Článek
Když jsem do firmy nastupovala, působil profesionálně. Klidný hlas, pevný stisk ruky, věty o „týmové spolupráci“ a „otevřené komunikaci“. Netušila jsem, že otevřenost bude platit jen jedním směrem.
Brzy jsem pochopila, že nejde o vedení. Šlo o dohled.
Všechno přes něj. Vždycky.
Každý e-mail musel nejdřív k němu. Každý návrh, každá prezentace, každá odpověď klientovi. I drobnost typu potvrzení schůzky. Když jsem se zeptala proč, odpověď byla jednoduchá: „Musím mít přehled.“
Jenže přehled se postupně změnil v detailní kontrolu každého slova.
„Tohle zní moc sebevědomě.“
„Tohle je slabé.“
„Tady bych to formuloval jinak.“
Nikdy nic nebylo dost dobré. A když už bylo, stejně to přepsal, aby to bylo „jeho“.
Když se ozvete, jste problém
Zpočátku jsem si říkala, že je to jen náročný styl řízení. Že chce kvalitu. Jenže kvalita nemá podobu neustálého zpochybňování. Kvalita nestojí na tom, že druhý člověk začne pochybovat sám o sobě.
Jednou jsem odeslala e-mail bez jeho kontroly. Termín hořel, klient čekal. Obsah byl v pořádku. Výsledek? Předvolání do kanceláře.
„Myslíš si, že víš víc než já?“ zeptal se klidně.
Ten klid byl horší než křik.
Moment, kdy jsem promluvila
Na poradě jsem se nadechla a řekla to nahlas. Bez emocí. Bez výbuchu.
„Potřebovala bych víc důvěry a prostoru. Jinak se mi pracuje čím dál hůř.“
Chvíli bylo ticho. Pak se pousmál.
„Někteří lidé prostě nesnesou dohled. To bývá známka nejistoty.“
Pár kolegů se nervózně usmálo. Bylo jasné, komu ta poznámka patří. V tu chvíli jsem si připadala malá. Zpochybněná. Shodil mě před všemi – a přitom se tvářil, že jen glosuje situaci.
Hranice mezi vedením a manipulací
Tehdy mi došlo, že nejde o pracovní styl. Jde o moc. O potřebu mít poslední slovo. O potřebu držet ostatní v nejistotě, aby si nedovolili růst.
Začala jsem si všímat, že nejsem sama. Každý, kdo projevil samostatnost, byl časem upozaděn. Každý, kdo mlčel a přikyvoval, měl klid.
To není tým. To je systém, kde se přežívá.
Odchod nebyl útěk
Rozhodnutí odejít nepřišlo ze dne na den. Pochybovala jsem o sobě. Říkala si, že jsem přecitlivělá. Že bych měla vydržet. Jenže práce nemá být psychologická hra na to, kdo koho víc znejistí.
Když jsem podala výpověď, snažil se působit smířlivě.
„Mrzí mě, že to takhle vnímáš.“
Nevnímal nic. Jen ztrátu kontroly.
Dnes pracuju jinde. Můj současný nadřízený mi věří. Opravuje, když je co opravovat. Ale neponižuje. A hlavně – nesměje se, když někdo mluví o svých hranicích.
A pokud si z toho něco odnáším, tak tohle:
Když vám někdo dlouhodobě bere jistotu a pak vás zesměšní, když si dovolíte říct dost, problém nejste vy.
Problém je ten, kdo potřebuje mít druhé pod palcem, aby se sám cítil silný.
