Článek
Vítejte ve světě moderní ekologie, kde se svědomí prodává v akci a planeta se zachraňuje především pomocí excelových tabulek.
1. Papírová brčka jako symbol odporu
Nic nevyjadřuje naši oddanost přírodě víc než papírové brčko, které se vám v puse rozmočí dřív, než dopijete třetinku coly. Je to rituální oběť. My, plebejci, se dusíme rozmočenou celulózou, zatímco ti nahoře, co tyhle pravidla vymýšlejí, parkují své soukromé tryskáče na konferencích o klimatu.
Cui bono? Výrobci plastů to nejsou, ale výrobci „ekologických alternativ“ (které jsou často paradoxně náročnější na výrobu) si mnou ruce. A hlavně korporace, které díky tomu můžou v roční zprávě napsat, že snížily plastovou stopu o 0,001 %, zatímco v tichosti vypouštějí chemikálie do řek v jihovýchodní Asii.
2. Odpustky pro 21. století: Uhlíkové kredity
Středověk byl skvělej v jedné věci – v odpustcích. Zabil jsi souseda? Zaplať církvi a jdeš do nebe. Dneska to máme úplně stejně, jen se tomu říká „carbon offsets“. Velká firma vypouští tuny CO2, ale pak zaplatí nějaké neziskovce, aby někde v Africe zasadila stromy (které tam pak nikdo nezalévá a po roce uschnou).
Tadá! Firma je „uhlíkově neutrální“. Je to geniální systém. Planeta sice pořád krvácí, ale papírově je všechno v naprostém pořádku. Kdo z toho těží? Banky a certifikační agentury, které si za každé razítko „Green Certified“ berou tučné provize. Peníze se točí, vzduch zůstává stejný.
3. ESG – Nové desatero pro investory
Pokud se nepohybujete ve světě financí, možná jste o ESG (Environmental, Social, and Governance) ještě neslyšeli. Je to v podstatě takový „sociální kredit“ pro firmy. Pokud chceš investice, musíš být hodný. Musíš mít správné procento všeho možného a tvářit se, že tvým hlavním cílem není zisk, ale světový mír.
Vtipné je, že do ESG fondů se často dostanou i firmy vyrábějící zbraně nebo těžařské giganty, pokud mají v kanceláři dostatek květináčů a diverzitní manuál pro zaměstnance. Je to estetická operace na mrtvole – vypadá to hezky v televizi, ale pod makeupem je pořád ta samá touha po nekonečném růstu na konečné planetě.
4. Minimalismus za pět tisíc
Pak tu máme tu lifestylovou stránku. Abychom byli ekologičtí, musíme si koupit nové, „udržitelné“ věci. Potřebujete lněné povlečení za pět litrů, sadu skleněných dóziček na rýži (aby to vypadalo dobře na Instagramu) a samozřejmě elektroauto, jehož baterie se těžila v podmínkách, o kterých raději v hlavních zprávách nemluví, aby se lidem nekazila chuť k večeři.
Pravdou je, že ten nejvíc ekologický člověk je ten, co nosí deset let staré džíny, nikam nelétá a nic si nekupuje. Jenže takový člověk je pro systém naprosto k ničemu. Ten totiž negeneruje HDP.
Závěr: Pravda schovaná pod mechem
Skutečná udržitelnost je totiž nepohodlná a nudná. Znamená to mít míň věcí, míň pohodlí a víc skromnosti. Jenže na tom se nedá postavit byznys model. Takže budeme dál hrát tuhle hru na „zelený pokrok“, tleskat si u reklam na recyklované tenisky a tvářit se, že ty logické díry v narativu jsou jenom optický klam.
Dokud se budeme ptát „co si mám koupit, abych zachránil svět?“, odpovědí bude vždycky jenom další produkt. A o to tu jde především.
