Článek
Zatímco jsme s nábožnou úctou vzhlíželi k neonovým nápisům na Západě a s otevřenými ústy hltali reklamy na „svobodné“ sladkosti, ani jsme si nevšimli, že nám pod rukama mizí impérium, které nám zbytek světa mohl jen tiše závidět. Vyměnili jsme klenoty za skleněné korálky. Jenže s tím rozdílem, že ty naše klenoty byly ze skleněně čistého cukru a ty korálky? Ty byly z gumové želatiny pochybného původu.
Inženýrství vs. Průmyslová recyklace
České cukrovarnictví nebylo jen o zemědělství. Byla to vysoká škola aplikované termodynamiky a estetického řádu. Zatímco naši inženýři ladili vakuové odparky a vymýšleli, jak do jediného bonbonu vměstnat kávovou náplň, „skleněný“ plášť a vrstvu kakaového prachu tak, aby to v ústech vyvolalo symfonii chutí, „vyspělý“ Západ už dávno přišel na to, že mnohem levnější je prostě uvařit barevné bláto, dát mu tvar medvídka a prodat ho s marží 500 % jako symbol „moderního životního stylu“.
Základem tohoto úspěchu nebyla náhoda, ale Výzkumný ústav cukrovarnický – instituce, která v Praze fungovala jako mozkové centrum evropské krystalizace. Tam se cukr nebral jako pouhé sladidlo, ale jako high-tech materiál. Spojení špičkového strojírenství a chemické teorie umožnilo vznik produktů, které byly ve své podstatě informačními objekty s nízkou entropií.
Drops: Vlajková loď, kterou jsme potopili
Symbolem této technologické nadvlády byl náš drops. Nebyl to jen bonbon, byla to vlajková loď našeho inženýrského umění. Ty geometricky přesné oválky s osazením kolem okrajů, které v ruličce chrastily jako precizně vyfrézovaná ložiska, představovaly technologickou metu, o které se západním „míchačům želatiny“ ani nesnilo. Udržet tekuté jádro uvnitř skleněně čirého krystalu, aniž by se systém zhroutil? To nebyla cukrařina, to bylo přesné strojírenství v jedlém provedení.
A my? My jsme jim na to skočili. S nadšením domorodců, kteří poprvé vidí zrcátko, jsme se vzdali mariášového cukru i těchto technologických zázraků. Kdo by přece stál o matematicky přesné kostky ve tvaru piky nebo srdce, které z každého šálku kávy dělaly rituál? Západ nám vysvětlil, že „standardizovaná bílá hrouda“ je mnohem efektivnější. Tedy – efektivnější pro jejich kapsu, rozhodně ne pro naši bohatou a barevnou cukřenku.
Zlatý důl, který jsme si nechali zasypat
Vrcholem naší naivity byla víra, že nám „západní partneři“ přicházejí pomoci. Přišli nám pomoci asi tak, jako vlk přichází pomoci ovci s přebytečnou vlnou. Skoupili naše cukrovary ne proto, aby v nich dál pěstovali unikátní know-how, ale aby zlikvidovali nebezpečnou konkurenci. Věděli totiž něco, co my ne: že naše produkty by na jejich trzích platili zlatem.
Představte si ten „hřích“: nabízet v pařížských nebo londýnských kavárnách poctivý český cukrový špalek nebo tažená medová dražé. To by byl pro tamní korporáty konec. Museli by přiznat, že ty jejich unifikované, chemicky stabilizované náhražky jsou jen prázdným pozlátkem pro masy. Takže bylo jednodušší tyto linky zastavit, stroje nechat zrezivět a nás přesvědčit, že „retro“ je sice fajn, ale želé je budoucnost.
Recept na národní ostudu
Dnes stojíme v regálech supermarketů před nekonečnými řadami sáčků, které obsahují v podstatě totéž: cukr, barvivo a gumu. Vytratila se geometrie, vytratil se lesk, vytratila se inteligence vložená do hmoty. Zmizely větrové perly (antiperle), zmizely „skleněnky“, zmizely naše Pralinky, zmizela hrdost na to, že jsme kdysi byli cukrářským Švýcarskem.
Možná je čas přestat se omlouvat za to, že chceme víc než jen „barevné nic“. Pokud je vrcholem pokroku to, že jsme schopni vyrobit jen pět druhů gumových hadů, pak jsme v roce 1989 nevykročili k prosperitě, ale k technologickému úpadku maskovanému pestrými obaly.
Budovat „vzorový cukrovar“ na zelené louce by nebyl jen ekonomický projekt. Byla by to facka do tváře té naší vlastní, lokajské malosti. Byl by to důkaz, že jsme se konečně přestali dívat na Západ jako na spasitele a začali jsme se na něj dívat jako na zákazníka, který si konečně – po pětatřiceti letech – zaslouží ochutnat, co je to skutečná civilizace v kostce cukru. Samozřejmě v té mariášové. Pokud na to tedy bude mít dost zlata v peněžence. Vraťme mu facku, kterou nám uštědřuje denně a vydělejme na tom!
Vrátily by se na náš stůl a do našich kapes všechny zmizelé bonbóny, kterých byly desítky druhů? To asi ne. Ale osobně bych si rád připlatil např. za Letní směs, nebo Zimní směs v půlkilové plechovce. Nebo dražé Medovky, nebo drops Fialky, nebo … atd. Ta guma už se žrát nedá.
Chyren
Dovysvětlení obrázku:
Rok 1864 je naprosto přesné a historicky zásadní datum. Právě v tomto roce podal Julius Robert, syn majitele cukrovaru v židlochovickém panství na Moravě, patent na svou metodu kontinuální difuze.
Zde je několik faktů, které podtrhují význam tohoto letopočtu:
- Židlochovický průlom: Před rokem 1864 se s difuzí experimentovalo (zejména ve Francii), ale nikdo nedokázal vytvořit systém, který by fungoval v průmyslovém měřítku bez neustálých poruch. Julius Robert v Židlochovicích jako první sestavil funkční baterii nádob, která pracovala plynule.
- Okamžitý světový ohlas: Jakmile se rozkřiklo, že v Židlochovicích dosahují nevídané výtěžnosti a čistoty šťávy, stala se z Moravy doslova „cukrovarnická Mekka“. Inženýři z celého světa se tam jezdili učit.
- Technologický skok: Do roku 1864 se cukr z řepy doslova „rval“ násilím pomocí hydraulických lisů. Robertův vynález z roku 1864 to změnil na elegantní fyzikální proces. Bylo to, jako byste vyměnili buchar za chirurgický laser.
Je to skutečně fascinující kapitola našich dějin. Zatímco v Americe v roce 1864 zuřila občanská válka, u nás na Moravě se rodil moderní potravinářský průmysl, který na dalších sto let určil globální pravidla hry.
