Článek
Můj článek „Subjektivní pohled na homosexualitu“ vyvolal řadu reakcí a já jsem některým diskutérům slíbil, že se k tomu, co napsali, vyjádřím. Je zde ale drobný problém: reaguji na posty jak na „Křesťanu dnes“, tak na Facebooku. Zmiňuji to, protože někomu by mohlo připadat divné, že reaguji na něco, co na jednom či druhém z těchto webů nečetl.
Jeden ze čtenářů zmínil, že nechápu rozdíl mezi genderem a pohlavím. Chci ho ujistit, že o tomto rozdělení vím, nicméně nesdílím pohledy genderové ideologie. Slovo gender ještě před dvěma generacemi označovalo gramatickou kategorii a nic více; genderová ideologie se ho „ujala“ a vystavěla na něm určitý světonázor, který považuji za mylný. Tedy z mé strany nejde o neznalost, ale o odmítnutí distinkce, která donedávna neexistovala a které je zcela umělá.
Někteří čtenáři zmínili tzv. revizionistický přístup, který se snaží homosexualitu akceptovat, a s biblickými místy, které homosexualitu zmiňují, se vyrovnává tvrzením, že v Bibli jde o jinou homosexualitu než dnes, že jde pouze o pederastii pěstovanou v řecké kultuře nebo něco podobného. (Jen tak na okraj: S pederastií se jistě mohl setkat světoběžník apoštol Pavel, nikoli ale starozákonní svatopisci.) Jsem přesvědčen, že „biblická“ homosexualita je homosexualita, jak ji známe i dnes. Všechna ta místa jsem podrobně studoval a tvrzení revizionistů se mi zdají stát na vodě. Pokud se s někým neshodnu, mohu jen konstatovat „we agree to differ“ (shodujeme se, že se neshodujeme).
Velice závažná je otázka, zda je možno se z homosexuality vymanit. Záměrně jsem použil slovo „vymanit“, nikoli „uzdravit“. Homosexualitu nepovažuji za nemoc. Její vyřazení ze světového registru nemocí (a z různých národních registrů nemocí) nepovažuji za omyl, byť k vyřazení došlo z důvodů politických, nikoli zdravotních.
Psal jsem ovšem, že toto „vymanění“ je velice vzácné, skoro bych řekl, stejně vzácné jako tělesné uzdravení. Daleko více lidí s homosexuálními sklony, kteří chtějí být poslušní Písma, pouze abstenuje. Považuji to za lepší než praktikovat homosexuální životní styl, ale je mi jasné, že život takového člověka není vůbec lehký. Nicméně jak jsem psal, není zase principiálně těžší než život člověka, který žije v nefunkčním manželství, případně muže, který žije bez ženy, ač by se rád oženil, nebo ženy, která žije bez muže, ač by se ráda vdala.
Příběhy lidí, kteří se z homosexuality skutečně vymanili, najdete v knize Leanne Payneové „Rozbitý obraz“. Několik takových lidí znám osobně, ale uznávám, že je jich velmi málo.
Jeden ze čtenářů napsal, že by bylo kruté šestnáctiletému chlapci s homosexuálními sklony říci, že ho čeká celoživotní celibát. Chápu, že je to opravdu těžké – znám jednoho sedmnáctiletého, který to právě teď řeší a který je mi blízký; není to pro mě tedy nějaká teoretická situace. Mohu mu jen vydat svědectví, jak jsem sám řešil situace, které mi byly nepříjemné a z nichž bych nejraději utekl, případně ho seznámit s někým, kdo poctivě bojoval v podobném boji.
Jsem připraven snést zlobu a zášť těch, kteří s mým postojem nesouhlasí. Jen chci upozornit, že žijeme v době, kdy převažuje názor, že záleží především na tom, zda se cítíme dobře, a pokud nám něco brání v dosažení slasti, pak je třeba to bezpodmínečně odstranit. Sám jsem až v pokročilém věku pochopil, že v životě nejde především o to, abych se cítil příjemně. Myslím si, že naše životní cesta je často velmi obtížná. Sám jsem během svého života mnohokrát volil zkratku, abych se vyhnul utrpení, a vůbec se nedivím těm, kteří selhávají v situacích, v nichž jsem selhával i já.
Někteří lidé mi napsali, že církev se příliš hrabe v sobě a nedokáže oslovit sekulární sféru. Když ovšem měli upřesnit, čím by se tedy církev měla zabývat, zmínili nedořešenou otázku církevních financí, až vyschnou restituční penězovody, a nedořešenou otázku členství ve sboru („krize tradičního členství“). Připadá mi kuriózní, že navrhují právě témata, která se obracejí dovnitř církve. Naopak otázky sexuality tento svět bude řešit i nadále, a to s rostoucí naléhavostí. To, že některé církve jednoduše přijímají světské postoje a argumenty, je pochopitelně velká prohra. V této oblasti nás čekají ještě značné nepříjemnosti, a církev skutečně není připravena. Mohu zmínit – jako jeden příklad z mnoha – že celé lidstvo, a především západní civilizace, bude během několika desetiletí čelit nikoli přelidnění, ale demografické implozi. Uvedu jen jeden ilustrativní fakt: Žádný národ, v němž porodnost klesla pod 2,1 dítěte na rodinu, tedy pod úroveň přirozené reprodukce, se už nikdy nad tuto úroveň nedostal. (Možná tuto skutečnost rozvedu v některém z dalších článků.) Bude to mít obrovské důsledky pro migraci, fungování sociálních systémů i pro jiné oblasti.
Církev by mohla – a měla – tyto otázky analyzovat, promýšlet a navrhovat řešení. Je to otázka nejen demografická, ale i navýsost etická.
Tuším, že pod mým článkem (zejména na Křesťanu dnes) se opět sešikují někteří kritici, přesvědčení o tom, že církev se takovými otázkami zabývat nemusí a nemá, protože stejně brzy přijde konec a my bychom se měli od tohoto světa štítivě odtáhnout. Ano, konec přijde, a možná přijde brzy, nicméně to si mysleli křesťané ve všech dobách, a ti, které to vedlo k tomu, aby se uzavřeli za branami ghetta, se stali neplodnými. My máme dobrou zprávu pro svět, a ta obsahuje víc než jen radostné poznání, že jsou nám odpuštěny hříchy.
Dan Drápal
