Článek
Často je náš soused největší nepřítel, protože se nechová podle našich představ a také ho máme stále na očích. Leze nám na nervy jeho netolerantnost, nebo naopak je to tou naší netolerantností.
Ukrajince sice tak často nevídáme, ale jsou nějakým způsobem identifikovatelní, a co navíc: jsou zde cizí.
Cizí…
V čem je rozdíl mezi tím kdo se narodil blíž, nebo kdo hovoří jiným jazykem, má jinou pleť, či fandí jinému klubu. Kde uděláme hranici naší tolerantnosti? Ulicí, obcí, státem, občankou, národností. Nebo dokonce až planetou, v době, kdy zjistíme, že ve vesmíru nejsme sami.
Každý máme nějaký původ a mnoho z nás by se asi divilo, odkud jeho rod vlastně pochází.
Často se v zahraničí směji, jak my Češi k sobě lnem a doma se hádáme.
Doma…
Doma jsme tam, kde bydlíme. Osud nás někam zavál a my si nárokujeme rozhodovat o ostatních, kam je může jejich osud zavát, jenom proto, že jsme tam byli dříve.
Proč nejsou Ukrajinci naši lidé a naopak soused, který nám leze na nervy, je náš!?
