Článek
Když otevřu dveře bytu, pro ni tím začíná společný čas. Pro mě tím končí všechno, co jsem ten den musel zvládnout.
„Tak co dneska?“ zeptá se s opravdovým zájmem.
A já cítím, jak se ve mně něco stáhne. Ne proto, že by mi vadila. Vadí mi návrat. Návrat do situací, které jsem se celý den snažil ustát. Do rozhovorů, které mě vysály. Do chyb, které jsem udělal. Do tlaku, který jsem držel pod kontrolou jen silou vůle.
Ona chce slyšet příběh.
Já chci ticho.
Sdílení versus přežití
Pro ni je povídání způsob, jak den uzavřít. Jak ho zpracovat. Jak si odlehčit. Potřebuje si věci říct nahlas, dát jim tvar, aby v ní nezůstaly.
Já to mám jinak. Když o tom mluvím, vracím se zpátky. Znovu cítím napětí, znovu si přehrávám nepříjemné momenty, znovu analyzuju, co jsem mohl udělat lépe. A na to už večer nemám sílu.
Můj způsob je vypnout.
Přepnout kanál.
Nechat to být.
Možná je to obrana. Možná útěk. Ale funguje to tak, že když o něčem nemluvím, postupně to ztratí intenzitu.
Dva lidé, dvě potřeby
Sedíme vedle sebe na gauči. Ona čeká, že otevřu téma. Já doufám, že žádné nebude.
Když odpovím jedním slovem, myslí si, že se zavírám.
Když změní téma na něco lehčího, cítím úlevu.
Když se ptá dál, začínám být podrážděný – ne na ni, ale na situaci.
Pro ni je blízkost v mluvení.
Pro mě je blízkost někdy v tom, že můžeme být spolu bez slov.
Jenže tohle se špatně vysvětluje.
Není to o nezájmu
Nechci ji odstrčit. Nechci být vzdálený. Jen potřebuju jiný způsob, jak přejít z pracovního světa do toho domácího.
Celý den jsem řešil problémy. Odpovídal. Rozhodoval. Byl k dispozici. Večer už nechci být znovu ten, kdo analyzuje a vysvětluje. Chci být někdo, kdo může prostě sedět a nemuset nic.
Možná to není ideální. Možná by bylo zdravější o všem mluvit. Ale realita je taková, že některé dny mě vyčerpají natolik, že nemám kapacitu je ještě jednou prožít nahlas.
A ona to čte jako odstup.
Co za tím doopravdy je
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že nejde jen o večerní rozhovory. Jde o to, jak ten den vůbec vypadá.
Když je den plný radosti nebo něčeho smysluplného, nemám problém o něm mluvit. Když je ale plný stresu, tlaku a věcí, které dělám jen proto, že musím, mám chuť ho vymazat.
Možná největší problém není to, že nechci sdílet.
Možná je problém, že příliš často žiju dny, na které se nechci ohlížet.
A to je nepříjemné zjištění.
Mezi mluvením a tichem
Ona potřebuje sdílet, aby se cítila blízko.
Já potřebuju klid, abych se cítil vůbec funkční.
Nikdo z nás není špatně. Jen máme jiné mechanismy. Ona se uvolňuje skrze slova. Já skrze jejich absenci.
Možná řešení není v tom, že se jeden přizpůsobí druhému úplně. Možná stačí říct nahlas: „Teď nemám kapacitu mluvit o dnešku, ale není to o tobě.“
A možná taky přijde chvíle, kdy si dovolím říct víc – až to nebude syrové, až to nebude bolet.
Ona chce sdílet den.
Já ho někdy chci zapomenout.
A někde mezi tím se učíme hledat cestu, jak být spolu – i když každý z nás potřebuje večer trochu jinak.
