Článek
Pomalu končí léto a M. odložila své letní šaty, našla tu správnou knihu a šla do kina.
Je to nabité hereckými hvězdami. Natočil to hvězdný režisér, který umí blockbustery dotlačit do hlav i takovým jako jsme my s mojí M.
O jakém filmu píšu?
Ano, jde o „Odysseu“ („The Odyssey“, 2026). Christopher Nolan opět dokázal naplnit kina a i my jsme se nechali zlákat. Očekávám božské tržby!
Ten samý den ráno (v neděli) jsem našel v knihovně Odysseu od nějakého Homéra a dal si za úkol ji před filmem přečíst. Nepovedlo se. Nicméně jsem přečetl alespoň pár stránek a verze, kterou máme doma, je moc pěkně přeložená. Jde o lyrické pojetí této báje a trochu připomíná jazyk románu Egypťana Sinuheta.
Ale k filmu. Mně osobně se líbilo, jak Nolan ctil to, co se v bájích o Odysseovi děje, a nevymýšlel si nic zbytečného navíc. Je zde velmi zdařile zprostředkované přepadení Troje a
v okamžiku, kdy se za brány Troje valí tisíce dobyvatelských vojáků, jsem si
vzpomněl na Oppenheimera. Odysseus (Matt Damon) sedí na schodech a hledí na zkázu, která nastala kvůli jeho lsti s trojským koněm. Oppenheimer měl s jeho atomovou bombou také určité pochybnosti, jestli neotevřel Pandořinu skříňku pro lidské
utrpení. Otevřel. Odysseus, ač je pragmatický, chytrý a silný vůdce svých lidí, dochází k závěru, že jeho konání nevede k výsledkům, jaké si představoval.
Film trvá bezmála tři hodiny a fakt byste to do něj neřekli. Je tam akce; je to obrazově působivé, fantasticky zahrané. Ne, na tomhle filmu chybu nehledejte a nechte se unést bájným světem starověku, přemýšlejte však nad tím, že každý člověk (a asi i bůh) chybuje, a to i v případě, že myšlenka na začátku byla dobrá a
zdála se třeba i chytrá. A od toho máme dobré filmy, abychom nad nimi přemýšleli a bavili se o nich, tak jako já následně v baru kina se svojí M.
Jo, a tu knihu jsem neodložil. Až ji dočtu, tak vám to tady napíšu. Je to takový můj závazek. Bude to chvíli trvat. No ale co, vždyť něco může trvat i roky, že? Bude to pro mě taková Odyssea.
