Článek
Tento příběh o pronikání do světa a myslí těch nejhorších lidských bytostí nám bude prezentován v kriminální minisérii inspirované skutečnými událostmi z produkce Voyo. Do role hlavního vyšetřovatele byl obsazen Petr Lněnička, přičemž jeho oponenta ztvárnil Petr Uhlík, kteří by se na obrazovce neobešli například bez Václava Neužila a Adama Mišíka.
V roce 1981 je v motolském parku nalezeno tělo brutálně znásilněné a zavražděné ženy. Na místo okamžitě vyráží pražská mordparta pod vedením dnes už legendárního vyšetřovatele Jiřího Markoviče (Petr Lněnička), jehož tým dotvářejí kriminalisté Vilímek (Václav Neužil) a Červenka (Adam Mišík). Zjištění totožnosti oběti je otázkou několika hodin, ale vypátrání pachatele je samozřejmě úplně něco jiného.
Policisté rozhazují sítě po okolí, což je dovede do nedaleké ubytovny zdravotních sester, kde jim mnohé z nich popíšou různé druhy obtěžování v dotčeném parku, ovšem pouze jedna z nich dokáže poskytnout kvalitní popis pachatele. To se zdá jako skvělá stopa, nicméně policisty dovede k několika podivným, ale nevinným individuím.
Po dlouhé době bezcílného pátrání zkouší vyšetřovatelé štěstí v ústavu pro choromyslné, kde by některý z chovanců mohl něco vědět. Byť se to může zdát nemožné, tak se setkávají s úspěchem, protože jeden z nich je obeznámen s nezveřejněnými podrobnostmi případu. Jeho kamarád Ladislav Hojer si pustil pusu na špacír a pochlubil se svými hříchy, které po brzkém zadržení přiznává i vyšetřovatelům. Ovšem k odsouzení je ještě dlouhá cesta. Navíc žena z Motola pravděpodobně nebyla první obětí.
Minisérie je v prvé řadě velmi kvalitní detektivkou. Spolu s vyšetřovali procházíme celý případ od nalezení oběti až po konečné vypořádání s pachatelem. Všechny důkazy se spolu s výpověďmi proplétají do kompletního obrazu reality, který nesmí narušovat žádná hluchá místa. Kromě Hojerova nosného případu tvořícího hlavní dějovou kostru je v každém díle prezentován i jiný dobový závažný případ. Ten je sice pokaždé zpracován velmi skromně, ale jeho hlavním posláním je především podpořit tíživou atmosféru a dotvářet obraz doby, ve které Hojer rozhodně nebyl v páchání podobných činů osamocen.
Velký důraz je kladen na realistické vyobrazení samotné práce kriminalistů bez jakýchkoliv zjednodušení. Není to o rychlém spádu událostí, ale o úmorné téměř nekonečné dřině a odříkání, které dlouho nenese žádné ovoce. Jedna slepá ulička za druhou zatíná klín do motivace vyšetřovatelů a ani s tou nejlepší snahou není úspěch na probrání se tím vším bahnem rozhodně zaručen.
Příběh věnuje zdaleka nejvíce prostoru majoru Markovičovi, jakožto hlavnímu vyšetřovateli nosného případu, ale i legendě pražské kriminálky s mnoha zářezy na pažbě. O jeho pracovním životě je známo mnohé, nicméně člověk nemůže být živ pouze prací. V soukromí byl dobrým otcem a milujícím manželem, který vynakládal značné úsilí pro udržení všeho zla a hrůz za zavřenými dveřmi, což se ne vždy dařilo, ale to hlavní, co mu práce brala, byl čas.
Navzdory menšímu prostoru si dokázal uzmout vrah Hojer mnohem více pozornosti, což je především dáno jeho spletitou komplikovanou a tím pádem pro diváky poutavější osobností. Na první pohled se zdá jako by neuměl do deseti počítat, ale o to těžší bylo i pro zkušené vyšetřovatele rozklíčovat jeho myšlenky a najít v jeho výpovědích jádro pudla. Navíc se tváří jako neviňátko a outsider, kterému nikdo nerozumí a všichni mu jenom křivdí. Člověk by ho až politoval a nebral by si tolik srdci ty hrůzy, které provedl.
Největší zásluhu na jeho působení na diváky má dozajisté jeho herecký představitel, který ho dokázal až neuvěřitelně přesvědčivě ztvárnit. Od nadrženého agresora až po vyděšené kluka, všechno se dokonale odráží v jeho vizuální podobě. Skrz jeho oči skoro vidíme šílence v jeho duši, až to vzbuzuje pochybnosti o duševním zdraví herce samotného, což je asi největší pocta pří ztvárnění takto vyšinutého člověka.
Ovšem to nejzajímavější nastává ve chvíli, když se tito dva protagonisté setkávají na obrazovce a rozehrávají doslova herecký koncert. Navzájem se snaží různě zavést a obelhat, ale přitom s velkým respektem a sounáležitostí, což sám Hojer nikdy v životě nezažil. Zároveň se střetávají dvě naprosto odlišné osobnosti, kdy jeden je prostým filutou, zatímco druhý je metodickým a důkladným myslitelem, ale přitom dokáží fungovat na stejné vlně.
Samozřejmě, že je to pouze hra na kočku a myš, která ovšem není vůbec jednoduchá. Od vyšetřovatelů to chce obrovskou duševní sílu chovat se přátelsky k někomu, kdo provedl takové zrůdné věci. Ale pro pozitivní výsledky není místo na vytáčky. Major Markovič to naštěstí měl v hlavě dokonale srovnáno a vždycky dokázal zvolit správnou taktiku pro konkrétní případ i když to znamenalo navazovat vztah s takovou zlou lidskou bytostí.
Právě tím byl Markovičům přístup ojedinělý. Jednal s pachateli jako s normálními lidmi a snažil se rozklíčovat jejich myšlenkové pochody a motivace. Proniknout jim do hlavy, myslet jako oni a podle toho směrovat vyšetřování. Podívat se na svět jejich očima. Samozřejmě, že to může být dvousečné a nebezpečné, což i on sám na vlastní kůži pozná, protože hrozí, že se zformuje až moc přátelský vztah. Ovšem mnohem nebezpečnější může být pronikání zla a temnoty naopak do mysli samotného vyšetřovatele.
S tím se pojí vcelku tíživá atmosféra celé minisérie. A přitom to ani není tak dílem audiovizuálního zpracování, ve kterém hudební podkres většinu času téměř neslyšně ševelí v pozadí, zatímco kamerové záběry jsou pouze drobně ztmaveny pro lepší ukotvení v době, která překypovala šedí a neutěšeným vzhledem. Ovšem největší podíl na temnotě mají události, které jsou zde prezentovány. Opravdu hrozné věci, které sice explicitně neuvidíme, ale mluví o nich tak živě a syrově, že dokážou k divákům silně pronikat.
Jak už jsem zmínil, tak celá minisérie klade opravdu velký důraz na vyobrazení věrného obrazu reality. Policejní práce se ukazuje ve své skutečné podobě, která není zrovna příjemným údělem a už vůbec velkolepou podívanou. I pozitivní postavy nezastírají své špatné stránky. Největší podíl vyobrazení skutečnosti má sám Jiří Markovič, který na tvorbě výrazně spolupracoval, takže mnohé uvidíme z jeho perspektivy, která ovšem vzhledem k jeho extrémně metodické osobnosti bude téměř shodná s realitou.
Celkově se jedná o velmi povedenou sérii, která nás zavádí do temných zákoutí lidské mysli prostřednictvím těch, kteří tam musí nahlížet. V prvé řadě jde o opravdu kvalitně natočenou detektivku ukazující práci vyšetřovatelů těch nejtěžších zločinů s důrazem na vysokou realističnost. Ovšem zároveň je to vzájemný herecký koncert dvojice protagonistů, kteří spolu dokonale interagují. Jejich představitelé jim doslova propůjčili svoji duši a učinili je téměř reálně působícími osobnostmi.
Dohromady jde o značně komplexní dílo s mnoha vrstvami kvalitního obsahu, což téměř znemožňuje zažít chvilku nudy. Samozřejmě vzhledem k tématu minisérie je nutné počítat s mnoha nepříjemnými a tíživými chvílemi, ale nikdy to není samoúčelné. V rámci žánru jde o dílo vynikající na ostatní českou žánrovou konkurenci, ale ani ve světě by se neztratilo. Produkce Voyo dokázala vytvořit něco opravdu hodnotného, což každý, kdo není kulturním barbarem dozajista ocení.
Automobily
Vyšetřovatelé používají většinu času jako svůj služební vůz VAZ 2105 Žiguli, pouze na Slovensko vyrážejí ve Škodě 1203. Major Markovič je několikrát vezen v policejním GAZu-24 Volha s řidičem. Jako rodinný automobil jim slouží VAZ 2101 Žiguli.
Zdroje
https://www.csfd.cz/film/1216653-metoda-markovic-hojer/prehled/
https://www.imdb.com/title/tt29278661/?ref_=nv_sr_srsg_0_tt_7_nm_1_q_metoda%2520
Současně publikováno na Blog iDNES.cz
