Článek
Království za vodu…. No, tak teď už radši za sucho
Asi takhle nějak si přišly luční kytičky, když jsem je zalévala s nadšením, že vyrostou a budou dělat krásu na balkoně. Představila jsem si ty horské kytičky, jak mi budou zdobit parapet a že ještě celé své rodince ukážu, že ve mně přece jen dřímá zahradnický duch, který něco umí. No, on dřímá, ale bohužel doživotně, nikdy ho neproberu. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit ten mumraj, který nastal několik měsíců po vysazení kytiček do květináče. U nás v rodině má každý nějaký ten sklon k umění – všichni něco sází, okopávají, zdobí si nějakým způsob svůj opečovávaný kousek zeleně, vždycky jim z toho něco vyraší. Všem se daří při pěstování, ať už jde o zeleninu, lesní plody, ovoce, nebo okrasné květiny. No… všem mimo mě. Hned vám vysvětlím, proč ten nahoře se rozhodl udělat výjimku při přemýšlení, které vlohy do mých genetických dispozicí dá. Zahradnictví to určitě nebylo.
Ale abych to vůbec vysvětlila – svůj pud sebezáchovy jsem ztratila již v létě, kdy jsem se rozhodla nasypat několik semínek do tří květináčů a těšit se z toho, jak na ně za chvíli bude svítit sluníčko a rozzáří mi pokojík s balkonem. V té době už jsem rovnou mohla začít kytičkám stavět náhrobky s nápisem ,,Zde leží květina, která měla rozkvést. Bohužel se setkala s mou péčí.“ No ano, ono, když si objednáte přes internet takové ty různé květinové bomby, obsahující nejrůznější horské květinky, nebo pytlík s různými semínky, nadšeně nasypete hlínu do květináče, na to semínka, na to hrst hlíny a nadšeně čekáte, kdy to vyroste, tak to je začátek hororu. Ono by si taky totiž někdo musel přečíst informační štítek na zadní straně pytlíku, že daná kytička si chvíli poleží pod tím nánosem hlíny a bude jí trvat tak dva měsíce, než vystrčí šlahouny. Ovšem, to by to taky ten chytrolín jako já nesměl dát do hlíny na začátku července.. Tudíž zaléváte jak idioti, říkáte si, kde už je sakra ten stonek, divíte se, že to roste tak pomalu, a pak si teprve řeknete, že je někde problém, a začnete zjišťovat, kde se v Matrixu stala chyba. A tenhle zázračný štítek vám nemilosrdně sdělí, že jste naprostí idioti, protože kytička vám pravděpodobně pokvete až v září – říjnu, takže si to poroste do pořádně zimy, zatímco vy jste ji milosrdně prorokovali saunu a nadstandardní teploty. No, co dodat. Říkáte si, že nějakou dobu to kytička vydrží, a pak sama odejde, tu zimu nedá. Dáte je na parapet, aby původní záměr byl zachován. Přece jen ještě v září nějaké to sluníčko je, takže nadšeně zaléváte každý den (já nevěděla, že bych tím ty kytičky, co ještě nevyšly, mohla i přelít) a těšíte se, kdy to konečně uvidíte lézt na povrch.
A je to tu. První zelené stonky si prorazily se vší slávou cestu na povrch a já mám chuť skoro vyhlásit státní svátek, který bych asi ovšem dodržovala jen já. Ono se fakt něčemu v mé péči podařilo přežít prvních několik klíčových týdnů. Jako Sybila tomu věštím krátkou životnost, kor v podzimních měsících. To ovšem netuším, že těm kytičkám je úplně jedno, jaký jsem amatér. Když už se musely prodrat ven, tak se mě rozhodnou proškolit v botanickém vědění. Tudíž jednou vypadají, že každou chvíli odpadnou, protože jsou nažloutlé až hnědé, těsně nad hrobem. Za pár dní jsou ale zase zelenější, takže nechápu, co si mám myslet. AI mi sděluje, že jednou je potřeba dolít, podruhé že se mi podařilo je utopit, takže nemám očekávat žádné zmrtvýchvstání, a na potřetí už mi pomalu radí, abych na nic nesahala, že kytičky už tak dost trpěly.
Kytička se zežloutlými a uschlými listy
Nemysli si… já to nevzdám
Ještě několik dní je nechám na balkoně, přesvědčená, že jsou nejspíš utopené, takže za několik dní je po nich. Když se snažím zjistit, co přesně jsem si vlastně vysadila, protože některé kytičky jsou pro mě velkou neznámou, AI sdělí, že tyto kytičky jsou jednoletky, takže pro mě smůla, zcela jistě z nich nic nevyroste. Vzhledem k tomu, že už i sluníčko se pomalu uchylovalo k tomu, že nebude tak zářit a bude spíše mrznout, tak s posledním záchvěvem lidskosti tu bažinatou zelenohnědou vybředlou cosi hmotu dám do místnosti, ať má aspoň trochu tepelného komfortu, než se vydá na poslední cestu do nebeského kompostu. Pokládám je na skříň, poděkuju jim, že se snažily se mnou vydržet co nejdéle a slibuji si, že už nikdy nebudu tak bláhová, abych si pořizovala kytičky. Opravdu se jich nemíním ptát, jestli chtějí jít ke mně domů na ,,poslední cestu“, když někde jinde můžou zažít jízdu života.
Po asi třech dnech, kdy jsem kytičky odepsala a řekla si, že prostě nejspíš zvadnou a já je pak vyhodím, ať se netrápíme ani jedna, se jdu na zbývající zelené zbytky podívat. Nejdříve si myslím, že mě šálí zrak a ty dioptrie potřebují nutně vyměnit, mám zřejmě halucinace. Když se podívám ještě jednou, pochopím, že ty kytičky se zřejmě rozhodly vyhlásit mi válku a když už jsem si je pořídila, tak prý ať se starám, že zadarmo mi to nedají. Koukám jak tele na nový vrata, protože odmítám věřit tomu, že na vrcholku stonku něco opravdu vyklíčilo. Ta kytička se opravdu drží zuby nehty…. No, spíš stonky a listy, zuby a nehty by byly trefné spíš na masožravku a u té děkuji tomu nahoře, že jsem se rozhodla nepořídit si ji, protože to bych asi nepřežila.
Ostálka sličná
Dívám se tak na tu fialkovou krásku a říkám si, že jí to za to stálo vůbec dát světu vědět, že je tady. Že se rozhodla zúčastnit se ,,hry o přežití“, akorát to tady nebude o zbraních a krvi, ale o sklenkách vody a mokré hlíně. A dost možná nějakému tomu bahníčku. Zatím si to nedala rozmluvit, takže ji po pár kapkách zalévám a říkám si, kdo z koho. Jo, vzbuzuje ve mně výčitky svědomí a zcela určitě si po ní už žádný pytlíček se semínky nepořídím, protože ty luční kytičky si to nezaslouží. Po mojí ,,péči“ bych to u téhle krásky viděla dost možná na invalidní důchod s dost možnými vážnými mentálními následky z nedostatku kyslíku. Protože jen mentálně retardovaná kytička by se snažila moji ,,péči“ přežít.
Ovšem další den jsem překvapená, když zjistím, že těch mentálně retardovaných asi bude víc. Sebe už nepočítám, ale objevily se další účastnice ,,Sole survivor“. Jinak si nedokážu vysvětlit, že k té fialové princezně se přidaly další bílé květy, které naznačují, že tam taky bude něco místo zeleného zakončení stonku, který už to měl dávno zabalit. Vůbec nemám zdání, jestli to fakt ty kytičky zvládnou ten jeden rok, ale říkám na rovinu, že i kdyby ne, už teď drží doživotní rekord.. i když to jim asi moc nepomůže… A já si můžu gratulovat, že nezdechly do prvních několika týdnů. Příště už zásadně jen řezané kytičky.
Květy portuláku
Tímto bych ráda poděkovala přes Google Lens dohledané ostálce sličné, o které ani nevím, že něco takového existuje, za její neskonalou výdrž, a poté taky portulákovi, který zřejmě ukázal své květy a kdoví, jaká ho čeká budoucnost, už mu zbývá jen asi 7 měsíců, jestli to dřív nevzdá. Tyto rostliny dokázaly něco, co se hned tak nějaké rostlině nepodaří, a to vydržet víc jak několik týdnů naživu s mým zaléváním.
Autor následujícího videa mi jistě odpustí, ale vzhledem k tomu, že uvedenou píseň zřejmě zná spousta čtenářů a vědí, o čem se s v ní zpívá, si myslím, že k tomuto textu je úryvek víc jak dělaný. A ta slunečnice to vystihuje víc než dost 😊
Zdroje:
Osobní zkušenost autorky
