Článek
V debatě o válce na Ukrajině se často opakuje jednoduchý argument: Rusko má víc lidí, víc prostoru, víc techniky ve skladech a vyšší toleranci k vlastním ztrátám. Z toho pak plyne závěr, že může válku vést prakticky neomezeně dlouho a Ukrajinu dříve či později udolá. Jenže právě poslední vývoj ukazuje, že takhle mechanicky to nefunguje.
Ano, Rusko je stále schopné pokračovat ve válce. Současně ale roste množství signálů, že cena, kterou za to platí, se stále hůř mění v reálný vojenský efekt. To je klíčový bod. Ve válce není rozhodující jen to, kolik mužů a techniky jste ochotni spálit. Rozhodující je, co za tuto cenu skutečně získáte.
Právě tady se ruská pozice zhoršuje.
Reuters tento týden napsal, že Ukrajina čelí očekávané nové ruské ofenzivě, ale zároveň cituje analytiky, podle nichž lze v roce 2026 čekat spíše omezené taktické zisky než zásadní průlom. Ve stejné analýze Reuters popisuje, že Ukrajina zpomaluje ruský postup lepší taktikou a přesnějšími údery ve střední hloubce bojiště, zejména pomocí dronů.
To je zásadní změna. V dřívějších fázích války bylo Rusko schopné měnit obrovské ztráty alespoň za dílčí územní zisky. Cena byla absurdně vysoká, ale výsledek existoval. Dnes se stále častěji ukazuje jiný obraz: vysoké ztráty, pomalý postup, slabá konverze krvavých útoků do strategického výsledku. To není detail. To je přesně typ trendu, který v opotřebovací válce rozhoduje.
Západní publikum má navíc problém takové tempo ztrát vůbec mentálně uchopit. Když jsou stovky nebo tisíce obětí denně, čísla začnou působit abstraktně. Jenže abstraktní nejsou. Reuters v loňské analýze s odkazem na NATO a CSIS popsal mimořádně vysoké ruské měsíční ztráty a tempo, které dlouhodobě patří k nejvyšším od začátku invaze. To samo o sobě ještě neznamená blížící se kolaps. Znamená to ale, že Moskva musí stále agresivněji řešit otázku, jak tyto ztráty nahrazovat.
A právě zde se dostáváme k druhému důležitému bodu: problémem pro Kreml už není jen to, kolik lidí padne, ale jak obtížné je tyto lidi nahrazovat kvalitně. Čerstvě poslaný voják bez výcviku, bez sehranosti a bez odpovídající podpory není plnohodnotná náhrada za zkušený personál. Čím déle válka trvá, tím víc se armáda opírá o kvantitu na úkor kvality. To může fungovat určitou dobu. Nemusí to fungovat donekonečna.
Je fér dodat i nepohodlnou korekci proti příliš optimistickým interpretacím. Reuters v únoru 2025 s odkazem na IISS uvedl, že Rusko je zatím v udržování ztrát odolnější než Ukrajina, mimo jiné díky ekonomické odolnosti a velkým zásobám sovětské techniky. Jinými slovy, ruský systém se ještě nerozpadá a stále má z čeho brát. Ale stejný zdroj zároveň upozornil, že tato schopnost stojí mimo jiné na stále starších zásobách a drahé renovaci techniky ze skladů. To nevypadá jako model bez limitu. Vypadá to jako model, který si kupuje čas.
Ještě důležitější než samotné počty je ale změna charakteru boje. Ukrajina dnes nebrání jen samotnou linii kontaktu. Stále víc bojuje o prostor před ní, za ní i kolem ní. Logistika, přesuny, shromaždiště, komunikační uzly a vozidla v týlu se staly cíli stejně důležitými jako pěchota v první linii. Pokud protivník ztrácí lidi a techniku dřív, než se vůbec dostanou do rozhodující fáze útoku, klasická početní převaha ztrácí část své hodnoty.
Právě proto dává smysl mluvit o ukrajinské „technologické kompenzaci“. Ukrajina nemá luxus vítězit tím, že pošle na frontu víc těl. Musí nahrazovat nedostatek lidí přesností, koordinací, drony, adaptací a ničením ruského tempa. Reuters popisuje, že právě tato schopnost improvizace a inovace je jedním z důvodů, proč se Rusku nedaří proměnit tlak na frontě v rozhodující průlom.
Z toho plyne i odpověď na často opakovanou tezi, že Ukrajina je na tom s lidmi nutně beznadějně hůř. Situace je vážná, ale není tak jednoduchá. Reuters připomněl, že Ukrajina snížila mobilizační věk z 27 na 25 let a zároveň rozjela dobrovolnické kontrakty pro věkovou skupinu 18 až 24 let s vysokými finančními pobídkami. To znamená dvě věci. Zaprvé, Kyjev tlak na personál cítí. Zadruhé, stále ještě nesáhl k plošné povinné mobilizaci nejmladší dospělé skupiny, což by udělal, kdyby byl v úplně krajní personální nouzi.
To samozřejmě neznamená, že Ukrajina má lidí dost. Znamená to jen, že její problém je jiný než ruský. Rusko může mít na papíře větší zásobník, ale ten zásobník musí politicky i ekonomicky přetavit do vojáků ochotných nastoupit, vycvičit je, vybavit je a dostat je na frontu v dostatečné kvalitě. A právě politická stránka celé věci je stále citlivější.
Není náhoda, že Kreml zároveň zpřísňuje kontrolu nad informačním prostorem. Reuters v březnu informoval, že v částech Moskvy, Petrohradu a dalších velkých měst docházelo k opakovaným výpadkům mobilního internetu a že úřady současně omezují Telegram, WhatsApp a VPN služby. Kreml to vysvětluje bezpečností. Bez ohledu na oficiální zdůvodnění je ale zjevné, že režim chce mít prostředí doma pevněji sevřené. Takto se nechová sebevědomá mocnost přesvědčená, že vše běží bez problémů. Takto se chová režim, který dobře ví, že dlouhá válka má i domácí cenu.
To je možná nejdůležitější závěr. Ruský problém není jen vojenský. Je i politický, ekonomický a společenský. Čím déle bude Moskva pokračovat v modelu, kde jsou ztráty vysoké a výsledky omezené, tím víc poroste tlak na všechny části systému najednou. Na armádu, která potřebuje náhrady. Na rozpočet, který to musí financovat. Na regiony, které dodávají muže. I na centrum, které musí veřejnosti vysvětlovat, proč je nutné dál platit tak vysokou cenu za tak omezený posun.
Bylo by chybou z toho automaticky vyvozovat, že Rusko je těsně před zhroucením. To zatím veřejně doložená data neříkají. Stejně velkou chybou by ale bylo tvrdit, že Rusko může v tomto režimu válčit neomezeně dlouho a že samotná velikost země nakonec vše vyřeší. Nevyřeší.
Velikost pomáhá jen tehdy, když ji dokážete proměnit ve vojenskou účinnost. A právě tam je dnes jádro problému. Rusko stále umí ztrácet ve velkém. Stále méně ale platí, že tím automaticky kupuje odpovídající výsledky.
Jestli něco současná fáze války ukazuje opravdu jasně, pak to, že opotřebovací válka není jen soutěž o to, kdo vydrží víc mrtvých. Je to soutěž o to, kdo dokáže déle udržet vztah mezi cenou a efektem. A v tomto ohledu dnes nevypadá ruská trajektorie jako cesta k rozhodujícímu vítězství. Spíš jako cesta k tomu, že Kreml bude muset platit stále víc za stále méně.
