Článek
Nikdy jsem neplánovala mít dvě děti. Chtěla jsem jedno a partnera, se kterým budu sdílet zodpovědnost. Realita vypadá jinak: mám oficiálně jedno dítě a neoficiálně druhé – dospělého muže, který si myslí, že jeho přítomnost doma je dostatečným příspěvkem.
Večerní rituál nerovnosti
Každý večer totéž. On usedá k televizi. Já vstávám k čištění zubů. On scrolluje sociální sítě. Já čtu pohádku. On si připraví svačinu. Já vyjednávám o spánku. On si dává nohy nahoru. Já ukládám dítě.
Někde mezi třetím „ještě jednu“ a vypínáním lampičky mi dochází: tohle není partnerství. Je to nerovná dohoda, kde jedna strana dává energii a druhá konzumuje klid.
Jak k tomu došlo
Nestalo se to náhle. Žádný velký konflikt, žádné ultimátum. Jen pomalý posun rolí.
Zpočátku jsem uspávala, protože jsem kojila. Pak jsem uspávala, protože jsem to zvládala rychleji. Později jsem uspávala, protože on byl unavený z práce. A teď uspávám automaticky – protože je to moje území.
Stejně jako vaření, lékařské návštěvy, plánování akcí, nákup oblečení, dárky pro rodinu, emoční podpora. On je otec. Já jsem operační manažer celého systému.
Když „pomáhá“
Občas řekne: „Jdi si odpočinout, já to pohlídám.“ Což znamená: dítě sleduje obrazovku a on sleduje telefon.
Já mezitím ležím v posteli a naslouchám – jestli někdo nepláče, nespadl, něco nepotřebuje. Neumím vypnout. Protože vím, že kdyby nastala krize, stejně vstanou já.
A tady začíná ironická fáze mateřství: nemáte jen dítě. Máte i partnera, kterému připomínáte základní úkoly. Vynést odpadky. Zavolat rodičům. Koupit dárek. Vyřídit účet. Zaregistrovat do školky.
Přestala jsem mluvit jako partnerka. Mluvím jako manažerka vydávající instrukce.
A pak se diví, že nemám chuť na intimitu
Jak bych mohla touží po muži, kterého celý den mentálně vedu za ruku? Kterému připomínám samozřejmé věci? Který se mě ptá, kde má oblečení, zatímco já vím, kde je každá hračka našeho dítěte?
Intimita s někým, koho vnímáte jako další zodpovědnost, je přibližně tak atraktivní jako romantická večeře v nemocniční jídelně.
Kontrast, který vyčerpává
Nejvíc devastující je rozdíl vnímání. On má pocit, že si večer zaslouží relaxaci. Já mám pocit, že večer začíná druhá směna.
On sedí. Já stojím. On odpočívá. Já startuji noční režim. On má klid. Já řeším usínání.
A když navrhnu, že by mohl občas uspávat on, odpoví: „Ale ty to zvládáš líp.“ Což je v překladu: děláš to stále, tak pokračuj. A já se budu cítit dobře, že tě k tomu nenutil.
Past, ze které není úniku
Nikdy jsem nechtěla být ta, co všechno kontroluje. Ale když nekontroluju, nic se neudělá. Nechtěla jsem organizovat všechno. Ale bez mého plánování nastává chaos. Nechtěla jsem nést všechnu tíhu. Ale když to pustím, systém kolabuje.
Jsem v pasti. Buď budu silná a vyčerpaná, nebo slabá a zodpovědná za rozpad fungování.
Někdy si říkám, že být samoživitelka by bylo lepší. Aspoň bych neměla iluze o sdílené zodpovědnosti. Aspoň bych věděla, na co se připravit. Teď jsem fakticky sama – jen s publikem na gauči.
Kdy se z partnera stane druhé dítě?
Možná ve chvíli, kdy mu všechno projde bez konsekvencí. Kdy nemusí být aktivní, protože někdo jiný to vyřeší. Kdy může „asistovat“ místo být rovnocenný. Kdy se rodičovství změní v ženskou disciplínu a mužský bonus.
A možná nejhorší není to, že on relaxuje před televizí. Nejhorší je, že já už ani neočekávám, že se zapojí. Naučila jsem se, že stejně to udělám já.
To je ten moment, kdy přestáváte být pár. Stáváte se rodičem a jejich dvěma dětmi. Jen jedno z nich je dospělé, má práci a ovladač od televize.
