Článek
Vždycky jsem věřila, že poctivost a přímá komunikace se vyplatí. Že když firma chce zpětnou vazbu, myslí to vážně. Mýlila jsem se.
Dnes jsem bez práce. Ne kvůli špatným výsledkům. Ne kvůli chybě. Kvůli tomu, že jsem řekla nahlas, co jsem si myslela.
Jak to začalo
Pracovala jsem ve firmě sedm let. Solidní pozice, stabilní plat, dobré vztahy s kolegy. Měla jsem odborné hodnocení nadprůměrné, žádné disciplinárky, žádné stížnosti.
Pak přišel nový projekt. Vedení ho představilo jako „revoluční změnu“, která „posune firmu kupředu“. V praxi to znamenalo zdvojnásobit pracovní zatížení bez navýšení mezd a propustit dvě oddělení.
Na poradě ředitel řekl: „Potřebujeme slyšet vaše názory. Buďte upřímní. Chceme vědět, jak to vidíte.“
Věřila jsem mu.
Co jsem řekla
Zvedla jsem ruku a řekla pravdu: „Projekt vypadá dobře na papíře, ale v praxi to znamená, že lidi budou dělat práci za tři a dostanou zaplaceno za jednoho. A propouštění kolegů, kteří tu jsou deset let, není ‚optimalizace‘ – je to likvidace loajality.“
Místnost ztichla. Ředitel se usmál. „Děkuji za upřímnost. Přesně tohle potřebujeme slyšet.“
Několik kolegů mi po poradě děkovalo. Říkali, že si to myslí taky, ale neměli odvahu to říct nahlas.
Cítila jsem se dobře. Konečně jsem byla autentická. Konečně jsem nemlčela.
Co následovalo
Za týden mi přišel email od HR. „Potřebujeme se s vámi sejít.“
Na schůzce seděli tři lidé. Personalistka, můj nadřízený a zástupce ředitele. Tvářili se vážně.
„Došli jsme k závěru, že vaše pozice už není pro firmu potřebná. Restrukturalizace. Nic osobního.“
Nic osobního? Sedm let bez jediného problému a týden po kritické poznámce najednou nejsem potřeba?
„Ale ředitel říkal, že chce upřímnou zpětnou vazbu,“ namítla jsem.
„A my ji oceňujeme. Ale firma se musí ubírat novým směrem.“
Překlad: mlč, nebo odejdi.
Co jsem se naučila
Když vám říkají „buď upřímný“, ve skutečnosti myslí: „souhlas s námi jinak formulovaně“.
Když chtějí „zpětnou vazbu“, chtějí potvrzení, že mají pravdu – ne skutečnou kritiku.
A když říkají „nic osobního“, je to vždycky osobní.
Zjistila jsem, že většina firem nemá zájem o autenticitu. Chtějí konformitu zabalenou do iluze otevřenosti.
Jak na to reagovali kolegové
Ti, co mi děkovali za odvahu? Přestali se ozývat. Nikdo neposlal zprávu. Nikdo nezavolal. Najednou jsem byla neviditelná.
Jeden kolega mi pak napsal soukromě: „Máš pravdu, ale víš… mám hypotéku. Nemůžu si dovolit být hrdina.“
Chápu ho. Ale zároveň je to smutné. Žijeme v systému, kde mlčení je cena za stabilitu.
Co teď
Hledám novou práci. Posílám životopisy. Chodím na pohovory.
A pokaždé, když se mě ptají „Proč jste opustila předchozí zaměstnání?“, přemýšlím: Mám říct pravdu? Nebo mám lhát?
Protože pokud řeknu pravdu – „Propustili mě, protože jsem kritizovala špatné rozhodnutí“ – nikdo mě nevezme. Budu „problémová“. „Neloajální“. „Konfliktní osobnost“.
Takže lžu. Říkám: „Hledala jsem nové výzvy.“ A oni kývnou hlavami, spokojeni.
Lituju toho?
Někdy ano. Když platím účty z úspor a vidím, jak rychle mizí. Když procházím nabídkami práce a všechny jsou horší než to, co jsem měla.
Ale pak si vzpomenu na ten pocit, když jsem mlčela. Když jsem přikyvovala věcem, které jsem považovala za špatné. Když jsem byla malá, pohodlná a bezpečná.
A uvědomím si: možná jsem bez práce. Ale aspoň můžu spát v klidu.
Protože cena za mlčení je nakonec vyšší než cena za pravdu. Jen se platí jinak – a mnohem déle.
