Hlavní obsah

Národní třída bez Babiše, Okamury i Macinky: Signál odporu k demokracii?

Foto: vlastní tvorba, generováno AI (ChatGPT)

Oslavy 17. listopadu přilákaly na Národní třídu desítky tisíc lidí. Mezi nimi chyběli ale Andrej Babiš, Tomio Okamura i Petr Macinka. Lídři vládních stran ukázali, jak moc jim je demokracie ukradená.

Článek

Sedmnáctý listopad má jednu nepříjemnou vlastnost: nedá se okecat. Na Národní třídě se totiž nehraje o body z tiskovek ani o lajky z pečlivě nastříhaných videí. Tam se prostě buď postavíte k památníku a přihlásíte se k odkazu svobody, právního státu a liberální demokracie, nebo zůstanete stranou. A právě prázdná místa po Andreji Babišovi, Tomiu Okamurovi, Petru Macinkovi a Otovi Klempířovi letos řekla víc než desítky jejich projevů dohromady. Nejde o žádnou náhodu ani o kolizi v diáři.

Kdo chce na Národní přijít, ten si těch patnáct minut v den státního svátku najde – i kdyby měl přijít ráno, v poledne nebo v noci. Neúčast téhle čtveřice je čitelný politický vzkaz: odkaz listopadu 1989 pro ně není hodnotou, ke které by se potřebovali hlásit. Je to pro ně jen kulisa, která se hodí ve chvíli, kdy zrovna mluví o „svobodě slova“ pro sebe, ale překáží ve chvíli, kdy jde o respekt k demokratickým institucím, nezávislým médiím nebo pravidlům hry.

U politiků, kteří dlouhodobě staví svůj úspěch na rozdělování společnosti, zpochybňování institucí a neustálém hledání vnitřního nepřítele, je takový krok vlastně upřímný. Aspoň si na nic nehrají. Když celý rok zlehčujete principy, na kterých polistopadová republika stojí, působilo by zapálení svíčky na Národní třídě jako levný alibismus. Jejich absence tak jen sňala poslední vrstvu laku a ukázala holou podstatu: odpor k samotnému rámci demokratické politiky, ve které platí brzdy, protiváhy a odpovědnost.

Samozřejmě hned uslyšíme osvědčené výmluvy o tom, že „nepotřebují pózovat před kamerami“ a že svátek slaví po svém. Jenže politika stojí i na symbolech. A Národní třída není žádná povinná školní besídka – je to místo, kde se každý rok znovu potvrzuje, na jaké straně barikády člověk stojí. Kdo se mu vědomě vyhne, nedává najevo pohrdání „pražskou kavárnou“, ale pohrdání samotnou tradicí, která mu vůbec umožnila svobodně kandidovat a mluvit.

Národní třída tím ale o nic nepřišla. Svíčky tam hořely dál a lidé tam přišli i bez nich. Jediný rozdíl je v tom, že hranice je teď zase o něco ostřejší: na jedné straně ti, pro které je demokracie závazek, a na druhé ti, kteří ji berou jen jako výtah k moci – a 17. listopad jim u toho jen zbytečně připomíná, odkud se vzala. A Andrej Babiš, Tomio Okamura, Petr Macinka i Oto Klempíř ukázali, že demokracii nemají ani jako závazek, ani jako programovou prioritu. Jejich priorita je demontovat demokracii, škodit a ideálně onálepkovat účastníky jako zmanipulované blbce, kteří ví houby o tom, o čem byl 17. listopad a minulý režim.

Nejzajímavější na tom všem ale není ani tak samotné prázdné místo na chodníku, jako to, co přijde hned potom. Protože tito politici málokdy nechají symbolické vakuum jen tak ležet ladem. Když se neukážou tam, kde se připomíná pád režimu a návrat k ústavnosti, obvykle si vyrobí vlastní kulisu – jiný program, jinou skupinu „skutečných“ občanů, jiný příběh o tom, kdo má na svobodu patent. Jenže právě v tom je ten trik: zaměnit společný demokratický étos za kmenový rituál, kde se tleská jen těm, kdo přikyvují.

Babiš, Okamura, Macinka i Klempíř přitom dobře vědí, že Národní třída není neutrální prostor. Právě proto se jí vyhýbají. Kdyby tam přišli, museli by na chvíli vystoupit ze své komfortní zóny permanentního konfliktu a postavit se do řady, kde nikdo není „vůdce“ ani „hlas lidu“, ale jen občan v zemi, která stojí na zákonech, institucích a kompromisu. A přesně tohle jim vadí nejvíc – představa, že nad nimi stojí nějaká pravidla nebo tradice, kterou si sami nenapsali.

Jenže tímhle krokem zároveň vysílají jasný signál i směrem k vlastním příznivcům. Ukazují jim, že úcta k 17. listopadu je prý jen přežitek elit, na který se dá s klidným svědomím vykašlat. Místo aby pomáhali držet pohromadě základní minimum, na kterém se česká společnost po roce 1989 dokázala shodnout, raději dál prohlubují příkop. Jako by jim vyhovovalo, když se ze státního svátku stane další frontová linie.

Možná si v centrálách říkají, že jejich voliči takové gesto přejdou mávnutím ruky nebo ho dokonce ocení jako „vzdor proti systému“. Jenže tenhle „systém“, proti kterému tak rádi brojí, není žádný abstraktní moloch – je to přesně ten prostor svobodné soutěže, v němž se pohybují, sbírají hlasy a mluví do kamer. Kdo se od něj odvrací v den, kdy si připomínáme jeho vznik, neukazuje sílu. Ukazuje jen to, že mu demokracie voní jen tehdy, když zrovna slouží jemu.

A právě proto jejich absence nezůstane jen drobnou poznámkou pod čarou. Zůstane jako čitelný otisk postoje – jasnější než jakýkoli uhlazený rozhovor v televizi.

Protože položme si otázku, co reálně dělá Andrej Babiš v Izraeli s Petrem Macinkou? Někdo příčetný skutečně věří tomu, že zrovna 17. listopadu půjdou jednat s Bibim Netanjahuem o nějakém protibalistickém štítu. Ne, je to jen další stupidní populismus. Protože kdyby si Česká republika měla budovat vlastní protibalistickou obranu, vyjde nás to na nehorázné peníze, než nějaká společná iniciativa. A proč je to populismus?

No protože voliči vlády stále sledují tradiční média, kde vídají pravidelně, jak Rusko balistickými střelami ničí Ukrajinu. A Andrej Babiš, který má politickou kariéru postavenou na průzkumech veřejného mínění, tímto jen lepí pusu svým voličům, ve kterých roky pěstuje a zalévá semeno strachu. A tímto akorát Babiš říká, že on ty voliče a Česko ochrání, přestože nevyjedná vůbec nic.

Tu se i hezky ukazuje paralela se summitem NATO, kde vláda odmítala účast prezidenta Petra Pavla. Babiš by udělal opět divadlo, jak on byl skvělý na summitu a Petr Macinka s Jaromírem Zůnou mu akorát udělají ďáblova advokáta a vše odkývají. Takže samozřejmě bude následovat vlna propagandy a „nedělních príhovorů“ Andreje Babiše, kde řekne, jak byla návštěva Izraele skvělá, jak jejich model je úplně úžasný a že vlastně je to důležitější než nějaký 17. listopad. Vymlouvat se a zatloukat, pokud jde o selhání ve vládních či společenských oblastech, na to jsou vládní členové tak vycvičení, že by mohli sbírat olympijské medaile. A 17. listopad to jen potvrdil.

A kecy Tomia Okamury o vlastenectví a připomínce s rokem 1939, to si může strčit někam, kam fakt slunce nesvítí. Tento novodobý kolaborant není žádný vlastenec. Vlastenci neposílají vlastní zemi napospas někomu, kdo jí považuje za nepřítele. Vlastenec se nebaví s někým, kdo chce rušit Benešovy dekrety. Vlastenec neblokuje a neútočí na lidi, když jim položí kritický dotaz. Tento pán je ztělesněním toho nejhoršího, co po 17. listopadu do České republiky přišlo. A co se do nejvyšších pater politiky dostalo. A jestli je vlastenecké nepřijít na Národní třídu? Povinnost to možná není, ale vlastenectví už tuplem ne.

Co čekáme vlastně od lídrů a výrazných tváří vládních stran, kde nefunguje žádná vnitřní kontrola ve vládě ani uvnitř těch stran? Co čekáme od lidí, kteří opovrhují půl milionem lidí, kteří demonstrovali na Letné?

Jednoduše řečeno, nic pěkného. Čekáme snad, že bývalý agent StB Babiš bude chtít liberálně demokratické Česko? Čekáme snad, že politický podnikatel Okamura, který vydělává velké peníze na strachu a apelem na nejnižší lidské pudy, se změní? Anebo, že arogantní Petr Macinka s komerčním agentem StB Klempířem snad řeknou, že vláda i oni by se měli chovat jinak? To už dříve zamrzne peklo, než aby se stalo něco takového.

Tato parta tzv. alfa samců, co se z dlouhé vzdálenosti a zpoza počítače mimo dosah masy lidí nebojí útočit na demonstranty, si zkrátka a jednoduše nadělali do kalhot. Občané jim na Letné ukázali, co si o jejich stylu vládnutí myslí a co bude následovat, pokud i nadále budou strkat nos do demokratického uspořádání Česka a jeho nezávislých institucí. Strach z konfrontace byl víc než znatelný a přitom stačilo jediné. Chovat se normálně a neurčit si za programovou prioritu to, že z Česka udělají spálenou zem bez demokratických pojistek.

A právě to by si měl každý volič z letošního 17. listopadu odnést bez jakýchkoli příkras. Andrej Babiš, Tomio Okamura, Petr Macinka i Oto Klempíř neukázali jen jiný program v diáři – v plné nahotě předvedli, jaký mají skutečný vztah k demokracii. Pro ně to není hodnota, kterou je třeba chránit a ke které se člověk hlásí i ve chvíli, kdy se zrovna nehodí do politického marketingu. Je to jen pohodlný výtah k moci. A ve chvíli, kdy mají vzdát úctu samotným základům, na kterých tahle svobodná země stojí, raději utečou, vymluví se nebo se schovají za zavřené dveře. Tenhle vzkaz je naprosto čitelný – a u příštích voleb by na něj nikdo neměl zapomenout.

Zdroje

Ekonomický deník: Proč nepřišli na Národní třídu? Okamura promluvil o vlastenectví

Impuls / iDNES.cz: Déšť a hrstka účastníků. Okamura při pietě v Ruzyni varoval před ztrátou demokracie

Novinky.cz / Refresher: 17. listopad 2026 ONLINE: Oslavy a akce státního svátku / Kteří politici a političky dorazili na Národní třídu?

iDNES.cz / Impuls: Klempíř kritizuje pískot na Národní třídě. Původně tvrdil, že na oslavy dorazí

EuroZprávy.cz: Klempíř si postěžoval na atmosféru na Národní třídě, kde sám nebyl

ČT24: Česko si připomíná výročí 17. listopadu. Na Národní třídě zazněla Modlitba pro Martu

ČT24: Vláda nemůže nereagovat na názory občanů, řekl Pave

ČT24 / Deník N: Pro připomínku 17. listopadu není podstatné jen místo, ale především to, na jaké historické události lidé vzpomínají, řekl v Izraeli ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz