Maria Loreto u Starého Hrozňatova aneb zázraky se dějí

„Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: ‚Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.‘“… „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš…“

Z vyprávění evangelisty Lukáše, které ještě dnes mnozí křesťané berou do slova a do písmene, vyplývá, že Ježíšova maminka žila v Nazaretu. V městečku asi 140 km severně od Jeruzaléma. Nyní legenda, která již v Novém zákonu není. Nazaretský domek Panny Marie byl důležitým poutním místem. Jenže koncem 13. století je Svatá země definitivně pod nadvládou muslimů. Proto andělé chýšku popadli a přenesli ji do dnešní Rjeky v Dalmácii. Pak následoval další transport - opět andělský - na italský břeh a domek přistál v městečku Loreto (dnes region Marche, hl. město Ancona). Mariánskému příbytku se říká „santa casa“ (svatá chýše) a byl umístěn do renesanční baziliky della Casa Santa. Architekt Bramante jej obestavěl v r. 1509 mramorovým kvádrem zdobeným reliéfy ze života matky Boží. A jak to (zřejmě) bylo doopravdy? Roku 1291 padl Akkon a končí tak éra křesťanských států ve Svaté zemi zvaných také Outremer. Epeirský despota (kníže) Nikeforos Angelos (nebo někdo jiný) nechal kvádry z údajného Mariina nazaretského obydlí v r. 1294 převézt lodí, a tak se dostaly do Evropy.

Již od druhé půle století jezuité nabádají katolické mecenáše, aby nechali budovat imitace mariánského domku jako poutní místo, neboť pro většinu věřících se italské Loreto nacházelo daleko a úcta k rodičce Boží v době baroka byla převeliká. V zemích Koruny české nechal první loretu vybudovat v Horšovském Týně Kryštof ml. z Lobkovic (1584). Na konci barokní doby bychom pak v Čechách a na Moravě mohli navštívit asi 50 loret. Jak taková loreta s malým „l“ vypadala? Buď se zřídila jen kaple - santa casa (např. v areálu kláštera minoritů v Brně, svatá chýše v kostele Nejsvětější Trojice ve Slaném…). Nebo se vystavěl celý komplex. Neznámější je Loreta v Praze (s velkým „L“). Dvůr obestavený ambity s kaplemi, kde poutníci mohli přespat a ukrýt se před deštěm. Uprostřed dvora stojí kopie domku v Loretu. Mramor se u nás neužíval, avšak např. mariánské reliéfy na vnější fasádě svaté chýše v Praze věrně kopírují původní Bramanteho předlohu. Uvnitř domek působí starobyle, napodobuje se cihlová stěna s puklinami po úderu blesku, na oltáři je soška P. Marie, ku které se často váže věkovitá pověst. Loretánský komplex může zahrnovat i kostel, a tak v Praze k patrovým ambitům přistavěli chrám Narození Páně s bohatou barokně-rokokovou výzdobou (fresky od V. V. Reinera). Další „velké“ lorety najdeme v Rumburku, v Dolním Římově, Kosmonosech a také ve Starém Hrozňatově.

Hrozňatov, Kinsberg, Altkinsberg

Hrozňatov, německy Kinsberg, dnes součást Chebu je malá obec asi 9 km na jih od Valdštejnova úmrtního města. V r. 2021 zde žilo v 82 domech 209 stálých obyvatel. Ve Starém Hrozňatově je zámek, severovýchodně od obce najdeme ještě osadu Nový Hrozňatov. Hrad z 12. stol. přestavěný na zámek střídal majitele, v r. 1658 jej koupili chebští jezuité. Po zrušení řádu (1774) objekt připadl Náboženskému fondu. V r. 1872 dal zámek přestavět v novogotickém slohu Josef Antonín Halbmayer/Hlabmayr (1846-1903, jeho otec Josef Dionys byl starostou Mariánských Lázní a poslancem Českého sněmu). Po roce 1945 celý objekt, neboť byl ve střeženém pohraničním pásmu, vlastnila pohraniční stráž (50. léta) a později Ministerstvo vnitra. Uvažovalo se dokonce o odstřelu. K tomu naštěstí nedošlo, přišel r. 1989 a majetkové čachry… Vyhledáním v katastru jsem zjistil, že nyní vlastní zámek SPRÁVA NEMOVITOSTÍ CHEB s.r.o. s jediným společníkem - fyzickou osobou. Nejstarší částí komplexu je románská obytná věž zvaná Černá a patří k němu i barokní kaple Nejsvětější Trojice z počátku 2. pol. 18. století. Podle tradice zemřel ve vězení hrozňatovského hradu dne 14. 7. 1217 Hroznata, šlechtic, křižácký rytíř, řeholník a zakladatel premonstrátských klášterů v Teplé a v Chotěšově. Dne 16. 9. 1897 jej papež Lev XIII. prohlásil za blahoslaveného.

Maria Loreto

Byli to chebští jezuité, kteří dali ve druhé půli 17. století podnět k vybudování hrozňatovské lorety. Říká se jí Maria Loreto a já jsem k ní putoval od zámku po vedlejší, žlutě značené stezce proto, abych si prohlédl i kapličky velké křížové cesty. Základní kámen poutního areálu položil tepelský opat Raymund II. Wilfert (ve funkci 1688-1724) dne 3. října 1664. Areál je plnohodnotný, tj. obdélný dvůr obklopuje arkádový ambit se čtyřmi nárožními kaplemi s cibulovými báněmi. K východní straně ambitu přiléhá starší, původně farní kostel sv. Ducha - šestnáctiboká centrála s apsidou. Uprostřed dvora je obdélná santa casa čili kaple Panny Marie Loretánské, jejíž vnější stěny jsou jednoduché, bez reliéfní výzdoby. Vstupní průčelí do areálu zdobí věž - zvonice s dvoucibulovou bání. Jižně od budov lorety je meditační zahrada (původně zde byl hřbitov) s barokními sochami a kaple sv. Kříže navržená jako centrála na osmibokém půdorysu.

K Maria Loreto se pořádaly pouti, přičemž ta hlavní se konala pátou neděli po Velikonocích. Říkalo se jí „Velký Umgang“ a poutníci byli jak z Bavorska, tak ze západních Čech. V ústřední kapli - svaté chýši je vyřezávaná soška Panny Marie z lipového dřeva, kterou jezuité nechali zhotovit v italském Loretu dle originálu, který měl údajně vyřezat sv. Lukáš. V některých publikacích se uvádí, že loretánský komplex a velkou křížovou cestu navrhl Kryštof Dientzenhofer(1655-1755), slavný otec ještě slavnějšího Kiliána Ignáce. Důvod? Na bavorské straně najdeme městečko Waldsassen s velkým cisterciáckým klášterem založeným v r. 1133. Na jeho velkolepé barokní přestavbě se podíleli mimo jiné i bratři Kryštof, Georg a Leonard Dientzenhoferové. Za jasného počasí je z Waldsassenu hrozňatovská loreta dobře viditelná. Jezuité angažovali kvalitní architekty, a tak je mladý Kryštof působící tehdy nedaleko jednou z možností. Leč přímý důkaz o tom, že Maria Loreto navrhl, chybí a spíše půjde o zbožné přání připsat stavbu známému umělci.

Po zrušení jezuitského řádu Marií Terezií v r. 1773 loreta včetně kaplí křížové cesty fungovala i nadále. Vždy se našli dobrodinci, kteří nechali provést nezbytné opravy. Na podzim r. 1915 proběhly oslavy 250 let od prvního výstavu mariánské sošky v listopadu 1665. Poutní místo bylo pěkným příkladem nekonfliktních vztahů dvou zemských národů, neboť poutníci přicházeli ze Sudet, z Čech a také z Bavorska. Např. v červnu 1936 zde biřmoval děti pražský arcibiskup Karel kardinál Kašpar (ve funkci 1931-1941).

Vnořená úvaha, se kterou nemusí souhlasit každý

Doba zkázy přišla, jak jinak, po 8. 5. 1945. Zde dovolím si vnořenou úvahu, názor, ku kterému jsem dospěl po přečtení řady knih a článků pojednávajících o době první republiky, mnichovských událostech, okupaci a období 1945-1948. V dokumentech, se kterými se zvláště na You Tube po nástupu umělé inteligence doslova roztrhl pytel (viz třeba platforma „Herohero“), můžeme vidět davy lidí, kteří nadšeně vítají v říjnu 1939 Hitlera v městech sudetského pohraničí. Často se opakuje záběr, jak paní v klobouku rozhazuje na městskou vozovku květiny. „Liber Lord, macht uns frei, von der Tschechoslowakei!“, vyřvávali pochodující ordneři v létě r. 1938 před zámkem Červený Hrádek, který tehdy navštívil Walter Runciman jsa ve funkci mediátora a nezávislého zpravodaje. Jenže! Stovka řvoucích fanatiků vydá za několik tisíc mlčících.

Čeští politici ve Versailles a jinde po skončení Velké války slibovali, že Československo bude státem švýcarského typu s několika samosprávnými kantony. Což se nesplnilo a naše vlády učinily mezi dvěma světovými válkami v národností politice řadu závažných chyb. Fikcí československého národa počínaje, přes drobné či větší šikanování pohraničních Němců, silný pragocentrismus, atd., atd. Národohospodář a literát Zbyněk Hejda (1930-2013, souzen v procesu s M. Horákovou) v pamětech „Žil jsem zbytečně“ popisuje, jak se běžný obyvatel Sudet dostal vlakem snáz do Vratislavi nebo do Berlína než do Prahy. Státní zakázky v pohraničí se i v době krize přikleply českým formám a ty si dovezly zaměstnance z vnitrozemí. Vnucovaná Masarykova náměstí, požadovaná znalost češtiny pro řadové funkce ve státní službě (listonoši)… Československo bylo v oné době vyspělý a demokratický stát, to je třeba několikrát podtrhnout a doplnit vykřičníkem! Ale ústrků a schválností vůči menšinám typu „třikrát nic“ málo nebylo.

Chtěli sudetští Němci skutečně do Říše? Někteří jistě ano, ale můj názor je, že většina si přála spíše autonomii, byť každý si pod tím představoval něco jiného. Důvody? V pohraničí již místní dobře věděli, co dokáže GESTAPO a sudetská panímáma, když slyšela Göringovo „kanóny místo másla“, byla spíš pro máslo. A hlavně! Ti, co alespoň trochu přemýšleli (včetně bojácného tělocvikáře Henleina), tušili, že po připojení k Říši budou hrát ve správě Říšské župy Sudety a dalších území připojených k župám jiným druhé housle. Což se splnilo do puntíku! A když za rok, dva - platí to i pro Hrozňatov - začali místní straničtí funkcionáři roznášet po domech oznámení „Für Führer, Volk und Heimat den Heldentod fand“, začalo obyčejným lidem šrotovat v hlavách, zda se skutečně měli mezi válkami v Československu špatně. A k tomu velmi oprávněné obavy, co nastane, až válka skončí. Zvláště když někteří mládenci z Wehrmacht na dovolené vyprávěli o tom, čeho byli svědky na východě.

Léto 1945 lze po právu nazvat podle knihy Miloše Doležala Létem běsů. Prof. Václav Černý (1905-87) dobu „bezprostředně po“ charakterizoval takto: „Luza ucítila krev a příležitost.“ Ta luza rekvírovala se především z jednotek zvaných Revoluční gardy, které lid obecný překřtil na rabovací gardy. V knize „Bergersfdorf“ od německé historičky Hermy Kennel (nakl. PASEKA) autorka popisuje historii německé obce na Jihlavsku. Dnes Kamenná. Vzpomínám si, jak německého starostu - slušného člověka, který nikdy nečinil rozdílů mezi Němci a Čechy - gardisté mučili a aby je neobtěžoval svým křikem, vyřízli mu jazyk.

Zde nikoli malá vina padá na Edvarda Beneše (1884-1948). Jeho pomstychtivé tirády o nutnosti vylikvidovat Němce byly ze stejného kadlubu, jako Heydrichovy vzteklé výroky o českém ksindlu. „Můj program je - a já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jediné veliká lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všecko veliký a přísný trest.“ Beneš byl vystudovaný sociolog, na což byl patřičně hrdý. Předpokládám proto, že mohl a měl pragmaticky a bez emocí odhadnout, co se stane s územím, ze kterého bude odsunuto, vyhnáno a vysídleno obyvatelstvo, které zde žilo minimálně od 13. století. Jen župa Sudety měla rozlohu cca 29 tis. km2 = 58 Prah. Zvláště do severních a severozápadních Čech jezdím poměrně často a důsledky jsou viditelné dodnes. Ruiny kdysi prosperujících fabrik zarostlé náletovými dřevinami, nádherné (někdy vybydlené) vily z přelomu 19. a 20. století s omšelými fasádami, ne vždy opravené památky… Na lidech, které zde potkávám, je stále až příliš často vidět, že odtud nepocházejí. Že jde o poválečnou náplavu a potomky a že se zdejším krajem desítkami generací předků spjati nejsou.

Maria Loreto v období 1945-1989

Poslední mše se v kostele sv. Ducha sloužila v r. 1951. Jestliže Hrozňatov měl počátkem 20. století necelých 900 obyvatel, v r. 1950 jich bylo jen 270. Loreta včetně kaplí křížové cesty stala se eldorádem armády a vandalů, velká věž vstupního křídla v r. 1952 vyhořela… Do chebského muzea byly naštěstí deponovány sochy z kaplí křížové cesty a podařilo se zachránit, byť silně poškozenou, mariánskou sochu z oltáře loretánské kaple. Objekt odstřelen nebyl, občas se o něm psalo v publikacích o barokním umění, avšak postupné pustnutí a chátrání pokračovalo. Propadly se klenby ambitu a vše obrůstala bující vegetace. Přitom, pokud jsem navštívil např. v 70. či 80. letech státní hrad nebo zámek, průvodce svůj výklad vždy zakončil informací, jak náš socialistický stát vynakládá nemalé prostředky na opravy, údržbu a záchranu kulturního dědictví. Nedávno jsem si na i-radiu vyslechl pořad „Portréty“ (ČRo Plus) věnovaný stranickému ideologovi Janu Fojtíkovi (1908-1924). Vzpomněl jsem si, jak mně „katolicky“ dobře informovaná kolegyně z Výzkumného ústavu matematických strojů vyprávěla, že tento jistě inteligentní soudruh nebyl nadšený z  encyklopedie „Umělecké památky Čech“ (vydává nakl. Academia). Moravu a Slezsko chtěl pozdržet. Nelíbilo se mu, že řada hesel se týká církevních památek. Proč to lidem stále připomínat! Možná šlo o fámu, Fojtík hlupák nebyl, avšak jeho naturelu by to odpovídalo.

Maria Loreto pro roce 1989

V Římskokatolické církvi se věří na zázraky. Pokud jde o hrozňatovskou Loretu, tak k zázraku skutečně došlo. Jedním z Benešových „vylikvidovanců“ byl pan ing. Anton Hart (1914-2004). Rodák z Hrozňatova, za války na východní frontě vážně raněn. V předtuše smrti vzpomínal na svůj rodný kraj a na Maria Loreto, kam s rodiči chodíval na mše a kde jej biřmovali. Panně Marii slíbil, že pokud přežije, o poutní místo se postará. Ve sněhu ho našel kamarád a na zádech donesl na polní ošetřovnu.

Ve Waldsasenu, odkud mohl po odsunu hrozňatovskou loretu a její zkázu dalekohledem pozorovat, vybudoval prosperující podnik (cihelna). V roce 1990 založil „Spolek pro obnovu a podporu poutního místa Maria Loreto ve Starém Hrozňatově“ („Verein zur Erhaltung und Förderung der Wallfahrtskirche Maria Loreto in Altkinsberg, Egerland e.V.“). Sbírky v Německu i v Česku, přispění československého a později i českého státu… Dnes je Maria Loreto obnovena, a to včetně křížové cesty a kaple sv. Kříže. Zničené a rozkradené zařízení bylo nahrazeno novým. Na jeho návrzích se podílela sestra pana Harta Illuminata Margareta, členka Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Plastiky v rohových kaplích vytesal heidelberský sochař Hatto Zeidler (*1938). Malby v ambitu znázorňující výjevy ze života Panny Marie jsou od akademického malíře, sochaře a restaurátora Jaroslava Šindeláře (*1950).

Čtu nyní knížku „1945: Léto běsů“ od Miloše Doležala. V příběhu „Návraty a nálezy: I ve zlých dobách se dějí zázraky“ jde zhruba o toto: Manžel Milady Šámalové je za heydrichiády popraven. Paní Šámalová skončí v koncentráku. Jejich dvě malé děti, syn Jiří a dcera Alena, jsou „dány na náležitou převýchovu“ do Říše. Ujmou se jich bezdětní manželé Weisovi z Weinheimu, kteří se k dětem chovají hezky a nezatajují jim jejich původ. Po skončení války je vrátí bez jakýchkoli obstrukcí paní Šámalové, která koncentrák přežila. S Weisovými se spřátelí a dcera Alenka v dospělém věku své druhé německé „mamince“ paní Weisové doslouží až k smrti. Paní Milada svým dětem, když se k ní vrátily, řekla toto: „Děti, nikdy neposuzujte lidi podle jejich národnosti! Hranice nevede mezi národy - ta leží mezi dobrými a špatnými lidmi.“