Článek
Proglas: Veškeré události tohoto příběhu – jakkoli by se v nich leckterý reálný psychopat mohl ve své sebestřednosti zahlédnout – jsou pouhým výplodem mé choré fantazie…
Miloval naprostou převahu nad podřízeným, mimořádně si užíval jeho ponižování – a byl v tom zatraceně dobrý, široko daleko nejlepší – vychutnával si kontrolu nad člověkem a jeho postupnou pečlivě cílenou redukci na rohožku před kanceláří. Král si pohrává s otrokem, tak to vnímal. Moc rád lidi trápil. Psychicky i fyzicky, nejlépe obojí. Vždycky chtěl vědět, jaký je to pocit někoho zabít; naprosto kontrolovat jeho život až na hranici smrti a za ní, mít nad životem absolutní moc a v jednu chvíli se rozhodnout o jeho konci. Dnes to konečně poznal… Dnes konečně zabil člověka a teď už bez nejmenších pochyb věděl, že to nebylo naposledy. Naopak. Začala nová – ta jediná pravá, ta jediná dobrá – etapa jeho života. Král se neptá, co se smí nebo nesmí, co je takzvaně žádoucí nebo nežádoucí, král prostě udělá, co chce. Nietzscheho panská vs. otrocká morálka mu byla blízká, často si citáty o vládci a otroku opakoval. Jestliže ho dodnes vzrušovala představa, že má v rukou život člověka, že ho drží zezadu za vlasy a nakonec zařízne – a u té představy mu pokaždé tvrdl penis –, dnešní ráno tu krásnou představu naplnil a posunul dál: teď by chtěl mít vedle sebe dva nebo lépe tři lidi a postupně – nejlíp pomalu a s dlouhými pauzami – je zaříznout, uspokojit se jejich strachem. Nemohl na to přestat myslet.
Navenek nedával naprosto nic znát, vnitřně se ale rozplýval v extázi: prožíval nepopsatelně krásný pocit vnitřního uspokojení, který v tu chvíli nemohlo nic umenšit ani zesílit (dokonalost prostě nelze zdokonalit); cítil se být na jiné úrovni. Spokojeně shlížel na otroky – tak vnímal zaměstnance – a v hlavě mu k tomu zněl jeho zbožňovaný Wagner. Můžu vás pozabíjet všechny, pomyslel si při pohledu na podřízené (když mu myslí rezonoval Bludný Holanďan) při ranní poradě. Užiteční pitomci. Ovce. Jedny na vlnu, druhé na maso. Všechny jeho. Jeho! Jedině on jim vytyčuje ohrádku. Někteří k němu vzhlíželi, někteří se ho báli, hrstce byl ukradený, šlo jim jen o mzdu a včasné placení hypotéky, ti ho iritovali ze všech nejvíc. Chtěl, aby se ho lidé báli, chtěl, aby se mu podbízeli, chtěl, aby ho adorovali; ty ostatní – v jeho očích naprosté nuly, ovce mezi ovcemi – zajímaly jenom peníze jeho neziskovky. Díval se na ně dlouze bez výrazu v tváři. Podřezal by je pomalu jednoho po druhém tak, aby se ten další mohl pořádně posrat strachy.
Dopolední letní slunce se opíralo do velkého starého okna. Dřevěné rámy z první republiky, vnější tabule skla prasklá. U neziskovky se takové okno nejen toleruje, ale přímo předpokládá, je to výkladní skříň skutečnosti, že tady nejde o peníze, ale o vyšší dobro. Naprostá lež. Pečlivá reklama. Z okna trčel do místnosti oslnivý světelný kvádr vržený nízkým sluncem; vykrajoval do okolního šera místnosti přesný ostrý tvar, v němž se divoce mihotaly světélkující částečky zvířeného prachu. Ti, na které přes okno slunce přímo svítilo, byli viditelně zpocení. Na rozdíl od ostatních, kteří seděli v šeru – v jakémsi bezobsažném a o mnoho chladnějším šeru – a prakticky nebyli vidět, ti v kvádru přímo zářili jako lidské pochodně. Lesklé, zpocené, vystresované pochodně. Nejraději by hned odešli do svých kanceláří, zalezli si do stínu a oddechli si od těch esenciálně zlých očí – očí psychopata. Jirka to dobře věděl, držel si je na slunci vždycky déle, než bylo potřeba, kochal se pramínky potu na jejich spáncích, jejich zpoceným pachem, páchnoucím strachem, ubohou nervozitou, sám ledově chladný, klidný, soustředěný… Dnes více než kdy jindy. Je proto zlý? Nebo snad proto, že zabil jednoho zbytečného pitomce? Ne, král není dobrý nebo zlý, král je povznesen nad dobro a zlo (vymyšlené pro otroky), král prostě je. Tak to chápal. I am, who I am, říkal s oblibou, když s ním retardi – tak vnímal většinu lidí, novináře regionálních médií ovšem zvlášť – dělali rozhovory.
V hlavě si přehrával noční události. Nikdo z podřízených nemohl nic tušit, a přitom Likvidátor právě teď rozpouštěl tělo. Se sotva znatelným úsměvem uznale přemýšlel o faktu, že roztok byl v sudu nachystán už večer, kdy ti dva seděli u stolu, popíjeli zatraceně dobré víno – teprve teď si uvědomil, jak dobré bylo – a skvěle se bavili. Musel se držet, aby se hlasitě nerozesmál. Likvidátor měl všechno připraveno jen o dvě místnosti dál a prostě čekal; jako vždy poslouchal svou oblíbenou hudbu, jako vždy byl koncentrovaný, nejedl, nepil, kouřil íránskou fajfku se silným kamerunským tabákem a trochou marockého hašiše a čekal… Sto tisíc korun za hodinu je docela dobrá sazba za kvalitně odvedenou práci. Přesto Likvidátor už nějakou dobu přemýšlel o tom, že by mohl hodinovku mírně zvednout, vzhledem k tomu, jak dobrou reputaci si u Vyznavačů života udělal. Vyznavači života. Vždycky se musel usmát, když mu ten název problesknul hlavou. V Německu by dostal přinejmenším trojnásobek, ale na tuhle práci se musí člověk v prostředí, kde ji vykonává, dokonale vyznat: Musí znát lidi, musí znát lokalitu, musí znát situaci, vycítit atmosféru a správně předvídat vývoj. Musí rozpoznat trable, než k nim dojde. Kdyby byl na tuhle práci vypsán inzerát – což je samozřejmě nemožné, směšné a nikdy se to nemůže stát – kdyby ale přece byl inzerát vypsán, řekněme hypoteticky, chápáno jen jako úsměvný myšlenkový experiment, byl by vyžadován přinejmenším dvojí doktorát: první z chemie, druhý z psychologie nebo jiné příbuzné humanitní vědy; jistá znalost managementu a krizového řízení by byla výhodou, angličtina, němčina a ruština na dobré úrovni nutností. K tomu řidičský průkaz, čistý trestní rejstřík (!), prokazatelná zkušenost s vedením menšího kolektivu a ochota cestovat. Odměna: 100 000 Kč/hod.
Jirka byl chvíli mimo, přemýšlel o Likvidátorovi a teď si uvědomil, že ti pitomci na poradě na něj nervózně hledí a čekají na jeho instrukce jako ovce na porážku. Autoritativně – s arogancí sobě vlastní, kterou si užívá, a dokonce ji ne úplně vědomě piluje k dokonalosti – rozdal příkazy na následující pracovní týden a rozpustil poradu. Chvilku si ještě podržel Viktora ve světelném kvádru a zkartáčoval ho, co se ně do něj vešlo, za to, že si v pátek dovolil o čtvrt hodiny dříve skončit. Že práci Viktor kompletně dodělal, všechno pečlivě uklidil a že musel odvézt manželku do nemocnice na plánovaný zákrok ho absolutně nezajímalo – správný šéf kontroluje lidi pět minut před koncem pracovní doby a Jirka je v tomto ohledu správný šéf. Je mnohem víc než to: Je to on, kdo bude rozhodovat a bude to zase řídit; jako bývalý primátor Plzně a současný kandidát na hejtmana Plzeňského kraje nesnese, aby neměl naprostou kontrolu nad všemi těmi retardy. Dávno měl být hejtmanem a mířit výš – sněmovna, ministr, premiér, prezident? – ale ta nevyzpytatelná masa kreténů zvolila Pánka, retarda bez školy, co se nenaučil ani mluvit! Dnešní náladu mu ale připomínka jednoho debila, co si šlape na jazyk, nezkazí. Beztak toho trotla brzy odsoudí. Dnes měl v rukou život, vzal si ho přesně tak, jak si vždycky představoval, a teď ho tak nějak měl, vlastnil ho. Byl o něj bohatší. A maso se zatím rozkládalo v hodinovce, kterou spláchne neziskovka. „Přispějte na větší diverzitu lesa,“ zněla podbízivá reklama. Peníze budou utraceny lépe: uspokojí ne právě levného Likvidátora. V myšlenkách se mu stále vracel pohled na znak třetí úrovně, tři řady tří temně voskově žlutých ondřejských křížů se zdobným hnědým lemem v černém poli, se zlatým nápisem Mors – Veritas – Libertas.
„Jirko, je tady ten nový fundraiser na pohovor,“ oznámila Táňa stroze, ale s věčným, sotva znatelným úsměvem, který má za všech okolností vyjadřovat její dobré naladění, její soulad s přírodou a vesmírem, její pozitivní energii, podepsanou vegetariánstvím a snahou o naprostou minimalizaci odpadu produkovaného svým životem. „Má ho přijmout Lenka?“
„Rozhodně ne!“ vystřelil Jirka zvýšeným hlasem, z něhož prýštila stejně tak hluboce zakořeněná jako spontánní sebestřednost. Nesnášel, když rozhodoval někdo jiný. A jako by se styděl za svůj tón, který to prozrazoval, dokončil už typicky chladně: „Jdu tam, dones mi tam malý kafe,“ direktivně ukázal prstem na svůj malý šálek „a ťukni na mě, až přijde ten Franc.“ K Viktorově úlevě se zvedl a šel do malé kanceláře fundraiserů své neziskovky. Přestože byl malý a drobný, na chlapa až příliš hubený, strach, který v lidech vyvolával, jej činil pocitově větším. Ani jeho pleš většinou člověk nevnímal, protože byl upoután pronikavě modrýma očima, které si zpod stále přimračeného obočí člověka držely a nepustily ho, aby studoval jeho tělesné nedostatky. Cestou do kanceláře ho napadlo, že právě tak to loni začalo: přišel nový zaměstnanec – Igor – a měl to být normální nudný večer s dalším pitomcem, ale loni to bylo jinak. Úplně jinak.
Zdroj:
Daniel Temnota. Politik, psychopat, zabiják. (Praha, 2025, e-kniha)
