Článek
Když mi poprvé navrhla tykání, byla jsem dojatá. Brala jsem to jako gesto blízkosti. Jako signál, že mě bere jako rodinu, ne jako instituci zvanou „tchyně“.
Říkala: „Je mi nepříjemné vykat lidem, které mám ráda.“
Dobře. Začaly jsme si tykat.
Co jsem čekala – a co přišlo
Naivně jsem si myslela, že tykání znamená i respekt. Ne ten staromódní, podřízený, ale prostě úctu. Že blízkost není povolení k permanentnímu hodnocení.
Spletla jsem se.
Od chvíle, co mi tyká, mi také opravuje úplně všechno. Jak vařím. Jak mluvím. Jak skladuju potraviny. Jak krájím cibuli. Jaký olej používám. Kolik soli dávám.
Všechno je otevřené ke komentáři, protože „jsme si přece blízké“.
Minulá neděle: svíčková
Vařila jsem svíčkovou. Recept, který mám třicet let. Pro rodinu, pro syna, pro vnouče, pro ni. Normální svíčková.
Sedíme u stolu, všichni jedí. Snacha najednou: „A zkoušela jsi dávat méně smetany? Je to pak lehčí.“
Lehčí. U svíčkové.
Syn mlčí. Vnouče mlčí. Já se usměju: „My to děláme takhle celý život.“
„Jasně, nemyslím to špatně, jen že dneska se už ví, že tolik tuku není ideální.“
Dneska se už ví. Takže třicet let vařím špatně, ale naštěstí přišla generace s podcasty.
Další věta: „A možná méně cukru. Víc vynikne přirozená chuť zeleniny.“
Přirozená chuť zeleniny ve svíčkové. Skoro jsem čekala návrh na tofu knedlíky.
Uvědomění
V tu chvíli mi došlo: kdyby mi vykala, nikdy by si tohle nedovolila. Nikdy by neřekla: „Paní Nováková, vaříte moc tučně.“
Ale protože mi tyká, může. Protože jsme si blízké. Protože nejsou hranice.
Jenže ty hranice tam být mají. Ne ty instagramové, ale obyčejné lidské. Hranice typu: nekomentuji cizí recept, když mě nikdo nepožádal. Hranice typu: když mi někdo uvaří, řeknu děkuju, ne analýzu.
„Sdílení“ jako univerzální výmluva
A víte, co je nejhorší? Když se ohradím, jsem „přecitlivělá“. Když řeknu, že mi poznámky vadí, odpoví: „Já to myslím dobře, jen se snažím sdílet.“
Sdílet. To je dneska univerzální omluva. Můžete říct cokoli, jakýmkoli tónem, a když dodáte, že to jen sdílíte, jste automaticky empatická.
Minule mi „sdílela“, že bych měla méně solit. Předtím „sdílela“, že bych neměla používat igelitové sáčky. Předtím „sdílela“, že bych vnoučkovi neměla dávat sladkosti.
Já si myslím, že si vnoučk buduje vztah k babičce. A ten by mohl zůstat bez odborného dozoru.
Když jsem to řekla nahlas
Jednou jsem si dovolila říct, že mi vadí, jak všechno komentuje. Odpověděla: „Ale vždyť si tykáme, ne? Tak si přece můžeme říct věci otevřeně.“
Ano. Ale otevřenost neznamená permanentní kritiku. Neznamená, že z každého oběda uděláme seminář o životním stylu.
Co znamenalo tykání dřív – a dnes
Vyrostla jsem v době, kdy tykání znamenalo důvěru. Dneska znamená přístup. Přístup ke všemu. Ke kuchyni, k názoru, k osobnosti.
A tak přemýšlím, kde se stala chyba ve výchově. Jestli v mé – že jsem syna naučila slušnosti, ale ne obranu. Nebo v její, kde se zřejmě učilo, že upřímnost je ctnost i tehdy, když je zbytečná.
Protože ji mám ráda
Snachu mám vlastně ráda. Je chytrá, schopná, moderní. Jen bych občas ocenila, kdyby místo „měla bys to dělat jinak“ řekla prostě: „Děkuju, bylo to dobré.“
Ale to by bylo příliš jednoduché. Příliš staromódní. Příliš bez podcastu.
Co jsem se naučila
Takže mi tyká. A já se učím, že v dnešní době je tykání nebezpečnější než vykání.
Protože když mi někdo vyká, aspoň vím, že mě ještě úplně nezačal převychovávat.
A možná příště, než řeknu ano na tykání, nejdřív si ujasním, jestli chci blízkost, nebo otevřenou sezónu na kritiku.
