Článek
Nu, a teď k věci. Vždy, když v médiích příjde na přetřes téma, které se týká našeho školství, tak si ho s chutí otevřu. Často mě mnohem více než samotný článek zajímá diskuze. Proč? Protože jako mladý učitel chci znát názor společnosti na náš úděl.
Ten je v mnohých očích prostý. Takový učitel si v klidu vstane, nasnídá se a odchází z domu. V práci si odbude svých, v přepočtu, pět až šest vyučovacích hodin v rámci přímé pedagogické praxe a pak se vrací domů, užívat si života. A takhle to má celý život. Žádné přípravy, žádná nepřímá pedagogická praxe, žádný čas navíc. Tak za co ti učitelé vlastně chtějí tolik? A to nemluvím o tom, že mají dva měsíce prázdnin! Chuligáni…
Nechci však říkat, že je to většinový názor. Dost často najdeme i zastání. A takovým lidem, kteří naší práci respektují a mají pro ni pochopení, moc děkuji. Nicméně, stále více trpím úzkostí z toho, že takových lidí, kteří nás nemají rádi, přibývá. A to závratnou rychlostí. Ale o útrapách učitelského života a jeho postavení ve společnosti si promluvíme někdy jindy. I tak to s tím dost souvisí.
Jádro pudla
Jelikož jsem ještě nedostudovaný, ale zároveň v praxi, je pro mě toto léto utrpení. Státnice mě čekají na konci srpna a do toho se ještě snažím s diplomkou. Léto si tedy moc neužívám. Koneckonců, byla to má volba, tak si nestěžuji.
Výhodou toho je, že si člověk může dopřát dost času na čtení knih a rozjímání nad tím, o čem vlastně píše.
Všichni tak nějak tušíme, že naše školství nejvíce ovlivnila a stále ovlivňuje osoba Jana Ámose Komenského. Známe jeho motto „škola hrou“, ale dost často, jaksi tu hru v českém školství postrádáme. Nadáváme na přebytečné množství učiva (vzdělávací obsah) a nemoderní výukové metody. Na to, že vrcholem učitelského úmu je prezentace doplněná o frontální výklad, jež stejně nikoho nezajímá! Děti si všechno vyhledají na internetu. Z toho vyplývá, že škola je vlastně totální pruda. Úplná zbytečnost.
Tak mi to aspoň prezentují někteří dospěláci, kteří svou vidinu současného školství staví na vlastních zážitcích z dětství. Od té doby se pro ně škola nezměnila.
A ejhle! Ono je to úplně jinak. Škola se proměňuje. Jenže to není úplně tak rychlé, jak bychom si představovali. Ve školství prostě nemůžete udělat překotnou změnu, protože škola má být stabilním orgánem státu, který produkuje vzdělání a kontinuálně zajišťuje potřebnou úroveň vzdělanosti společnosti.
Otázkou však je, co je to vzdělanost? Znamená to, že člověk disponuje často až encyklopedickými znalostmi, které jsou použitelné maximálně tak ve znalostních pořadech a odtržené od běžného života? Nebo jsou to schopnosti a dovednosti, které uplatňujeme při řešení problémových situací v běžném životě? Čili kompetence?
Víte, tyhle debaty probíhají snad už od úsvitu věků. Proč? Protože odpověď je někde uprostřed. Stále jsme ještě jaksi neodhadli správný poměr mixu znalostí, schopností a dovedností. Což dle mého úsudku svým způsobem definuje náš rybníček a neustále to prodlužuje a odkládá tolik kýženou reformu školství.
Ale pozor! Troufám si říct, že stejnou problematiku řešili ti nejpovolanější z nejpovolanějších. Komenský, Rousseau, Pestalozzi, Dewey, Příhoda atd.
Špetka historie
Pro laika a rodiče je však důležité něco jiného. Chtějí vědět, proč se jejich ratolesti neučí stejně tak „efektivně“ a možná i se stejnou „radostí“, jako děti ve vyspělejších zemích.
V tomto směru je odpověď zdánlivě jednoduchá. Nebudu říkat, kdo nebo snad co, ale čirou náhodou se nám tu vyskytlo jakési čtyřicet let trvající myšlenkové vakuum. Tedy, nebylo to úplné vzduchoprázdno, spíše šlo odklon od poněkud „starostlivější“ filozofie výchovy a vzdělávání založené na pedocentrismu, zohledňování zvláštností a zájmů žáka, demokratizace školství a integrace vzdělávacího obsahu a různorodosti. Vydali jsme se tedy směrem, který byl spíše krokem zpět k tzv. Herbartismu, jenž byl charakteristický monologickým výkladem učiva a neaktivitou žáků.
Nutno dodat, že tato koncepce byla trnem v oku reformní pedagogiky, tedy hlasů volajících po změně, které se začaly objevovat na přelomu 19. a 20. století. Škola založená na této koncepci zkrátka přestávala odpovídat soudobým nárokům společnosti. Jejich život se proměnil díky rozvoji obchodu, vědy a techniky. Vzrostla poptávka po nových pracovních pozicích, vyžadujících samostatné, aktivní a kreativní pracovníky. Rozvoj demokracie vyžadoval aktivní politickou angažovanost a potřeboval samostatně uvažující a jednající jedince. A právě tehdy začal monologický výklad učiva pokulhávat. To i přesto, že to byl zatím jediný koncept, který umožňoval masové vzdělávání a celkem vyrovnanou produkci vzdělanosti, neboť se učili všichni všemu a stejným tempem. A osvojovali si právě ty tolik „nenáviděné“ encyklopedické znalosti.
Naproti tomu reformní pedagogové jako Maria Montessori, Rudolf Steiner, Célestine Freinet, Petr Petersen či John Dewey pokládali otázku: „Proč by se jen proboha měli učit všichni všemu?“ Uvědomovali si, že každý žák je jiný. Má jiné zájmy, jinou úroveň intelektu, pochází z jiných poměrů a má odlišné nadání. Jejich koncepce se tedy snažila odstranit z výuky nejen přebytečnou encyklopedičnost, ale také formálnost vztahu s učitelem. Důležitá pro ně byla spíše rovnocennost a partnerství. Začali tak zohledňovat žákovu individualitu a vedli ho k samostatnosti a aktivnímu zájmu o učení, potažmo sebezdokonalování svých schopností a dovedností. Formovali tedy žákův charakter tak, aby si uměl poradit v každé životní situaci.
Jenže! Tyto reformátorské koncepty bohužel nejsou realizovatelné ve všech podmínkách. Čili, ty diskuze musely být podobné těm, které dnes probíhají na téma globálního oteplování. Víme, že máme problém. Uvědomujeme si, že bychom ho měli řešit. My dokonce víme, jak ty dopady zmírňovat. Jenže! Museli bychom podstoupit drastická opatření, která také nejsou v souladu s podmínkami. Hlavně těmi hospodářskými. Musíme tedy udělat kompromis!
Jdeme do finále!
Současná podoba dnešního školství v našem rybníčku je zkrátka kompromisem. Snaží se dostihnout rozjetý vlak.
Důkazem toho byla kurikulární reforma z přelomu tisíciletí. Její kořeny jsou úzce spjaté s proměnou politického systému a společnosti po pádu komunismu. Současně navazují na prvorepublikové snahy o zanesení některých prvků reformní pedagogiky do výuky. Dokonce i „tatíček“ Masaryk tvrdil, že škola by měla formovat charakter a napomáhat vychovávat houževnaté a nebojácné lidi.
Ale zpět k meritu věci! Ta zmíněná kurikulární reforma z přelomu tisíciletí přinesla do školství tzv. rámcové programy (RVP a ŠVP). RVP (rámcový vzdělávací program), hodně laicky řečeno, vymezuje vzdělávací obsah pro různé úrovně vzdělávání (od MŠ po SŠ), definuje vzdělávací oblasti, očekávané výstupy a klíčové kompetence. Důležité je zmínit, že je to dokument na státní úrovni, který je vydáván MŠMT. Zatímco ŠVP neboli školní vzdělávací program je dokument, který si školy samy zpracovávají na základě rámcového vzdělávacího programu. Je to klíčový dokument, který má výsledný vliv na podobu výuky určité školy.
Mnohem důležitější je podotknout, že tento systém školám i učitelům zaručuje určitou míru autonomie.
Školy si samy vyberou, co a jak chtějí vyučovat. Mohou si vytvářet vlastní strategie šité na míru lokálním podmínkám, které se vztahují k prostředí, v němž se daná škola nachází.
Učitelům to rozvazuje ruce z hlediska učebních metod. Na základě jeho vlastního uvážení, vlastních zkušeností a zájmů může učivo z ŠVP vybírat a předkládat ho žákům tak, jak považuje za vhodné. Jen musí brát na zřetel očekávané výstupy i jejich minimální úroveň.
Další důležitou věcí jsou zmíněné klíčové kompetence. Vlastně jsou naprosto zásadní, neboť navazují na zmíněné tendence reformní pedagogiky, které volaly spíše po formování schopností a dovedností než encyklopedičnosti. Klíčové kompetence jsou tedy obecné vzdělávací cíle, kterých má být dosaženo prostřednictvím osvojování vzdělávacího obsahu. To však ale neznamená, že si ho žák má pouze zapamatovat, ba naopak. RVP samo uvádí, že vzdělávací obsah není cíl, ale prostředek. Tím je vlastně myšleno, že by se žáci měli naučit pracovat s vzdělávacím obsahem. Měli by ho tedy umět aplikovat, analyzovat a hodnotit, vyvozovat z něj nějaké závěry a uplatňovat ho při řešení situací v běžném životě.
Co tím chtěl básník říct?
Inu, především to, že se české školství vydává správným směrem. Umožňuje učitelům vnášet do jejich výuky metody činnostního charakteru, které boří předsudky o tom, že ve škole sedíme mnoho let, ale přitom nevíme, za co. Škola se zkrátka mění, nechce být nudná a chce být přístupná všem. Jsou pro ni důležité zájmy vašich dětí, a jste pro ni důležití i vy, rodiče.
My jen asi potřebujeme trochu důvěry. Potřebujeme, aby se školství vzpamatovalo a nabralo vítr do plachet. A srovnalo se svým současným údělem 21. století.
Poslední slova
Děkuji všem, kteří text bez úhony dočetli až sem. Zároveň se odborníkům omlouvám za nedostatečnou úroveň odbornosti v textu. Nicméně považuji za velmi důležité šířit ve veřejném prostoru alespoň nějakou osvětu, aby na školu nebylo nahlíženo jako na starobylou, zastaralou a zakrnělou instituci plnou prachu. Místo toho bychom měli vnímat školu jako komunitu, která se snaží dělat pro společnost to nejlepší.
Krásný den :)
Knižní zdroje:
- KRATOCHVÍLOVÁ, Jarmila. Teorie a praxe projektové výuky. 2. Brno: Masaryková univerzita, 2016. ISBN 978-80-210-8164-2.
- SKALKOVÁ, Jarmila. Obecná didaktika: vyučovací proces, učivo a jeho výběr, metody, organizační formy vyučování. Praha: Grada, 2007. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1821-7.
- ZORMANOVÁ, Lucie. Obecná didaktika: pro studium a praxi. Praha: Grada, 2014. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4590-9.
- ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice: tradiční a inovativní metody, transmisivní a konstruktivistické pojetí výuky, klasifikace výukových metod. Praha: Grada, 2012. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-4100-0.
Online zdroje:
- RVP – Rámcové vzdělávací programy. Www.edu.cz [online]. Praha: Ministerstvo školství a tělovýchovy, 2022 [cit. 2023-07-30]. Dostupné z: https://www.edu.cz/rvp-ramcove-vzdelavaci-programy/