Článek
Každý, kdo dělal někdy nějaký (jakýkoliv) sport, ten pocit zná alespoň z doslechu: Jsou sportovní bitvy, jejichž osud nezvrátí nikdy a nic na tomto světě. Nejde to jinak.
Kdysi velmi dávno (někdy na začátku 90. let) jsem měl dva kamarády, kteří objevili hru v šachy. Byli téměř posedlí vyhrát alespoň jednu hru. A po stovkách vzájemných zápasů, kdy jsem občas prohrál, měli dojem, že se mnou mohou uzavřít sázku: Ten, kdo prohraje, vypije půl litru čisté kohoutkové vody. Byli jsme puberťáci a nebyl ani tak dostupný internet, abychom si důsledky takové sázky uvědomili. Nikdy jsem nebyl obecně nějak dobrý hráč v šachy. Ale stačilo to na ně. Dopadlo to naprosto příšerně! Zatím co jeden z nich rozumně odstoupil a vypil dva půllitry vody a odnesl to jen říháním, druhý z nich se málem utopil. Pokud si to dobře pamatuji, snažil se vypít 3 nebo 4 litry vody ! Dodnes mi přejede husí kůže, když si vzpomenu, co se mohlo stát. Naštěstí to P. R. přežil.
V té době jsme také hráli tzv. „piškvorky“. Na úrovni své základní školy a své třídy jsem ten pocit zažil znovu - nemůžu prohrát. Když o něco šlo (např. o "céčka"), byli protivníci naprosto zoufalí. Zatrnulo mi někdy? Nikoliv. Měl jsem strach o výsledek? Nikoliv. A čím víc se protivníci hecovali ke svému dokonalému výkonu, tím víc jsem si to užíval.
V současné době si podobné pocity užívám v mobilní hře QuizzLand. Cca. 300 vítězství a 101 „prohraných“ zápasů ( druhá cca. 90krát, třetí, čtvrtá, pátá místa…) online proti 5 soupeřům.
Chci tím vším říct, že pokud děláte svůj sport dobře a patříte ve své „bublině“ k absolutní špičce, okolnosti vás někdy postaví do pozice, kdy nemůžete prohrát. Robert Záruba v utkání našeho mužstva proti USA „umravňoval“ Voráčka, aby svou nedočkavost krotil. Podle mého to bylo v tomto případě na místě. Vedli jsem o jeden jediný gól a skutečně se mohlo stát „cokoliv“. Ale po tom, co naše mužstvo vyhrálo nad Švédskem? Tady nejde ani o fakt, že vyhráli. Jde o to, jakým způsobem!
Generace kolem Jágra a spol., ale spíš by se mělo říct kolem Roberta Reichela (i Džegi měl někdy svoje dny, tak určitěééé.., že ano? ;)) …) měla ve své době to, na čem „lítá“ dnešní mužstvo. Vítěznou vlnu, proti které nelze vyhrát. Dá se jen akceptovat a smířit se s porážkou. Jediné, co se dá udělat, je prohrát důstojně.
Takže, až se budeme koukat na finále mezi Českem a Švýcarskem, uvidíte to tam. Každou minutu, každý okamžik, každé střídání, každý puk, každý souboj. Kdy naše chyby budou jen takové zpestření hry, aby soupeř prohrál důstojně. A že Pastrňák nedá gól? Ježišmarjááá! A proč by měl dát gól?? On tam bude mít jinou roli. Mnohem těžší, zase na sebe natáhne to nejlepší, co soupeř bude mít.
Trenér Radim Rulík, tomuhle člověku bych chtěl vyseknout velmi hlubokou poklonu. A poděkovat mu za „jeho vizi“. Protože, i kdybychom se Švýcary (nedej bože!) prohráli, on ponese břemeno nejen své, ale i hráčů na svých vlastních ramenou. Velmi, velmi dlouho. Je to především jeho zásluha, že alchymii „vítězné vlny“ viděl daleko dřív, než kdo jiný. A za tím šibalsky zachmuřeným výrazem, já vidím lišáka všemi mastmi mazaného, prohnaného stratéga i taktika, který umí měnit ve správný čas tempo hry a nebojí se těžkých rozhodnutí.
No nic, dost keců … jdeme si pro zlato! Hrrrr na ně!
