Proč nás fascinuje souboj „dobra“ a "zla"? Aneb odvěká příčina rozdělené společnosti?

Ne nadarmo se říká „všechno zlé je pro něco dobré.“ Z knih, které toto téma řeší, mám osobně nejraději naprostou klasiku od Roberta Luise Stevensona Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hydea.

Spořádaný viktoriánský gentleman Dr. Jekyll se snaží fascinován vědou oddělit zlou a dobrou stránku v člověku, aby již lidé nemuseli vést boj s pokušením a zlými myšlenkami. Boj se svým svědomím. A do jisté míry se mu to skutečně podaří! Ale rozhodně ne tak, jak zamýšlel… Vytvoří nápoj, po jehož požití se stane esencí toho nejhoršího, co se v něm ukrývá. Promění se v pokřiveného pana Hydea. Při opětovném vypití se pak mění zpět na Jekylla. Čím víc tráví v Hydeově kůži, tím víc nad ním ztrácí kontrolu. Čím déle je Hydem, tím Hyde ve svých ohavnostech zachází dále. Čím víc se tak „zlem“ zabývá, tím víc zlo narůstá. Čím víc k temným myšlenkám upíná pozornost, tím víc ho ovládají. A nakonec se mu vše vymkne… Celý příběh je za mě o volbě. O svobodné vůli. Člověk si může vybrat, kam bude upínat svou pozornost, a tím v zásadě, ať už vědomě, a možná častěji nevědomě, podporovat svou „zlou“ stránku, nebo tu „dobrou“. Je to o morálce a disciplíně myšlení. O tom, že „zlo“ v nás samotných nemůžeme jednoduše ovládnout. Spoutat. Jak mu dáme prostor a zahráváme si s ním, ono ovládne nás. A čím dále zajdeme, tím těžší je se „vrátit…“

Ze světa filmu toto téma jedinečným způsobem řeší Star Wars. Koncept světlé a temné strany síly vesmíru, na kterém je jejich příběh postaven, to vystihuje dokonale. Světlo reprezentují Jediové, temnotu Sithové. Legendární je pak řeč mistra Jediho Yody k mladému kandidátu na vstup do řádu Jediů Anakinu Skywalkerovi: „strach vede k zlobě, zloba vede k nenávisti, nenávist vede k utrpení. To je cesta k temné straně. Velký strach v tobě cítím.“ Anakin později skutečně podlehne temné straně kvůli strachu. Strachu o svou milovanou. Než celý příběh skončí, obrátí se v poslední chvíli opět ke světlu díky lásce k synovi. Vnitřní boj dobra a zla v člověku je v celé sáze fenomenálně vykreslen právě na Anakinově postavě.

V umění s křesťanskou tematikou zobrazuje tento souboj asi nejlépe obraz archanděla Michaela spoutávajícího ďábla a vyobrazení Sv. Jiří zabíjecího draka. Méně známá svatá Markéta Antiochjská dokáže draka ochočit a na obrazech je tak vyobrazena s drakem, který ji zjevně poslouchá. Nebojuje s ním. Poznat pomocí dlouholetého sebepozorování svou temnou stránku a „ochočit si ji“ je koneckonců možná tím pravým úkolem nás všech. Jinými slovy, naučit se s ní „koexistovat“ tak, aby neškodila nám, ani okolí. Podobně se sv. František domluvil v známém podobenství se strašlivým vlkem, který terorizoval městečko Gubbio. Díky Františkovu zásahu obyvatelé tohoto malebného italského městečka (doporučuji k návštěvě) vlka začali krmit, on jim přestal škodit, a když zemřel, dokonce svého dřívějšího trapiče oplakávali. Není tohle podobenství z přelomu 12. a 13. století také obrazem naší doby? Vždyť i my neustále bojujeme s tzv. „rozdělenou společností“. A v té „druhé“, nám nevonící půlce lidstva, vidíme vlky z Gubbia, kterých se bojíme a nejsme schopni s nimi jednat… Potřebujeme stále, ač si to často nechceme přiznat, svaté Františky…a Kláry…

Právě křesťanství a Ježíšovo poselství odpuštění a lásky k bližnímu, které nabídlo alternativu k životní filozofii oko za oko zub za zub, vede k zastavení – lidově řečeno – „zákonu padajícího hovna.“ Zastavení pánů Hydeů. To ale neznamená nebránit se zlovolné agresi!

Jak krásně v jednom ze svých kázání vysvětlil Tomáš Halík, „láska k bližnímu někdy znamená vyrazit mu zbraň z ruky.“ To je vskutku rytířské pojetí lásky a boje. Soucítění s druhými a láska ke světu hraje klíčovou roli také v tibetském budhismu a řekl bych, že v každé zdravé spiritualitě. Původně tibetská technika meditace milující laskavosti, kdy se necháváme pomocí vizualizace plnit láskou, kterou pak posíláme do světa, je dnes v rámci učení mindfulness jednou z velmi oblíbených technik i v západním světě. Pokud ji neznáte, určitě vyzkoušejte.

V dnešní postmoderní době relativního blahobytu si často „zlo“, nebo jak se někdy říká „peklo na zemi“, způsobujeme sami svými myšlenkami a podléháním negativním emocím. Ty jsou nakonec jako „cesta k temnotě“ popsány i ve zmíněné promluvě mistra Yody. Obelstít se je snaží i Dr. Jekyll. Často pak vše vidíme černě a chováme se jako idioti ke svému okolí i sami k sobě. Sám moc dobře vím, jak těžké je z toho někdy vybřednout. Fakt, že si tím škodíme hlavně sami, není žádnou novinkou. Už takřka před 2000 lety napsal římský císař a stoický filozof Marcus Aurelius: „Kdo hřeší, na sobě hřeší, kdo ubližuje, sobě ubližuje, neboť sebe sama dělá špatným.“ V 16. století pak Svatý Ingác z Loyoly tento stav vnitřní „deprese“ nazval výstižně neútěchou. Bojovat s těmito stavy pomocí systému pevných životních zásad, spirituality a víry v Boha mi z mých zkušeností přijde jako dobrý způsob. Když se vztahujeme k něčemu, co nás přesahuje, tak to jediné nás v časech skutečné krize, kdy se nejedná o pouhé „zlé myšlenky“, ale dějí se nám opravdu zlé věci, dokáže podržet. Tato skutečnost je koneckonců prověřená od počátku lidstva, a řekl bych, že jsme nic moc lepšího nevymysleli.

A i tak je to vždy nesmírně těžké. A mnohdy i přes víru a veškeré vznešené hodnoty v utrpení selháváme jako Petr zapírající Krista. I to je evidentně nevyhnutelná lidská přirozenost. Vzpomenu si vždy s trochou nadsázky na ředitele nakladatelství academia, Jiřího Padevěta, který v souvislosti s obdivuhodnou odvahou lidí mučených nacisty a komunisti v jednom rozhovoru prohlásil: „Jestli jste odvážní se dozvíte až když na výslechovém stole uvidíte kleště na nehty.“ To si v tekuté modernitě a veškerém komfortu 21. století většina z nás neumí představit.

Líbí se mi nicméně myšlenka, že máme vždy možnost volby a můžeme za své skutky – „dobro i zlo“ - převzít zodpovědnost. Že záleží, jak se k životním okolnostem stavíme. Byť je to práce na celý život plná nevyhnutelných selhání. Že snažit se o dobro má cenu. Že i prostá snaha se počítá. Že každý den můžeme volit znovu. A nikdy není pozdě zvolit světlo před tmou. To je skutečný dar svobodné vůle. Krásně to vystihují následující slova v mém oblíbeném filmu Ridelho Scotta Království nebeské , která pronáší tajemný Johanita k rytíři Bailienovi, jenž si mu stěžuje na ztrátu víry, protože ačkoliv probděl celou noc na chrámové choře v Jeruzalémě v naději na odpověď, co má dělat se svým životem, Bůh k němu nemluví: „Co si po nás Bůh žádá, je tady (Johanita ukáže na srdce) a tady (ukáže na hlavu). A každý den vždycky záleží jen na tobě, zda budeš dobrý člověk, nebo ne.“ Nemusíme přečíst celou Bibli, chodit do kostela, nebo probdít noc na hoře v Jeruzaléme (i když můžeme  ), abychom si ujasnili životní hodnoty, priority a našli svou víru. Kolikrát stačí dobrý film. Jednu dobu jsem si pouštěl tenhle filmový úryvek každé ráno. Stal se mou modlitbou. A když jsem ji vynechal, choval jsem se kolikrát v následujícím dni hůř. Ztrácel jsem víru a umetal cestu panu Hydeovi.