Článek
Ráno vezmete do ruky hrnek s kávou, otevřete notebook a obrazovka zůstane viset v nekonečném načítání. Venku za oknem zatím leží těžká listopadová mlha a v komíně se líně převaluje první ranní kouř. Právě v tu chvíli vám dojde, že bez spojení se vzdáleným serverem neotevřete ani vlastní poznámky, natož pracovní poštu.
Není to jen drobná technická mrzutost. Ve čtvrtek 12. listopadu stačila chyba v infrastruktuře Microsoftu, aby téměř dvacetihodinový celosvětový výpadek odřízl miliony lidí od jejich běžné práce. Do toho tentýž den uprostřed osobního skandálu odstupuje z čela Nvidie hlavní architekt éry umělé inteligence Jensen Huang – a klimatologové na summitu v turecké Antalyi mezitím hlásí, že letošní teplotní křivky definitivně vyletěly z tabulek.
Všechny tři zprávy spojuje jedna věc, před kterou už před desítkami let varoval filozof Martin Heidegger: nebezpečí, že svět přestaneme vnímat jako domov a začneme ho brát jen jako obyčejný sklad surovin. Přesně do tohoto bodu jsme s moderními technologiemi došli. Naše globální síť se tváří nehmotně, ale ve skutečnosti stojí na několika málo obřích uzlech, které denně polykají gigawatty elektřiny a miliony litrů vody.
Stavíme si stále složitější digitální lešení, abychom z něj lépe dohlédli na měnící se klima, jenže samotná stavba toho lešení nám pod rukama vyčerpává základy. Často slýcháme, že cloud je bezpečnější a čistší než vlastní hardware. Tahle představa ale dost kulhá ve chvíli, kdy se podíváte na účty za elektřinu obřích datových center nebo na krajinu rozrytou těžbou vzácných zemin. Základní otázka pro jakoukoli moderní technologii přitom zní docela obyčejně: obstojí v zimě, když vypadne proud a přestane foukat vítr?
Těžko teď čekat, že se ze dne na den odpojíme a vrátíme k papírovým diářům. Pohodlí algoritmu, který za nás obratem vyklopí odpověď, je návykové a většina z nás si na občasné výpadky prostě zvykne jako na nutné zlo. Přesto dává smysl začít se chovat trochu střízlivěji – vracet výpočetní výkon blíž k místu, kde člověk skutečně žije a pracuje, a udržet si aspoň základní analogovou zálohu pro případ, že síť zmlkne. A ještě důležitější je změnit samotné uvažování o tom, k čemu technologie vlastně stavíme: neměly by brát krajinu jako bezednou baterii ani vytlačovat lidskou zručnost, ale respektovat fyzikální limity světa kolem nás.
Když totiž spadne síť, v domě se rozhostí zvláštní ticho. Člověk najednou slyší jen tikot hodin na zdi a praskání dřeva v kamnech, které musel naštípat a srovnat už na jaře, aby teď hřálo. Žádný cloud za vás ráno zatopit nepůjde.
Daniel Frajman, venkovan a zahrádkář
