Článek
Přibližně před 10 lety se na Ministerstvu práce a sociálních věcí začal uskutečňovat plán na zásadní změnu náhradní rodinné péče. Změna reagovala na neutěšený stav, kdy mnoho dětí vyrůstalo od raného věku až do dospělosti v ústavní péči. Alternativami bylo na jedné straně pěstounství a na druhé straně svěření do péče třetí osoby nebo adopce. Jelikož autoři reformy upřednostňovali zájem biologických rodičů před zájmem dítěte, postavili reformu primárně na dočasném řešení, tedy pěstounství. To se rozhodli více profesionalizovat a zároveň lépe zaplatit. Do značné míry se jim jejich záměr povedl. Dětí v ústavech ubylo a pěstounství zažilo boom. Je ale výsledek dobrý i pro děti?
Dnes máme v podstatě tři druhy pěstounství. První skupinu tvoří nezprostředkovaná pěstounství, kdy pěstounem je většinou osoba příbuzná či blízká. Další skupinou jsou zprostředkovaná dlouhodobá pěstounství a nejnáročnější kategorii tvoří zprostředkovaná krátkodobá pěstounství. Pěstounům, zvláště těm zprostředkovaným, patří jednoznačně velký dík a je dobře, že za tuto službu jsou i zaplaceni. První skupině náleží příspěvek přibližně 10 000 Kč za jedno dítě. Dlouhodobí pěstouni dostávají za dítě minimální mzdu tedy 17 300 Kč a krátkodobí pěstouni dokonce více než 30 000 Kč. Odměnu si jednoznačně zaslouží, zvláště když si představíme, jak těžké musí být umět se dětí, o které pečujete, vzdát. Přesto má pěstounství jeden velký nedostatek. Dítě má vlastně pořád nejistotu, zda jej někdo „nevyreklamuje“, nevrátí. A v dospělosti zůstává, alespoň právně vzato, osamocené. A to vše kvůli biologickým rodičům, kdyby si náhodou vzpomněli, že mají dítě.
Naproti tomu adopce stát vyjde mnohem levněji, protože adoptivní rodiče nic nedostávají. A je to dobře. Dítě jen tak nevrátí, i když zlobí. Dítě má jistotu a v dospělosti má stejná práva jako biologické děti rodičů, včetně dědického práva. Samozřejmě, že adopce občas skončí špatně, jak ráda připomíná, na základě vlastní zkušenosti, spisovatelka Tereza Boučková, ale šance, že to vyjde a dítě se stane pevnou součástí rodiny za to, podle mě, stojí.
Náhradní rodinná péče by měla stát na těchto základních principech:
1. Pokud rodina jen nemá sociální podmínky na výchovu dětí, máme takovou rodinu podpořit. Nejen finančně
2. Pokud rodiče nestojí o své dítě, máme to přijmout a co nejrychleji najít dítěti stabilní a pokud možno trvalé řešení
Pěstounství často stojí někde mezi, kdy zájem dítěte obětujeme snahám o to, aby biologičtí rodiče našli zájem o své dítě. Je to přirozený důsledek stavu, kdy pravidla náhradní rodinné péče přirozeně tvoří lidé, kteří si prostě neumí představit, že jiní lidé nemilují své děti. Ale i takoví lidé jsou a dokud to nepřijmeme, budou děti v nejistotě bloudit a čekat na reklamaci.
