člověk čeká spíš palmy a teplé počasí, dokonce během noci mrzlo. Na startovací rampě se vytvořily rampouchy a technici měli práci navíc. Museli kontrolovat, jestli led nemůže při startu něco poškodit.

Samotný let už měl několik dní zpoždění. Původně se počítalo s dřívějším termínem, jenže jednou nevyšlo počasí, jindy se objevily další komplikace. Nic mimořádného, podobné odklady byly u raketoplánů poměrně běžné. Jen to samozřejmě nikoho moc netěšilo. Posádka už měla za sebou dlouhý výcvik a čekání se protahovalo. Všichni chtěli konečně odstartovat.

Z onoho rána se dochovala řada fotografií. Na některých jsou astronauti v oranžových skafandrech, jak se chystají k odjezdu na rampu. Usmívají se, mávají fotografům. Vypadají docela uvolněně, alespoň na snímcích. Co se jim honilo hlavou, to už se samozřejmě nedozvíme.

Tyhle fotografie přitom původně nebyly ničím zvláštní. Podobné záběry se pořizovaly před každým letem. Astronauti byli pro Američany známými osobnostmi a NASA se ráda pochlubila tím, kdo právě míří do vesmíru.

Jenže snímky z 28. ledna se později začaly objevovat v novinách po celém světě. Už ne jako fotografie před úspěšným startem, ale jako poslední známé záběry sedmi lidí před tragédií.

Na palubě Challengeru měla být také Christa McAuliffeová. Bylo jí 37 let, učila dějepis a společenské vědy na střední škole v New Hampshire a doma měla dvě děti. Kdyby se v roce 1984 nepřihlásila do zvláštního programu NASA, nejspíš by dál učila a o jejím jménu by dnes věděli hlavně její bývalí studenti.

NASA tehdy přišla s nápadem poslat do vesmíru učitele. Mělo to ukázat, že kosmonautika už není záležitostí jen několika vyvolených mužů s vojenským výcvikem. Raketoplány měly v budoucnu létat poměrně často a agentura chtěla veřejnosti přiblížit, co se při takových letech vlastně dělá. A učitel ve vesmíru? To znělo výborně.

Přihlásilo se více než jedenáct tisíc zájemců. Nakonec vybrali Christu, která se do celé věci pustila s velkým nadšením. Vlastně se jí splnil sen, který měla už od dětství. Patřila ke generaci, která vyrůstala při sledování prvních amerických kosmických letů.

Zajímavé je, že nechtěla ve vesmíru jen tak poletovat před kamerou. Připravovala skutečné vyučovací hodiny. Chtěla dětem ukázat, jak se v beztížném stavu žije, jak astronauti jedí, spí a pracují. Dnes se podobná videa dají najít během několika sekund na internetu, ale tehdy to byla docela velká událost.

Ve školách se dokonce připravovaly společné televizní přenosy. Děti měly sledovat svou kolegyni z pozemských učeben, jak jim vysvětluje věci přímo z oběžné dráhy. Christa ovšem nebyla jediným člověkem na palubě, který měl zajímavý život i mimo svou práci.

Velitelem Challengeru byl Francis Scobee, bývalý vojenský pilot, který už měl jeden let raketoplánem za sebou. Pilot Michael Smith byl také zkušeným letcem, ale do vesmíru se chystal poprvé.

Judith Resniková už měla jeden let za sebou. Do vesmíru se poprvé podívala v roce 1984 a stala se teprve druhou Američankou, které se to podařilo. Původně vystudovala elektrotechniku a k NASA se dostala koncem sedmdesátých let. Na Challengeru tedy rozhodně nebyla žádným nováčkem, věděla, jak start probíhá i co obnáší několik dní na oběžné dráze.

Ronald McNair byl zase fyzik, ale vedle vědy měl ještě jednu velkou zálibu. Hudbu. Hrál na saxofon, a to velmi dobře. Dokonce se domluvil s francouzským skladatelem Jeanem-Michelem Jarrem, že během letu nahraje krátkou hudební pasáž, která pak zazní na Jarrově chystaném koncertu v Houstonu. Takže zatímco ostatní řešili nejrůznější experimenty, McNair měl v plánu také trochu muzicírovat. A rovnou ve vesmíru. Z nahrávky nakonec samozřejmě sešlo, ale Jarre na něj nezapomněl a později mu věnoval jednu ze svých skladeb.

V posádce byl také Ellison Onizuka, rodák z Havaje, který se už v roce 1985 zapsal do historie jako první Američan japonského původu ve vesmíru. A pak Gregory Jarvis. Ten na rozdíl od většiny ostatních nepracoval přímo pro NASA, ale pro společnost Hughes Aircraft. Byl to inženýr a na Challengeru měl zkoumat mimo jiné chování kapalin v beztížném stavu. Možná to nezní tak zajímavě jako hraní na saxofon několik set kilometrů nad Zemí, ale podobné experimenty byly pro další vývoj kosmonautiky důležité.

Sedm lidí. Někteří se už z vesmíru jednou vrátili, pro jiné to měla být první zkušenost.

Challenger odstartoval v 11 hodin a 38 minut místního času. Na tribunách byli příbuzní astronautů, mezi nimi také rodiče Christy McAuliffeové. Ti se na start své dcery přijeli podívat osobně.

Raketoplán se odlepil od rampy, za ním se táhl mohutný sloup kouře a spalin. Přesně tak, jak to lidé znali z předchozích televizních přenosů. Motory pracovaly a stroj začal nabírat rychlost. V řídicím středisku zatím všechno probíhalo podle očekávání.

Zhruba minutu po startu dostala posádka pokyn zvýšit tah hlavních motorů. Pilot Michael Smith potvrdil, že rozumí. Jeho odpověď byla poslední srozumitelnou rádiovou zprávou, kterou z Challengeru přijali. Pak už to šlo rychle.

Po 73 sekundách letu se na obloze objevil obrovský oblak, ze kterého vybíhaly dvě dlouhé bílé stopy. To byly pomocné raketové motory, které se oddělily a pokračovaly dál. Samotný Challenger se rozpadl.

Lidé na zemi chvíli vůbec nechápali, co vidí. Není se čemu divit. Při startu raketoplánu vznikalo tolik kouře, ohně a hluku, že pro běžného diváka nebylo snadné poznat, co je ještě součástí normálního letu.

V televizním přenosu bylo slyšet, jak se komentátoři snaží zjistit, co se stalo. Zpočátku se mluvilo o vážné závadě, později už bylo zřejmé, že raketoplán byl zničen. A ve školách po celé Americe seděly děti před televizory. Některé se na start těšily celé týdny. Místo toho sledovaly katastrofu, při níž zahynula učitelka, kterou jim předtím představovali jako první americkou pedagožku ve vesmíru.

Když se později začalo vyšetřovat, proč Challenger havaroval, ukázalo se, že hlavní příčina byla vlastně poměrně nenápadná. Šlo o pryžové těsnicí kroužky v pomocných raketových motorech. Jejich úkolem bylo zabránit tomu, aby ze spojů jednotlivých částí motoru unikaly horké plyny. Jenže pryž v mrazu tuhne a nemusí dostatečně rychle reagovat na změny tvaru spoje. A to byl problém.

Někteří inženýři společnosti Morton Thiokol, která motory vyráběla, upozorňovali na nebezpečí už dříve. Při předchozích letech se totiž objevily známky poškození těsnění. Raketoplány se sice vždycky bezpečně vrátily, ale rozhodně to neznamenalo, že je všechno v pořádku.

Večer před startem probíhala mezi výrobcem a NASA jednání. Inženýr Roger Boisjoly patřil k těm, kteří důrazně doporučovali start odložit. Při očekávaných teplotách podle něj nebylo možné zaručit správnou funkci těsnění. Vedení společnosti však nakonec s vypuštěním souhlasilo.

Tady se člověk asi neubrání otázce, proč se prostě nepočkalo na teplejší počasí. Vždyť raketoplán už měl několik dní zpoždění. Další odklad by sice znamenal komplikace, ale nic, co by NASA neznala.

Jenže tak jednoduché to v tehdejší organizaci nebylo. Na vesmírnou agenturu byl vyvíjen tlak, aby dodržovala plánované termíny a prokázala, že raketoplány mohou létat pravidelně. Závady, které dříve vyvolávaly obavy, se postupně začaly tolerovat, protože dosud nezpůsobily neštěstí. Vyšetřovací komise později právě tento přístup ostře kritizovala.

Challenger se tak stal příkladem katastrofy, u níž neselhala pouze technika, ale také lidé, kteří měli o bezpečnosti rozhodovat.

Tohle je část příběhu, o které se dlouho příliš nevědělo. A dodnes kolem ní koluje dost nepřesností. Kabina s astronauty se při rozpadu Challengeru oddělila od zbytku konstrukce. Nezůstala tedy uvnitř oblaku plamenů, jak si mnozí lidé představovali při sledování televizních záběrů.

Kabina se přitom ještě nějakou dobu pohybovala vzhůru. Setrvačností vystoupala do větší výšky, teprve potom začala padat dolů, směrem k Atlantiku. Na hladinu dopadla zhruba dvě minuty a tři čtvrtě po rozpadu raketoplánu. A právě kolem těchto posledních minut dodnes zůstává několik nepříjemných otazníků.

Když se totiž později podařilo trosky kabiny prozkoumat, vyšetřovatelé zjistili, že některé nouzové zásobníky vzduchu byly zapnuté. Někdo z astronautů je tedy zřejmě po rozpadu Challengeru aktivoval. A to by znamenalo, že alespoň část posádky katastrofu zpočátku přežila. Jak dlouho potom zůstali při vědomí a co se v kabině odehrávalo, už ale nikdo nedokázal spolehlivě zjistit. Jestli byli při vědomí po celou dobu pádu, se nepodařilo zjistit.

Samotné oddělení kabiny sice nemuselo být pro všechny okamžitě smrtelné, ale náraz na oceán byl nepřežitelný. Někdy se objevují různé údajné přepisy posledních rozhovorů posádky. Jenže spolehlivý záznam toho, co si astronauti po rozpadu raketoplánu říkali, neexistuje. Jejich poslední chvíle tak zůstávají z velké části neznámé.

Po katastrofě byly americké lety raketoplánů na více než dva roky zastaveny. NASA musela upravit konstrukci pomocných motorů, přehodnotit bezpečnostní postupy a také způsob, jakým se rozhodovalo o možných rizicích.

S programem Učitel ve vesmíru byl po katastrofě konec. Christa přitom měla být teprve první. NASA počítala s tím, že se na oběžnou dráhu postupně podívají i další pedagogové, kteří pak budou své zkušenosti předávat dětem. Jenže po Challengeru už se do podobného projektu nikdo moc nehrnul. A vlastně se tomu ani nelze divit.

Po Christě ale zůstala spousta připravených materiálů. Měla docela podrobně rozmyšlené, co chce školákům ukazovat a o čem s nimi bude mluvit. A tyhle plány se nakonec přece jen dočkaly využití. V roce 2018 se k nim vrátili astronauti Joe Acaba a Ricky Arnold, kteří tehdy pobývali na Mezinárodní vesmírné stanici. Podle původních Christiných návrhů natočili několik vzdělávacích videí.

To už ovšem od její smrti uplynulo dvaatřicet let. A za tu dobu se toho změnilo opravdu hodně. Dnes si stačí otevřít internet a člověk najde hromadu záběrů, na kterých astronauti předvádějí všelijaké pokusy, nechávají kolem sebe poletovat kapky vody nebo ukazují, jak se ve vesmíru spí a jí. V roce 1986 nic takového běžně dostupné nebylo. Právě proto se Christa na své hodiny tolik těšila. Chtěla dětem ukázat něco, co většina z nich znala nanejvýš z knížek a televizních dokumentů.

Sama už se toho nedočkala. Ale alespoň část toho, co si tehdy připravovala, se nakonec k dětem dostala. I když úplně jinak, než původně zamýšlela.

Snímky posádky Challengeru patří k těm fotografiím, jejichž význam se změnil až tím, co následovalo. Známý společný portrét sedmi astronautů v modrých kombinézách, který se často objevuje u článků o katastrofě (viz titulní fotografie článku), však není fotografií z posledního rána. Vznikl už dříve, při přípravách mise.

Z 28. ledna se však dochovaly jiné snímky. Astronauti v oranžových skafandrech, jejich odchod k transportnímu vozidlu, poslední zamávání přítomným. Na fotografiích není nic, co by napovídalo, co se za pár hodin stane.

Samotný rozpad Challengeru byl zachycen televizními kamerami a záběry obrovského oblaku na modré obloze zná snad každý, kdo se o historii kosmonautiky trochu zajímá. Jenže fotografie sedmi usměvavých lidí působí jinak. Možná i proto, že na nich ještě není žádná tragédie. Scobee, Smith, Resniková, McNair, Onizuka, Jarvis a McAuliffeová se prostě chystají do práce. Pravda, do poněkud neobvyklé práce, ale pro ně to byl výsledek dlouhých měsíců příprav. Za několik minut nastoupí do raketoplánu, připoutají se a budou čekat na odpočítávání. A nikdo z nich už se domů nevrátí.

Zdroje:

https://www.nasa.gov/challenger-sts-51l-accident/

https://www.icheme.org/media/2081/lpb251_pg26.pdf

https://airandspace.si.edu/stories/editorial/remembering-challenger-seven

https://www.bbc.com/news/magazine-12306318

https://en.wikipedia.org/wiki/Space_Shuttle_Challenger_disaster