Článek
Bum. Úleva od dlouhéééého snažení umělého oplodnění, nezdarů, nervů. Přemítání, jestli už nejsem na tyhle „akcičky“ přeci jenom stará a chci podstupovat ty chemické koktejly v podobě každodenních injekcí, kontrol, sledování. Je konec. KONEC. KONEC. KONEC.
Jak to řeknu manžílkovi? Chodím okolo kliniky, chodím, přemítám a volám. Mamce. „Mami, nevyšlo to.“ A pláču. Ani nevím, kde se ty slzy vzaly a proč. Sebelítostí, úlevou, že znám konečně pravdu? Nevím, nevnímám. Nevnímám lidi kolem sebe, chodník pod sebou, ani prostor, čas. Jen tak stojím, držím v ruce telefon. Z dálky slyším mámy hlas, který se mě snaží dostat zpět na zem z říše vzduchoprázdna. „Jo, jsem tady. Jo, jsem v pohodě. Jo, já se zastavím…zítra.“ Píši SMS. Mé lásce, mému mužíčkovi: „Je to v háji. Nevyšlo to.“ Smajlík, co se mračí a pláče.
Říkala jsem si, že nebudu plakat. Pláču. Pláču celou cestu domů (ještě že jsem ve vlastním autě, kde mě nikdo nevidí). Stydím se za své emoce, které nemůžu ovládnout. Vždy jsem své emoce ovládala. Teď ovládly ony mne. Jsem bezmocná, zraněná. A čekám na své krásné zahradě, sedím na žulové zídce, kterou jsme si sami vlastnoručně postavili a kterou mám jako svůj „dobíječ“. Konipas a rehek se předhánějí, kdo z nich bude hlasitější.
Čekám. Slyším známý zvuk. Láska je tady. Sedíme spolu na zahradě, ruku v ruce. Manžel působí klidně, konejšivě. „Víš, všechno má svůj důvod. Jsou i jiné cesty. Můžeme si dítě adoptovat.“ Na tuhle větu nikdy nezapomenu. Cvak. Najednou se otevřel třetí prostor a já v tu chvíli věděla, že mám toho nejmoudřejšího a nejskvělejšího muže pod sluncem. Toho prince z pohádky, který mě na rukou nosí a podrží, když potřebuji, je mi oporou. Prostě to klišé, které člověk čte v románech červené knihovny. Udal nám směr, kam se vydat a já mu za to budu navždy vděčná.
