Článek
Je snadné říct, že jsem „vyhořel ajťák“. Zní to jako další moderní klišé. Pravda je ale prostší a méně líbivá. Neutekl jsem proto, že by mi chyběly peníze nebo jistota. Utekl jsem, protože jsem se v tom všem přestal poznávat.
Ještě před pár lety jsem seděl v kanceláři, řešil úkoly, termíny, nekonečné porady. Vydělával jsem slušně. Měl jsem flexibilní pracovní dobu, benefity, možnost práce z domova. Zvenku stabilní, perspektivní život.
Uvnitř ticho, které nebylo klidné.
Každý den byl nalajnovaný. Ráno práce, večer únava. Neustálé zprávy, notifikace, požadavky. I když jsem fyzicky odcházel z kanceláře, mentálně jsem tam zůstával. Nedokázal jsem vypnout. A postupně jsem si všiml, že vlastně jen fungujem – ale nežiju.
Malý impuls, velká změna
Zlom nepřišel dramaticky. Stačil týden v horách bez signálu. Žádný internet, žádné maily, žádné notifikace. Jen jednoduchý rytmus dne – oheň, jídlo, procházky, spánek.
Poprvé po dlouhé době jsem cítil, že se mi hlava zpomalila. Že myšlenky nejsou roztěkané. Že nikam nespěchám.
Po návratu do města mi všechno připadalo přehlušené. Tempo, světla, tlak na výkon. Uvědomil jsem si, že se do toho prostředí vracím s odporem, ne s chutí.
Rozhodnutí dozrávalo měsíce. Nakonec jsem dal výpověď, prodal byt a většinu věcí, které mě držely na místě. Okolí reagovalo očekávaně – prý je to bláznivé, nezodpovědné, zbytečné.
Možná to zvenku tak vypadalo. Zevnitř to byla úleva.
Realita života mimo město
Dnes žiju v malé chatě u lesa. Nemám stálý internet, topím dřevem, vodu beru ze studny. Místo klávesnice držím v ruce sekeru nebo pilu. Místo pracovních reportů řeším, jestli mám dost zásob na zimu.
První měsíce byly těžké. Ticho, které jsem si vysnil, najednou působilo až nepříjemně. Nebylo se kam schovat. Žádné rozptýlení, žádné neustálé proudy informací. Jen já a vlastní myšlenky.
A ty nebyly vždy příjemné.
Vypluly na povrch pocity, které jsem dlouho potlačoval – únava, frustrace, otázky po smyslu. Les není terapie. Je to konfrontace s tím, před čím jste dřív mohli utéct do práce nebo do obrazovky.
Svoboda bez iluzí
Život mimo civilizaci není permanentní pohoda. Je fyzicky náročný a někdy i osamělý. Když je zima a něco se pokazí, není tu nikdo, kdo to vyřeší za vás. Když přijdou pochybnosti, musíte si s nimi poradit sami.
Ale zároveň je tu něco, co jsem dřív neznal – jednoduchost.
Den má jasný řád. Uděláš to, co je potřeba. Nasekáš dřevo, opravíš, co se rozbilo, postaráš se o sebe. Nikdo tě nehodnotí podle výkonu, tabulek ani postupu v kariéře. Neexistuje soutěž, kdo je rychlejší, lepší, efektivnější.
Postupně zmizely úzkosti. Spím hlouběji. Tělo je unavené, ale hlava není přehlcená. Nemám pocit, že musím neustále něco dokazovat.
Útěk, nebo návrat k sobě?
Neutekl jsem proto, že bych nenáviděl moderní svět. Technologie mi daly hodně a práce v IT mě mnohému naučila. Ale postupně jsem měl pocit, že se ze mě stává jen role – zaměstnanec, specialista, výkon.
V lese jsem znovu jen člověk. Bez titulu, bez funkce, bez potřeby být pořád „online“. Každý den je jednodušší, ale skutečnější.
Nevím, jestli se někdy vrátím zpátky do města. Možná ano, ale jinak než dřív. Už vím, že nechci žít tak, aby byl můj život jen sérií úkolů.
Odešel jsem proto, že jsem měl všechno, co se považuje za úspěch – a přesto jsem měl pocit, že mi chybí to hlavní.
Teď toho mám méně.
Ale poprvé mám pocit, že ten život je opravdu můj.
