Článek
Touha po nezávislosti není v bývalém britském impériu ničím neobvyklým. Odtrhnutí Irska po dvouletém asymetrickém konfliktu vyvolalo řadu otázek. Irská republikánská armáda (IRA) sváděla urputné a mnohdy nečestné boje s lokální britskou administrativou. Britské jednotky byly početnější a lépe vyzbrojené, přesto irský duch vytrval. Odměnou za jejich úsilí a prolitou krev byla nezávislost, získaná v lednu 1922.
Ne všechny části Irska se dočkaly nezávislosti. Oblast známá jako Severní Irsko zůstala pod Britskou správou. Říct, že od té doby násilí skončilo, nebyla pravda. Napětí mezi Brity z Londýna a Iry z Belfastu bylo vždy přítomné. IRA se nerozpadla, akorát změnila domovskou adresu. Jejím cílem nebylo nic jiného, než prostřednictvím zbraní spojit obě Irska pod jednu vlajku a sesadit tehdejší irskou vládu.
Po události známé jako Krvavá neděle (leden 1972), kdy britští vojáci popravili bezbranné Iry, se konflikt rozhořel nanovo. Bombové útoky, ozbrojené přepady britských vojáků a pouliční přestřelky se staly smutnou realitou. Konec bojů přinesl až „Smlouva dobrého pátku“ (Good Friday Agreement) v roce 1998. Podmínkou smlouvy bylo sdílení politické moci s nově ustavenou lokální exekutivou.
Separatismus tímto nezmizel. Pouze se přesunul mimo ulice na půdu parlamentu. Aktivity IRA téměř ustaly, zájmy nacionalistů reprezentuje největší irská strana Sinn Féin. Vede Shromáždění Severního Irska a má méně početné zastoupení i v britském parlamentu.
Mezi převážně britskými stranami hraje pozici outsidera. Nejzajímavější ze všeho je, že praktikuje tzv. absentismus. To v praxi znamená odmítnutí získaných mandátů, čili poslanci neskládají přísahu ani se neúčastní jednání ani hlasování. Důvod je jednoduchý. Sinn Féin odmítá svrchovanost Velké Británie a tímto krokem vyjadřuje protest a důrazný nesouhlas vůči britskému parlamentu.
Skotský parlament
Proč tak dalekosáhle povídám o Irsku, ve článku o Skotsku? Důvod je jednoduchý. Právě Irsko bylo tím, kdo donutil Velkou Británii „uvolnit otěže“. Bez kontroverzních kroků IRA a Labouristické vlády Tonyho Blaira by možná žádný článek o skotské nezávislosti nevznikl. S irskou lokální exekutivou se ozvali ostatní etnické menšiny na britském území. Kromě Skotů to byli ještě velšané.
Oběma bylo vyhověno o rok později (1999), a tak z britských administrativních budov vznikl velšský Senedd a Skotský parlament. Jejich pravomoce byly rozšířeny v roce 2006 ještě za vlády Tonyho Blaira a čtyři roky na to oslabeny Margaret Thatcherovou. Pohled na pravomoce Skotského parlamentu se lišil nejen mezi stranami, ale také mezi jednotlivými administrativami. Za vlády Davida Camerona byly pravomoce Skotského parlamentu silně posíleny, zatímco pod Borisem Johnsonem ochably.
Hlavním aktérem na poli skotské politiky je rozhodně Skotská národní strana (dále jen „SNP“, kvůli podobnosti zkratky se Slovenskou národní stranou, neboli SNS). Od roku 2007 drží většinu nebo těsnou většinu ve Skotském parlamentu. Po současných výsledcích voleb si i přes ztrátu šesti mandátů udržela dominanci. Nabízí se jim potenciální spolupráce se skotskými zelenými, se kterými spolupracovali už v minulosti. Znamená to, že bude Skotský parlament opět vést exekutiva usilující o nezávislost.
SNP, referendum o nezávislosti & Brexit
SNP není včerejší, její historie sahá do poloviny dvacátého století. Jako jediná ryze skotská strana se dokázala nesmazatelně zapsat do tamní občanské společnosti. S 56 tisíci členy mají největší členskou základnu a spolupráce s lokálními organizacemi jí pomáhá zas a znovu obsadit volební obvody. Neméně důležitou vlnu popularity jí přineslo referendum o nezávislosti v roce 2014 a referendum o vystoupení z EU o dva roky později.
Referendum o nezávislosti Skotska bylo velkou událostí. Na jedné straně stáli SNP, skotští zelení a část politiků z Labour. Proti nim stáli Conservatives, zbytek Labour a Liberal Democrats. Média stála silně proti SNP a brala nezávislost Skotska jako nebezpečí. Skotsko se rozdělilo na dvě strany. Nacionalisté kampaní „Yes Scotland“ usilovali o nezávislost a jejich protivníci s heslem „Better Together“ (Lepší společně) podporovali současný stav věcí.
Referendum skončilo neúspěšně. Pětapadesát procent obyvatel hlasovalo proti nezávislosti a zbylých pětačtyřicet procent pro. Ačkoliv se celá situace zdála jako neúspěch SNP, mobilizace nacionalistů jí vyhrála téměř všechny mandáty do britského parlamentu. Vlna podpory na národní úrovni postupně utichla, ale touha po nezávislosti nikoliv. S referendem o vystoupení z Evropské unie výrazně vzrostla.
V roce 2016, premiér David Cameron vyhlásil referendum o vystoupení z EU. Sám byl silným zastáncem Unie a podílel se na kampani pro setrvání. Referendum vyhlásil, aby utišil protievropské hlasy a ukončil debaty o tom, zda zůstat nebo ne. Hlasy nesouhlasu s Unií vycházely téměř exkluzivně z krajně pravicové strany Reform UK Nigela Farage. SNP plně podporovala členství v Unii.
Oproti předchozímu referendu se tohle týkalo celého Spojeného království. Zraky celé Evropy se silnou nedočkavostí čekaly na výsledky hlasování. Stejně jako v případě skotského referenda se společnost rozdělila na dva tábory. Mainstreamové politické strany společně s SNP stály na straně „Remain“ (zůstat) a Reform UK zastávala „Leave“ (odchod). Výsledek dopadl těsně, 48 % pro Remain a 52 % Leave. Kampani proti EU se povedlo zmobilizovat apatické voliče lživými výroky díky sociálním sítím a katastrofa byla na světě.
Zatímco Velšané slavili, Skotové cítili hluboké rozčarování. Skotové volili pro „Remain“ v poměru 60/40, tudíž s výsledkem nebyli vůbec spokojeni. V mnohých tato skutečnost posílila touhu po nezávislém Skotsku. SNP se této nespokojenosti chopila. Pod záštitou skotského nesouhlasu s výsledky referenda dlouhodobě usiluje o nové referendum o nezávislosti. Ovšem žádná dosavadní vláda jim to neumožnila. Existuje zde reálná šance na úspěch a to si zkrátka nikdo nechce dovolit.
SNP jako ochránce před Westminsterem
I když SNP v Britském parlamentu vystupuje jako anti-systémová strana, ve Skotském parlamentu je legitimní vládní stranou. Oproti mnohým nacionalistickým/separatistickým stranám je velmi inkluzivní. Chrání zájmy každého, kdo žije na území Skotska bez rozdílu. Na ekonomické ose je nalevo. Jako typická sociálně-demokratická strana prosazuje mimo jiné sociální služby (hlavně zdravotnictví), dostupné energie a ochranu životního prostředí.
Všechno rámuje optikou „my proti Westminsteru“. V případě sociálních služeb, bojuje proti podfinancování způsobené Margaret Thatcher a Liz Truss. Ohledně levných energií poukazuje na využívání zásob ropy ve skotské ekonomické zóně. Samotná těžba není takovým problémem, jde o to, že zisky z těžby jdou převážně Britům. SNP často přirovnává Skotsko s Norskem, které ropa učinila bohatým. Bůhví jak by Skotsko vypadalo, kdyby bylo samostatné.
Otázkou je, zda se jedná o prostou demagogii, nebo za tím něco je. Už fakt, že se SNP těší tak velké podpoře, po tak dlouhou dobu u moci, z ní dělá velmi úspěšnou stranu. Při povídání o SNP nemůžeme zapomenout na bývalou předsedkyni Nicolu Sturgeon, zvanou „skotská Železná lady“. Z jejího charismatického vystupování vychází jistá upřímnost. Její nástupce John Swinney na tom není jinak. Když sledujete jejich výstupy či čtete jejich články, nemůžete jim nefandit. Prostě to nejde.
Ve Velké Británii se točí jedna nepopulární vláda za druhou. David Cameron odstoupil po úspěšném referendu o Brexitu. Theresa May nedokázala přijít s rozumným způsobem, jak Unii opustit, její nástupkyně Liz Truss stihla shodit vládu za 43 dní, Boris Johnson pořádal večírky v době lockdownů… Nejeden člověk by při pohledu na funkční skotskou administrativu chtěl změnu.
Výsledek včerejších voleb (7.5.2026) potvrdil dominanci SNP a touhu části skotské populace po nezávislosti. Dokud bude SNP vést exekutivu, bude neustále tlačit na Westminster. Je otázkou, co by se stalo v případě výhry Reform UK v britském parlamentu. Silný nárůst popularity nelze ignorovat a je možné, že budou skládat příští vládu v roce 2029. Od nezávislosti Skotska se distancují, vidí ho jako součást Británie.
Uvidíme, co nám budoucnost přinese.
