Článek
Chorý a jeho exces(y)
Jasně, je toho moc a člověk by až řekl příliš. Tomáš Chorý sbírá červené karty jako na běžícím páse a jeho působení ve Slavii má mnohdy napínavější zápletku než kdejaká reality show. Prsty v zadku, plivání a teď zdvižený prostředníček. Tomáš je rád kontroverzní. Společnost ráda hodnotí, soudí a trestá.
Co se tentokrát stalo
Běží 55. minuta. Chorý dlouho leží na zemi po souboji. I diváci na nejvzdálenějších tribunách vědí, že leží zbytečně, protože o faul nešlo. Chorý se však cítí poškozen, a tak si mne obličej prostředníčkem natočený směrem k rozhodčímu. Evidentně není náhoda, že si hrabe po obličeji zrovna tímhle prstem. Ale je tohle opravdu aktivita hodna červené karty?
Reality (show)
Dnešní společnost přímo zbožňuje reality shows. Má ráda, když může hodnotit chování druhých. Chce vidět hloupé svalovce, jak se neohrabaně dvoří krásným ženám. Chce adorovat ty, kteří nejlépe lžou. A je jí jedno, kdo nejlíp leze přes překážky. Zásadní je, kdo dokáže hrát tu nejlepší „hru“. Chorý si sám namaloval na záda terč, do kterého není těžké se trefit. A udělal z fotbalu svou vlastní reality show.
Presumpce (ne)viny
Když někomu nemůžeme zločin prokázat, pohlížíme na něj jako na nevinného. Takhle funguje naše právo. Ale když jde o reality show, je všechno jinak. Neexistuje záběr, který by prokázal Chorého plivání na soupeře, ale videorozhodčímu to stačilo pro doporučení vyloučení. Komise následně říká, že úmysl nebyl prokázán, ale rozhodnutí s nejnižším trestem posvětí. Stejně tak dnes vidíme na rozmazaných záběrech hráče, který se škrábe na obličeji. A já se nechci vůbec přít o to, kterým prstem to dělá. Spíš se ptám: „Má opravdu rozhodčí na hřišti řešit, kterým prstem si hráč škrábe nos?“
Všetečná společnost
Kdyby šlo o jakéhokoliv jiného hráče, zachoval by se rozhodčí Všetečka stejně? Zkoumal by tak důsledně pohyby Vladimíra Daridy? Pochybuju. Jenže tady jde o hvězdu reality show Tomáše Chorého. A toho všichni sledujeme důkladněji a číháme, kdy zase přijde alespoň náznak něčeho, za co bychom ho mohli kamenovat. Společnost už je taková. Ale rozhodčí nemá být katem, kterého si společnost zvolila za vykonavatele trestu.
Rozhodčí fotbalu
Člověk, který píská fotbal, má být nestranný. Má dle pravidel posuzovat dění na hřišti. Má mít přirozenou autoritu a hlavně cit. Rozhodčí Všetečka dnes svým rozhodnutím neukázal ani jedno. Nechal se ovlivnit atmosférou, jmenovkou na zádech hráče, vlastním egem, nebo si potřeboval něco kompenzovat? Tahle úvaha ale není o velikosti přirození ani jednoho z aktérů. Všetečka se rozhodl dát prostor infantilnímu gestu, kterého by si dost možná nevšimly ani televizní kamery, kdyby na něj červenou kartou neupozornil. Škoda, že stejně důkladně neposuzoval likvidační zákroky na Schrance nebo Dioufa v minulých letech.
Kam směřujeme
Trápí mě tohle všechno. Trápí mě, že skvělý fotbalista sám sebe ničí. A možná ještě víc mě trápí zdegenerovaná společnost, která hltá každý jeho další exces a těší se, až zase bude moct Chorého poplivat v hospodě u piva. Kde je nadhled? Kde je rozum? Jak chceme hodnotit hráče, když sami nejsme lepší?
Tomášovi chybí sebereflexe a sebeovládání. Společnosti a rozhodčím chybí nadhled a sebereflexe. Budiž, snad nejen mně, útěchou, že alespoň ten nedostatek sebereflexe je společný.
