Vodouch stříbřitý: jediný pavouk, který tráví většinu života pod vodou. Žije i u nás

Většina pavouků se vodě spíš vyhýbá. Někteří dokážou běhat po její hladině, jiní se na chvíli potopí, když jim hrozí nebezpečí. Vodouch stříbřitý to ale vzal úplně jinak. Pod vodou tráví téměř celý život, loví tam, odpočívá, a dokonce vychovává mláďata. Přitom dýchá vzduch stejně jako jeho suchozemští příbuzní. Jak to dělá? Vybudoval si něco, co připomíná malý potápěčský zvon. A funguje to překvapivě dobře.

Když se řekne pavouk, většinou si člověk představí pavučinu někde v koutě, mezi větvemi nebo třeba pod střechou. Jen málokoho by napadlo hledat nějakého na dně rybníka. Jenže právě tam může žít vodouch stříbřitý (Argyroneta aquatica), jeden z nejpodivnějších evropských pavouků.

A vlastně nejen evropských. Jeho areál zasahuje přes značnou část mírného pásu Eurasie až do Asie. Najdeme ho i u nás, přestože většina lidí o jeho existenci vůbec neví. Není divu. Žije skrytě, obvykle mezi vodními rostlinami, a člověk, který se jde vykoupat nebo jen pozoruje hladinu rybníka, si ho nejspíš ani nevšimne.

Na první pohled nejde o žádného obra. Samice měří přibližně 8 až 15 milimetrů, samci mohou být i o něco větší. A to je mezi pavouky docela zajímavá výjimka, protože u mnoha druhů bývají výrazně větší právě samice.

Vodouch má hnědavé až šedavé tělo, poměrně dlouhé nohy a nijak zvlášť nápadné zbarvení. Dokud ovšem nevleze pod vodu. V tu chvíli se promění. Jeho tělo najednou vypadá, jako by bylo potažené stříbrem. Nejde o skutečnou změnu barvy. Mezi jemnými chloupky na těle se zachytí tenká vrstva vzduchu, která pod hladinou odráží světlo. Právě díky ní dostal vodouch své české jméno. A tenhle vzduch není jen na ozdobu. Pavouk ho potřebuje k životu.

Vodouch je skutečně pavouk, nikoliv nějaký vodní hmyz. Nemá žábry, kterými by získával kyslík přímo z vody. Dýchá pomocí dýchacích orgánů, které potřebují vzduch. Jenže když se rozhodnete žít pod hladinou, je to docela problém. Vodouch si s ním poradil neobvyklým způsobem.

Mezi stonky vodních rostlin utká jemnou hedvábnou konstrukci. Není to klasická pavučina na chytání hmyzu. Spíš jakási stříška nebo obrácený vak, pod kterým se může udržet vzduch.

Potom začne pavouk podnikat výpravy k hladině. Vynoří zadní část těla, zachytí na ní vzduchovou bublinu a odnese ji dolů. Tam ji vypustí pod připravenou pavučinu. A znovu. A znovu. Postupně vznikne vzduchová komůrka, která může být velká zhruba jako lískový oříšek, někdy i větší. Pavouk do ní vleze a najednou je v suchém vzdušném prostoru, přestože kolem něj zůstává voda.

Je to trochu podobné potápěčskému zvonu, jaký lidé kdysi používali při práci pod hladinou. Jen s tím rozdílem, že vodouch nepotřebuje žádné kovové zařízení ani člověka, který by mu přiváděl vzduch. Stačí mu pavučina a několik cest k hladině. Tím ale zvláštnosti jeho podvodního bydlení zdaleka nekončí.

Dříve se mělo za to, že vodouch musí ke hladině pro nový vzduch poměrně často. Jenže v roce 2011 se na jeho podvodní obydlí podrobněji podívali dva vědci, Roger Seymour a Stefan Hetz, a zjistili, že to s tím dýcháním není tak jednoduché.

Pomocí malých senzorů měřili množství kyslíku uvnitř vzduchového zvonu. Zajímalo je hlavně to, jak rychle ho pavouk spotřebovává a za jak dlouho bude muset vyrazit pro další zásobu.

Ukázalo se ale, že kyslík do zvonu přichází i z okolní vody. Je v ní totiž rozpuštěný, a jakmile ho uvnitř bubliny začne ubývat, část se ho z vody dostává dovnitř. Pavouk tak nemusí spoléhat jen na vzduch, který si sám nanosil od hladiny.

Vědci dokonce zjistili, že takhle může vydržet déle než 24 hodin, aniž by musel zásoby doplňovat. A možná by člověk čekal, že takový pavouk bude muset každou chvíli vyplavat nahoru, aby se vůbec neudusil.

Celé to připomíná fungování žaber, i když vodouch samozřejmě žádné nemá. Odborně se tomu říká fyzikální žábry. Jenže úplně bez vynořování to stejně nejde. Ze zvonu postupně uniká dusík, bublina se zmenšuje a pavouk nakonec musí přinést další vzduch. Nejde tedy o žádný nevyčerpatelný zdroj kyslíku, ale i tak je docela pozoruhodné, že obyčejná pavučina naplněná vzduchem dokáže něco takového.

Má to ovšem jeden háček. Zatímco kyslík se do zvonu dostává z okolní vody, dusík z něj postupně uniká. Bublina se proto časem zmenšuje a pavouk ji nakonec musí doplnit. Nejde tedy o dokonale soběstačný systém. Přesto je to pozoruhodné. Vodouch si vlastně vytvořil prostředí, které mu umožňuje využívat kyslík z vody, aniž by se musel vzdát svého původního způsobu dýchání.

Podvodní zvon neslouží jen k odpočinku. Vodouch v něm také přijímá potravu a samice tam později pečuje o vajíčka. A co vlastně jí? Především drobné vodní bezobratlé. Larvy hmyzu, malé korýše a další živočichy, kteří se pohybují mezi rostlinami. Na rozdíl od ryb nepotřebuje kořist polykat celou. Stejně jako ostatní pavouci používá jed a trávicí šťávy, které pomáhají rozložit její tkáně.

Zajímavé je, že samci a samice mají trochu odlišný způsob života. Samice bývají usedlejší. Často čekají poblíž svého zvonu a reagují na pohyby kořisti v okolí. Někdy mají přední nohy vysunuté ven a zachytávají jimi vibrace, které se přenášejí vodou a pavučinovými vlákny. Samci jsou naproti tomu mnohem aktivnější. Častěji se pohybují mezi rostlinami, hledají potravu a samozřejmě také samice.

Pohyb pod vodou ovšem není pro pavouka úplně jednoduchý. Vzduch zachycený na těle ho nadnáší, takže musí překonávat vztlak. Pomáhá si nohama a přidržuje se rostlin nebo vlastních vláken.

Když vodouch uloví kořist, může ji odnést do svého zvonu. Tam ji v relativním klidu zpracuje a pozře.

U většiny pavouků je samice větší než samec. A někdy opravdu výrazně. Sameček je proti ní takový drobeček, kterého by člověk snadno přehlédl. Jenže u vodoucha je to jinak. Tady bývá větší samec.

Vědce samozřejmě zajímalo proč. V roce 2005 dokonce vyšla studie, která se zabývala tím, jak si vodouši vybírají partnery a jestli velikost při jejich rozmnožování nějak rozhoduje. A ukázalo se, že samice mají raději větší samce.

Jenže proč jsou samci vůbec větší? Jedno z možných vysvětlení souvisí s tím, že se musí pod vodou poměrně hodně pohybovat. Zatímco samice tráví značnou část času ve svém úkrytu nebo někde poblíž, samec se vydává hledat partnerku. A ta může být docela daleko. Musí se prodírat mezi rostlinami, plavat a občas se taky zastavit u hladiny. Delší nohy a větší tělo se mu při tom mohou hodit.

Jestli je to ale skutečně hlavní důvod, proč jsou samci větší, se s jistotou říct nedá.

Samotné páření probíhá ve vzduchovém zvonu. Samec tedy musí najít samici a dostat se k ní domů, což nemusí být zrovna příjemná návštěva. Pořád jde o dravé pavouky a samice nemusí být každému nápadníkovi nakloněná. Někdy takové setkání nemusí dopadnout dobře.

Po páření samice vytvoří kokon, do kterého naklade vajíčka. Bývá jich několik desítek, někdy se uvádí až kolem stovky. Kokon pak zůstává v jejím podvodním úkrytu.

Mláďata se tedy narodí pod vodou. Což je samo o sobě docela zvláštní, když si uvědomíme, že jde o pavouky, kteří potřebují k dýchání vzduch. Zpočátku se proto drží v matčině zvonu. Ven se vydávají až později, když už mají na těle dost jemných chloupků, mezi kterými dokážou vzduch zachytit.

Pak už si musí poradit sama. Najít vhodné místo, dostat se k hladině, přinést první bubliny a postavit si vlastní zvon. Vlastně totéž, co před nimi dělaly celé generace vodouchů.

Jejich první samostatné kroky tak vlastně začínají stejně jako život dospělých vodouchů. Musí se naučit hospodařit se vzduchem.

V našich podmínkách přichází další problém. Rybníky a tůně v zimě zamrzají, voda se ochlazuje a život pod hladinou se zpomaluje. Vodouch ovšem nemusí každý podzim opustit vodu a hledat si úkryt na souši. Dokáže přezimovat pod hladinou.

Sestupuje do hlubších částí vodního prostředí, kde bývají teploty stabilnější. Může si vytvořit pevnější vzduchový úkryt, ve kterém přečká chladné období. Při nízkých teplotách se jeho metabolismus zpomaluje, a tím klesá i spotřeba kyslíku.

Popsány byly dokonce případy, kdy vodouši využívali prázdné ulity vodních plžů. Vystlali je hedvábím, naplnili vzduchem a ukryli se uvnitř.

Prázdná šnečí ulita jako zimní byt pro pavouka. To už zní skoro jako něco z dětské knížky, ale podobné chování bylo skutečně pozorováno. Samozřejmě záleží na podmínkách. Malá mělká tůň, která promrzne až ke dnu, představuje úplně jiné prostředí než hlubší rybník. Důležité je také množství kyslíku ve vodě a dostatek vhodných úkrytů.

Vodouch je jedovatý pavouk. To samo o sobě není nic zvláštního, protože jed používá k lovu většina pavouků. Otázkou je, co by se stalo, kdyby kousl člověka.

Vodouch člověka kousnout dokáže. A podle některých starších popisů to může být docela bolestivá zkušenost. Občas se dokonce uvádějí dost nepříjemné následky. Spolehlivě zdokumentovaných případů ale není mnoho a některá tvrzení se v literatuře opakují už dlouhé roky, aniž by bylo úplně jasné, z čeho původně vycházela.

Každopádně není důvod se vodoucha nějak zvlášť obávat. Na člověka neútočí a většinu života tráví schovaný mezi vodními rostlinami. Kousnout by mohl třeba ve chvíli, kdyby ho někdo chytil do ruky a on se snažil bránit. Ale kolik lidí vůbec někdy drželo živého vodoucha? Většina z nás ho nejspíš ani neviděla.

Přitom žije i v České republice. Najít ho můžeme hlavně v zarostlých rybnících, tůních nebo slepých ramenech řek. Vyhovuje mu klidnější voda, kde má dost rostlin a může si mezi nimi postavit svůj vzduchový zvon. Bez nich by to měl podstatně složitější. Neměl by pořádně kam upevnit pavučinu a přišel by také o místa, kde se ukrývá a hledá potravu.

Jenže právě taková místa z naší krajiny často mizí. Některé tůně se zasypou, jiné postupně vyschnou. Jinde se vyčistí břehy, odstraní vodní rostliny nebo se voda znečistí natolik, že se tamní podmínky úplně změní. Neznamená to samozřejmě, že každé vyčištění rybníka musí vodouchům uškodit, ale když zmizí většina porostu, který potřebují, mají problém.

A nejspíš si toho nikdo ani nevšimne. Když z rybníka zmizí labutě nebo žáby, lidé to obvykle zaznamenají. Ale malý pavouk, který žije někde pod hladinou? O tom většina návštěvníků ani neví.

Což je vlastně škoda. Máme u nás pavouka, který si pod vodou staví vlastní vzduchové obydlí, dokáže v něm dýchat, lovit i vychovávat mláďata. A přitom kolem něj můžeme chodit celé roky, aniž bychom tušili, že tam vůbec je.

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/jediny-podvodni-pavouk-sveta-osminohy-potapec-vodouch-stribrity

http://www.naturabohemica.cz/argyroneta-aquatica/

https://animaldiversity.org/accounts/Argyroneta_aquatica/

https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/insects-invertebrates/underwater-spider

https://journals.biologists.com/jeb/article/214/13/2175/10328/The-diving-bell-and-the-spider-the-physical-gill