Článek
V base jsem stvořil knihu, když jsem do desítek sešitů rukou sepsal svou dealersko-feťáckou kariéru prolnutou se skutečnými zážitky z vězení, které jsem ještě okořenil trochou cestopisu a špetkou amatérské filosofie. Tady je ukázka ze 13. kapitoly…
Střih. O tři roky později jsem už ve výkonu trestu seděl o Vánocích v base v Novém Seně na oddíle O. K večeři byl kousíček tuhého vepřového řízku a o něco lepší bramborový salát než na Pankráci, ale víte jak, pořád to nebylo úplně ono. Ale pozor, co to? Dostali jsme dárkovou tašku, čaj, kafe, oplatku, chipsy, křupky dokonce i bonbóny. Hody hody doprovody, Vánoce už jsou tady. Vím, že se to zpívá na Velikonoce, ale já si můžu dělat, co chci. Je to moje kniha, moje jediná svoboda, která mi zbyla a já si ji chci užít.
Už jsem myslím zmiňoval, že se v té době, kdy mě zařadili na óčko, šířil ve věznici covid. Každý druhý vězeň měl silné příznaky. Včetně mě. Jak jinak. Nebylo, kam utéct. Na oddíle byla dezinfekce Anti-Covid, ten nejlevnější shit, co smrdí jako špatná pálenka. Muklové ji kradli, destilovali z ní alkohol a tomu chlastu začali říkat Covid. Geniální.
„Nalej mi trochu Covidu. Dáme večer Covid? Vožerem se Covidem,“ takhle se běžně mluvilo a já pořád nevěděl, o čem byla řeč, dokud jsem si to sám nevyzkoušel. Pokud to bylo zředěné nějakým nealko nápojem, tak to šlo. Ti nejtvrdší muklové pili Covid čistý. Jen tak. Ale to je jiná liga. Tam já nepatřím. To může dělat jen člověk, který už nemá co ztratit.
Řezníček, náš „barákovej“ byl profesionál v chlastání a pálení Covidu na vařiči v kuchyňce. „Na, dělej, ochutnej to,“ podal mi Řezníček plecháček, ve kterém byl minimálně dvojitý panák.
„Neoslepnu z toho?“
„Ne, neboj se, já to umim pálit. Ode mě to je nejlepší.“ Tak jsem to do sebe kopl. Víte jak, byly přece Vánoce. Chutnalo to jako hodně špatná a silná slivovice, kterou vám dají jako Pražákovi, když přijedete na Moravu a pak se vám druhý den smějou, jak je vám špatně. Chtělo mi to rozdrásat krk, pak jsem to málem vyklopil i s obsahem v žaludku. Nakonec jsem to spolkl a tvářil jsem se u toho tvrdě jako kámen. Pro jistotu jsem tam kopl panáka i do druhé nohy.
„Jak dlouho sedíš, Řezníček?“ zeptal jsem se jen tak, aby nestála řeč. O čem se asi tak má člověk v base bavit?
„Teď to bude osmej rok.“
„Ty vole, to je ranec. Jak to dáváš?“
„Jak to dávám? Hahaha. Slyšeli ste ho chlapi? Mladej se mě ptá, jak to dávám. Hahaha,“ všichni kolem se mi začali smát, tak jsem se k nim přidal a vysmál jsem se sám sobě. Občas to člověk musí udělat.
Musím uznat, že na óčku vládla mezi muklama na Vánoce veselá nálada. Hlavně díky tekutému Covidu, práškům, ale i jídlu všude kolem. Na každé cimře byly vánoční stoly plné jídla a pití, které si muklové šetřili. Chlebíčky, jednohubky, chipsy, tyčinky, oplatky, piškoty, bonbóny, cukroví, limonády a hlavně Covid, který tekl proudem. Už měsíc před Vánoci se v base začínají sbírat trvanlivé věci ze snídaní, obědů i večeří. Dělají se nákupy a posílají se balíky, pak se to všechno na Vánoce sežere a je zase hladomor.
Většina muklů se ožrala a sjela se prášky. Nebo obojí. V kulturních místnostech hrála hudba z televizních estrád a vánoční atmosféra přebila všechnu depku, která nás obklopovala. Byla tam dobrá parta, vězni si to dokázali užít, na ničem jim nezáleželo, měli dlouhé tresty, delší než já, a přesto se smáli a slavili.
„Asi sem ztratil chuť a čich,“ řekl jsem Řezníčkovi, když jsem necítil ani pátou jednohubku s česnekovou pomazánkou a on mi na to jenom podal další plecháček s Covidem.
„Musíš to vypálit zevnitř.“
Kopl jsem to do sebe všechno naráz. Ale ani to jsem necítil. Aspoň k něčemu byl ten zasranej vir dobrej. Rozloučil jsem se a šel jsem si raději lehnout, než abych nakazil celý oddíl, což bylo beztak nevyhnutelné. Covid mě dostal. Ta nemoc mě sundala a nedalo se s tím nic dělat, tak jsem celý Štědrý večer propotil pod dekou.
Další a další vězni měli příznaky. Někteří odpadli, do věznice jezdily sanitky a pár z nich se už nevrátilo. Nikdo nám neřekl, co se s nimi stalo. Nemoc se šířila neuvěřitelnou rychlostí. A čím více se covid šířil, tím více dezinfekce se vypilo.
Jednou Řezníčka chytil dozorce, jak pálí Covid a protože to byl výjimečně pohodář, tak mu jen řekl, ať se na to vykašle. Ale myslíte, že se na to Řezníček vykašlal? Za týden už pálil znovu a tentokrát vožral půlku oddílu. Ten den to začalo smrdět průserem. Situace se vyhrotila na večerním sčítáku, to už měli muklové slušně vypito. Jeden z nich byl na Řezníčka drzý a jemu zkrátka přeskočilo. Vzal násadu od koštěte a chtěl ho umlátit. Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle běžet k bonzáku a klepat se u katru jako oběť v kleci predátora. Řezníčka drželi tři muklové, pak na něj naběhlo asi deset dozorců a bylo po srandě. Všichni museli jít na cimry, testy na alkohol pro všechny, kompletní filcunk, výslechy, rozebrali celý oddíl a s Covidem byl na chvíli utrum.
Řezníček dostal bití, flastry, vyhodili ho z práce, zařadili ho do nejhorší diferenciace a pak byl asi dva měsíce na díře. Poslal jsem mu alespoň papír, propisky a známky, ať může psát. Ti, kdo byli pozitivní na alkohol – já naštěstí nebyl mezi nimi – na tom byli podobně. Flastry, díry, bez práce. Všichni skončili hrozně a dozorci si na nás dělali jízdu ještě celý měsíc. Plukovník Kašík zuřil a to mě hřálo u srdíčka. Kéž by ho trefil šlak.
