Článek
Tady je kompletně přepracovaná, originální verze článku – jiné formulace, jiný rytmus, ale stejná myšlenka:
Nikdo se mě vlastně neptá, jak se mám
Perex:
Lidé se mě ptají, co zvládnu, co vyřeším, co plánuju. Ale téměř nikdy se mě nikdo nezeptá, jak se opravdu cítím. Ne ze zvyku. Ne ze slušnosti. Ale tak, aby byl připraven slyšet i odpověď, která není „v pohodě“.
Zvláštní věc – čím víc toho člověk zvládá, tím míň se ho ostatní ptají, jak mu je.
Jsem ten spolehlivý. Ten, co dorazí včas. Ten, kdo vyřeší problém, zavolá, zařídí, domluví. Když je potřeba, jsem k dispozici. Když je průšvih, jsem klidný. Když někdo tápe, dávám směr.
A tak si všichni zvykli, že jsem v pořádku.
Jenže být funkční neznamená být v pohodě.
Otázky, které míří jinam
„Stíháš?“
„Pošleš to dneska?“
„Vyřídil jsi to?“
„Jak to vidíš do budoucna?“
Otázek dostávám spoustu. Ale skoro žádná nemíří na mě. Na to, jak se mi dýchá, jak se mi spí, jestli nejsem unavený víc, než je zdrávo.
Když už někdo pronese klasické „jak se máš“, odpověď je automatická. „Jo, dobrý.“ Říkám to tak rychle, že vlastně ani nedostanu šanci si tu otázku přeložit.
Co kdybych místo toho řekl pravdu?
Pravda, která se nevejde do small talku
Pravda je, že někdy jedu jen silou zvyku.
Že některé dny jsou bez chuti.
Že mám občas pocit, že všechno držím pohromadě, ale sám uvnitř trochu praskám.
Ne dramaticky. Ne nahlas. Jen tak tiše, nenápadně.
Únava, která není jen fyzická. Spíš mentální. Neustálá pohotovost. Neustálé rozhodování. Neustálé „buď ten silný“.
Jenže kde je místo pro slabší verzi mě?
Role, která se těžko sundává
Možná je to tím, že jsem si tu roli sám vybudoval. Vždycky jsem byl ten rozumný. Ten, co to zvládne. Ten, co se nehroutí. Postupně jsem si zvykl, že moje potřeby jsou až někde za vším ostatním.
Když někdo potřebuje pomoc, jsem první, kdo naslouchá.
Když má někdo těžké období, ptám se, zajímám se, držím prostor.
Ale když je těžko mně, nějak se předpokládá, že si to vyřeším sám.
Možná proto, že to tak dělám celý život.
Stabilita není totéž co spokojenost
To, že nekřičím, neznamená, že je všechno ideální.
To, že funguje rutina, neznamená, že jsem naplněný.
To, že se usmívám, neznamená, že nemám pochybnosti.
Stabilita je často jen dobře naučená disciplína.
A někdy bych si přál, aby se někdo zastavil a místo výkonu viděl člověka. Ne aby mě opravoval. Ne aby hledal řešení. Jen aby byl ochotný slyšet odpověď, která není uhlazená.
„Upřímně? Jsem trochu ztracený.“
„Upřímně? Jsem vyčerpaný.“
„Upřímně? Nevím, jestli takhle chci žít dalších deset let.“
To nejsou věty do výtahu. To jsou věty pro někoho, kdo opravdu chce vědět.
Neviditelnost, která bolí
Nejvíc mě netrápí práce ani povinnosti. Nejvíc mě vyčerpává pocit, že jsem vnitřně neviditelný. Že se hodnotí, co zvládnu, ale ne jak to zvládám.
Jako bych existoval hlavně skrze funkci.
Partner. Syn. Kolega. Řešitel.
Ale kde je prostor být jen člověk?
Člověk, který někdy nemá jasno.
Člověk, který nemá odpovědi.
Člověk, který by občas potřeboval, aby se někdo zeptal bez spěchu a bez očekávání.
Možná je to i na mně
Možná ale čekám na otázku, kterou si mám položit sám.
Možná první krok není, aby se mě někdo zeptal. Možná první krok je přestat automaticky říkat „dobře“. Přestat hrát roli nezničitelného.
Možná je fér někdy říct:
„Hele, dneska fakt nejsem úplně v pohodě.“
Je to risk. Lidé jsou zvyklí na jednodušší odpovědi. Ale dokud budu předstírat, že je všechno stabilní, nikdo nebude mít důvod jít hlouběji.
A já zůstanu tím, kdo všechno zvládá – a přitom by si někdy přál, aby se ho někdo opravdu zeptal:
„A jak se máš ty?“
