Centrum Brna by zlidštila jedna jediná věc. Chybí však odvaha

Zásadní nedostatek ukazují už samotné vizualizace, které vznikly při architektonické soutěži před šesti lety. Mezitím proběhly hned dvoje komunální volby, rekonstrukce se z původních 25 miliónů vyšplhala na 130 miliónů, městská část musela vzít peníze z peněz na opravu bytových domů - za celou tu dobu se přitom nenašel jeden jediný odvážlivec, který by řekl: „Bude ten prostor dobře fungovat?“

Jednoduchá otázka, odpověď by však odhalila, jak se v komunální politice nadále uvažuje o investicích do veřejného prostoru. Jedná se vesměs o jednorázové investiční akce, které na sebe nijak nenavazují, o kterých se nepřemýšlí v celé jejich komplexnosti. Protože by to stálo úsilí navíc, vyžádalo by si to peníze navíc, mnohé by to třeba i v první chvíli naštvalo… a čtyři roky volebního období jsou příliš krátká doba, kterou si naopak chtějí mnozí prodloužit.

Rekonstrukce parku na Moravském náměstí doplatila právě na všechny tyto neduhy.

Nejprve si však popišme problém s tímto místem. V první řadě je to samotná dostupnost lokality. Hlavní přístupová osa do parku vede z ulice Joštovy, což je velkorysá pěší zóna, která je současně tramvajovým uzlem. (Ačkoliv tam není ani metr zábradlí, kupodivu tam lidé nepadají pod šaliny.)

Jenže ouha. Pěší zóna nepřechází plynule do parku, ale je přerušena silnicí.

Jenže ouha podruhé. Nejsou zde ani přechody pro chodce. Bývaly zde. Ale zdržovaly auta, tak je zrušili. Neudělaly se zde ani místa pro přecházení. Silnice je přitom poměrně vytížená, jak si povíme dále.

K cestě do parku tak lidé musí překonat nejen koleje, kde se kříží hned 6 tramvajových linek, dále nejen osobní a nákladní automobily vjíždějící a vyjíždějící z pěší zóny, ale rovněž automobily na samotné silnici.

Park je zkrátka po celém obvodu obehnán silnicemi, přičemž část z nich je v podstatě zbytečná a slouží z větší části k ukrácení cesty řidičům, kteří nechtějí jezdit přes část malého městského okruhu, po Kolišti.

Vše je ještě umocněno naprosto nedalekou předimenzovanou „křižovatkou“, která svou rozlohou a množstvím vyasfaltované plochy patří k největším v Brně, ačkoliv není vůbec jasný důvod. Tato olbřímí křižovatka pak brání plynulému přecházení z parku na Moravském náměstí k oblíbenému prostranství u Janáčkova divadla a do přilehlého parku Koliště.

Další silnice pak protíná prostor mezi parkem a prostorem okolo památníku Rudoarmějce. Ke všemu je po celé délce nataženo naprosto zbytečné zábradlí, které podobně jako v přednádražním prostoru znemožňuje chodcům plynule přecházet a zcela nemalou část centra, v němž je přitom o zeleň skutečně nouze.

Jak už bylo řečeno, zmíněné silnice a křižovatka přitom v zásadě kopírují čtyřproudou silnici na Kolišti a jejich účelnost je silně diskutabilní. Co však nelze přehlédnout, je, že brání širokému a bezpečnému využívání veřejných prostranství lidmi a chodci.

V uplynulých 10 letech se do úprav této lokality investovalo takřka 300 miliónů korun, započítáme-li do toho kromě právě dokončené rekonstrukce parku na Moravském náměstí (cca 130 mil. Kč) i revitalizaci parku na Kolišti (cca 60 mil. Kč) a předprostor u Janáčkova divadla (cca 100 mil. Kč). Přesto se nedá tvrdit, že by daná lokalita fungovala jako příjemné místo k pobytu. Silnice a křižovatka ji naopak rozkouskovaly na 3-4 izolované sektory.

Řešení je přitom nasnadě, není však v Česku oblíbené a zejména v Brně se ho místní politici bojí jako čert kříže - vyloučení tranzitní automobilové dopravy.

Jestliže vám nepraskla v tuto chvíli cévka v mozku, pojďme se na to podívat blíže.

Rozšířením stávající pěší zóny na Joštově, která funguje jako pomyslný neuralgický bod centra Brna, kde se lidé „schází pod hodinami“, by obyvatelé i návštěvníci Brna získali obrovský kus bezpečného a komfortního veřejného prostoru, v němž by se mohli bez obav pohybovat děti i senioři.

Prostor by si samozřejmě vyžádal další investice, v první fázi by však mohl fungovat i „guerillovým“ způsobem, jako se tomu děje kupříkladu ve Vídni nebo v Barceloně, kde čím dál více roste obliba konceptu tzv. superbloků, tedy zón, kam byl na zkoušku znemožněn vjezd tranzitní dopravy, např. pomocí velkých betonových květináčů.

Povolen je pouze vjezd zásobování nebo aut rezidentů, přičemž rychlost je snížena na 10 km/h.Pokud se dopravní úpravy v daném prostoru osvědčí, zůstávají trvalé.

Obdobný koncept lze vcelku bez komplikací aplikovat i na lokalitu okolo parku na Moravském náměstí. Řidiči by přitom nebyli nikterak biti, zůstala by jim čtyřproudovka na Kolišti, jen by si už zkrátka nemohli zkrátit cestu přes Rooseveltovu.

Kdybychom chtěli být just radikální, můžeme se začít bavit i o prostoru před pomníkem Rudoarmějce, který je, co si budem, reliktem své doby. Nehostinná vydlážděná plocha však znemožňuje efektivnější využití. Pomník se samozřejmě může zachovat, avšak rozlehlý buzerplac, kde se už každoročně schází jen pár lidí, není potřeba. Pro začátek je potřeba odstranit zábradlí a zrušit silnici a prostor se plynule propojí s revitalizovaným parkem na Moravském náměstí.

V prostoru před památníkem by prozatím (nebo i nastálo) mohl vzniknout skatepark, basketbalový koš nebo jiné prostor pro adolescenty, na které se při plánování měst tak často zapomíná. Buď zde máte hřiště pro předškolní děti nebo kavárnu, pokud jste začali vydělávat.

Kluci a holky ve věku od 12 do 17 let však pro městské plánovače prakticky neexistují a většinou si musí nějakou lokalitu drze zprivatizovat, což samozřejmě vede ke konfliktům. Pár betonových sedáků a kreativní přístup by přitom udělali velkou parádu. Drzé? Radikální? Neuctivé? Možná, ale proč se o tom nezačít bavit. V současnosti leží tato parcela akorát stranou všeho dění.

Můžeme být ještě radikálnější? Určitě ano, prostoru je tu až až. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že i větší část ulice Rooseveltovy od masivní křižovatky po ulici Jezuitskou slouží jen jako záchranné lano řidičům, kterým se nechce čekat v kolonách na Kolišti, případně k podélnému parkování, ačkoliv hned naproti je velkokapacitní podzemní parkovací dům.

I tato část Rooseveltovy by šla proto pro tranzitní dopravu uzavřít a zanedbaná zelená plocha, známá jako park Danuše Muzikářové, by konečně mohla být funkčním veřejným prostranstvím, propojeným s piazzettou před Janáčkovým divadlem.

K čemu vlastně všechno toto písmenkování? O veřejném prostoru je potřeba v Česku začít přemýšlet jinak. Opravdu není nutné si v centru Brna vydržovat několik stovek metrů zbytečných silnic, jen proto, že jsme na ně zvyklí, jsou tam desítky let a bylo by to moc složité a bla bla bla.

Jedním zásadním krokem by přitom nebyl omezen nikdo a všichni Brňáci by naopak získali. Jistě lze vymyslet desítky důvodů, proč to nejde, počínaje stěhováním ledničky a konče stěhováním babičky, ale to nic nemění na faktu, že to lze.

Stačí jen chtít.