Článek
Dnešní den se opět povedl. Krásné Babí léto jako včera. Je 8.9.2025. Tak celý den nějak běžel. Něco se povedlo, něco ne. Celý den jsem myslela na to, že jsem večer slíbila dceři vyvenčit její pejsky. Bylo šest, přišla jsem domů. A už jsem vzala klíče od jejího bytu, odemkla a všechny tři psí holky se po mně radostně vrhly. Dala jsem jim obojky a už jsme šly. Za chvíli jsme se vrátily. Sáhla jsem do kapsy a klíče nikde. Ta panika. Ani klíče od mého bytu, ani od jejich bytu. Dcera tři sta kilometrů daleko se svými klíči. A náhle mi ještě došlo, že jsem ve svém bytě dala vařit brambory. Obešla mě hrůza. Teď vyhoří celý barák. A už mi nic dalšího nenapadlo. Sedla jsem si na schod a psi začali kňučet. Zvířecí empatie. To mě vzpamatovalo. A začala jsem blahořečit našemu správci, že napsal k výtahu výzvu. „Používat jen s mobilem“. Nejdřív nás hrozně naštval, že je výtah pravděpodobně nepořádně opravený. A tak za dvacet minut přijel zámečník a zjistil zabouchnuté klíče. Tak za tři tisíce udělal nějaké kouzlo a během půl minuty otevřel. A odjel. A moje druhé klíče ležely na botníku. Vtrhla jsem do svého bytu. Byl to smrad spáleniny. Zčernalé brambory. Spálený hrnec. Tak to byl poslední moment před ohněm. Nikdy už nenechám nic zapnuté, když půjdu z bytu. A teď mi došlo, že jsem nezamkla dceřin byt. Tak šup. Jenže byt nešel zvenku zavřít. A tak jsem zjistila, že jsem nezkontrolovala zámečníkovu práci. Přijet znovu už odmítl. Zkraťme to. Přijel jiný. Za šest tisíc vyměnil nový zámek. A super, šlo zamknout. A co je na tom optimistické? Nevyhořely jsme. Byla jsem šťastná.
