Článek
Byla to obyčejná cesta městem. Žádné závody, žádné riskování. Jel jsem podle značení, v pruhu, který je pro mě určený. Křižovatka, semafor, přehledná situace. Zelená pro mě, červená pro ostatní směr. Normálně jsem projel.
Vedle mě zpomalilo auto. Stáhlo se okénko a objevila se ruka s mobilem. Kamera namířená přímo na mě.
„Tohle je nebezpečný!“ ozvalo se.
„Nemáte tu co dělat!“
Upřímně jsem nechápal. Nejel jsem mimo pruh, nikoho jsem neomezil. Jen jsem pokračoval podle pravidel.
Zastavil jsem na další červené. Ona taky. Pořád mě natáčela, pořád komentovala. Jenže pak se rozsvítila červená pro oba směry – a ona vyrazila.
Projela křižovatkou, aniž by zpomalila.
Telefon stále v ruce.
A v tu chvíli se z moralizování stala komedie.
Kamera jako zbraň
Nešlo jí o bezpečnost. Kdyby šlo, držela by volant oběma rukama. Nešlo jí ani o vysvětlení situace. Šlo jí o to mít důkaz. Záznam. Materiál.
Dneska už se nehádáme slovy. Dneska se hrozí kamerou.
„Počkej, já si tě natočím.“
Mobil se stal symbolem převahy. Kdo drží telefon, ten je soudce. Ten je ten „uvědomělý“. Ten, kdo „chrání veřejný pořádek“.
Jenže realita je jiná. Kamera neznamená pravdu. Znamená jen úhel pohledu.
A ten může být hodně zkreslený.
Předpisy jako rekvizita
Zaráží mě jedna věc. Lidé, kteří nejvíc mluví o pravidlech, je často sami berou jen jako kulisu. Použijí je, když se jim hodí. Odkážou se na ně, když chtějí mít navrch.
Ale když by je měli dodržet bez publika, bez efektu, bez dramatu? Najednou to tak důležité není.
Projíždět na červenou je přitom jedno z nejzákladnějších porušení pravidel. Nejde o výklad značky nebo spornou situaci. Červená znamená stát. Tečka.
A přesto se to stalo přesně v momentě, kdy mě obviňovala z nebezpečné jízdy.
Doba natáčení
Možná mě na tom nejvíc děsí to, že dneska už skoro každý konflikt automaticky směřuje k záznamu. Nejdřív vytáhnout telefon, až potom přemýšlet.
Místo řešení situace se řeší, jak to bude vypadat na videu.
Místo klidu přichází výkon.
Místo komunikace inscenace.
A mezitím se zapomíná na to podstatné – na samotnou jízdu.
Držet telefon při řízení je samo o sobě nebezpečné. Sledovat displej místo provozu je hazard. Ale pocit morální převahy zřejmě přebije i pud sebezáchovy.
Kdo je vlastně viník?
Od té doby, když někdo začne mávat mobilem a poučovat, už to ve mně nevyvolává stud. Spíš otázku.
Ne: „Co jsem udělal špatně?“
Ale: „Co právě přehlíží on?“
Protože často nejhlasitější kritik bývá ten, kdo si vlastní chybu nepřipustí. Kamera mu dává pocit ochrany. Jenže záznam nezaručuje pravdu. Jen zaznamená to, co se vejde do rámu.
A někdy se do něj nevejde to nejdůležitější – třeba projíždění na červenou.
Nejsem bezchybný řidič. Nikdo není. Ale jestli něco na silnici potřebujeme, tak méně moralizování přes displej a víc skutečné pozornosti.
Protože bezpečnost nevzniká tím, že někoho natáčíme.
Vzniká tím, že se díváme před sebe – a zastavíme, když svítí červená.
