Článek
Nejčastější věta, kterou slýcháme: „Dnešní mládeži chybí vojna.“ Je to skutečně tak? Vnímám to spíše jako srovnání s dobou minulou, jaké dětství měly např. Husákovy děti, nemluvě o starší generaci, kdy rodiče nešli pro ránu daleko a znamenalo to tzv. „výchovná“. Ať chceme nebo ne, realitou zůstává, že doba se mění. Není to jen o tom, že dnešní děti nemají vojnu, jiné je to, jak vyrůstají, kde, vedle koho…
Je spousta faktorů pro to, aby byl v dětech vyvolán stres, ať už z neúspěchu, tak z budoucnosti. Dětství v devadesátkách bylo ještě o tom, že jsme lítali po venku od rána do večera, nebujel v nás strach, lezli jsme po stromech, pozorovali hmyz a motýly a chodili pak domů špinaví až za ušima. Dnešní děti rodiče pustí ven zřídka, pokud se bavíme o těch zodpovědných, protože se jednoduše bojí o jejich bezpečnost: přepadení, znásilnění, drogy…
Z mladých jedinců pak vyrůstají nesamostatní lidé s potřebou mít někoho za zády, aby byli schopni přežít. Žijí relativně ve střehu. Proto předpokládám, že ta samostatnost nám v dětství vlastně ovlivňuje budoucí mládež, jak se bude chovat k sobě i ostatním. Že užívají prášky na nervy? Dnešní doba jim ukázala, že tohle je nejjednodušší cesta a jako nesamostatní a nevyzrálí si ji vybrali. Možná, že kdyby si prošli tou povinností „vojny“, měli by jiné měřítko, jinou volbu, protože by si sami sobě muselo posunout hranice.
Jak s tím naložit? Rodič sice může dítěti ukázat vždy správný směr, kudy by se měl v životě vydat, ale neobelžeme to, co se děje kolem nás, co vše musí dnešní děti zvládnout ve škole, jaké podmínky mají vytvořeny pro bydlení a jestli mají jistotu práce. Dříve byly podpory rodin s bydlením i novomanželskými půjčkami, kdo chtěl a mohl pracovat, práci si sehnal bez potíží, dnešní děti sužuje obava z budoucnosti a jejich neúspěchu a tak se není čemu divit, že cítí tlak a končí nezřídka u psychologa či psychiatra. Zkusme se možná zamyslet nad tím, že dnešní generace jsou zároveň oběťmi a nesuďme je za tlak společnosti na ně vyvíjený…
